ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.133.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 133/2018-552
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , IČ 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově 16, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury , IČ 000 23 671, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 143/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2017, č. j. 11 Co 129/2017-505, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 38 C 143/2015-458, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s ve výroku uvedenou dohodou o vydání jiných než zemědělských nemovitostí a věcí movitých (výrokI.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobkyni požadující uzavření smlouvy ve smyslu §10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Soud na podkladě v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že k možné majetkové křivdě ve sféře žalobkyně nedošlo v rozhodném období podle citovaného zákona, nýbrž dříve. Stát si předmětné věci z majetku právního předchůdce žalobkyně po druhé světové válce ponechal, načež byly konfiskovány výměrem Okresního národního výboru v Bruntále podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“). Uvedené ovšem neodpovídá žádnému ze způsobů vyjmenovaných v §5 zákona č. 428/2012 Sb., pročež nelze uzavřít, že by žalobkyni v rozhodném období byla způsobena majetková křivda ve smyslu citovaného zákona. Nadto vyhovění jejímu požadavku na vydání konkretizovaných věcí brání výluka podle §8 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Na vylíčeném nemůže ničeho změnit ani žalobkyní poukazovaná vyhláška ministerstva zdravotnictví vydaná již v rozhodném období, poněvadž ta toliko určovala, kdo bude předmětný již konfiskovaný majetek spravovat. Soud prvního stupě proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně zmiňované rozhodnutí rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, č. j. 11 Co 129/2017-505, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil ve výroku II. tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odkázav na skutkový stav zjištěný okresním soudem, ztotožnil se rovněž s jím přijatým právním zhodnocením věci. Připomněl, že již preambule zákona č. 428/2012 Sb. vyjadřuje jeho cíl, jímž je snaha o zmírnění toliko některých majetkových křivd, které mimo jiné determinuje vymezením rozhodného období. V nyní posuzované věci se pak aplikuje výluka ve smyslu §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., neboť ke konfiskaci předmětu sporu došlo výměrem Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 15. 1. 1947, č. 23 Br-34, navíc tedy nikoliv v rozhodném období, přičemž žalobkyně v řízení neprokázala, že by proti zmíněnému aktu brojila opravným prostředkem, ani že došlo k jeho zrušení. Odmítá rovněž námitky žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnictví po druhé světové válce došlo ex lege na základě dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“). Tento totiž ve svém §1 odst. 1 pouze deklaroval nárok na obnovení vlastnictví ve vymezených případech, ovšem způsob jeho uplatnění měl být upraven samostatným předpisem. Za zavádějící pak považuje interpretaci judikatury Ústavního soudu předloženou žalobkyní, neboť ten v jí zmiňovaném nálezu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, výslovně uvedl, že se k eventuálnímu posouzení nároků stěžovatelky (nynější žalobkyně) v režimu zákona č. 428/2012 Sb. nevyjadřuje. Ztotožňuje se se závěrem okresního soudu, jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, resp. pro potřebu vyřešení dovolacím soudem doposud neposuzované otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá. Dovolatelka je přesvědčena, že dotčený majetek nemohl být konfiskován [není tak naplněn výlukový důvod §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.] na základě dekretu č. 108/1945 Sb., jelikož předmětná vyhláška ONV v Bruntále, již pokládá za rozhodnou, nikdy nenabyla právní moci. Nadto měl být konfiskován majetek v tu dobu již neexistujícímu subjektu, pročež se jedná o nicotný právní akt. Kromě toho šlo o církevní majetek, ve vztahu k němuž byla aplikace shora citovaného dekretu vyloučena. Ostatně, konfiskoval-li by stát předmětné věci, nemohl by později přistoupit k jejich znárodnění v říjnu roku 1948. Původní odnětí majetku žalobkyni v důsledku německé okupace bylo již po druhé světové válce prohlášeno neplatným dekretem č. 5/1945 Sb.,
a proto byla dovolatelka i nadále (v poválečném období) vlastníkem dotčených věcí, byť právě v důsledku nástupu komunistického režimu nedošlo k opravě zápisu v pozemkových knihách. Ani žádosti žalobkyně domáhající se navrácení předmětu jejího vlastnictví nebyly nikterak vyřízeny. Uvedené odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně je nutné pokládat za majetkovou křivdu ve smyslu §5 písm. j), eventuálně písm. b), i) či k) zákona č. 428/2012 Sb. Restituci požadovaného majetku nadto nelze podmiňovat uplatněním nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), neboť lhůta v něm stanovená k jeho vznesení zasahovala až do doby po únoru 1948 (do rozhodného období ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb.), pročež nemělo pro změnu politické atmosféry smysl naznačenou žalobu podávat (viz judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu zejména jeho nález ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98). Zpochybňujíc též přezkoumatelnost rozhodnutí nalézacích soudů, navrhuje dovolatelka v závěru zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jsou původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
Podle §3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
Ve smyslu §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. je skutečností, v jejímž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, rovněž politická nebo náboženská perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci.
Na dovolání žalobkyně je možné nahlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., poněvadž otázka výkladu §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb., respektive co lze rozumět křivdou ve smyslu citovaného ustanovení, nebyla doposud v naznačených souvislostech v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. (zde konkrétně podle jeho §10 odst. 4) musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména §2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v §5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle §1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176). Teprve při naplnění zmíněných předpokladů, lze v procesu posuzování nároku oprávněné osoby na vydání konkrétních věcí přistoupit případně k úvaze o aplikaci výluk ve smyslu §8 citované normy.
Byť se rozhodnutí soudů obou stupňů rozsáhle věnují otázce konfiskace sporného majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., odkazujíce současně na výlukový důvod v §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., nevyhovují nároku žalobkyně primárně z důvodu nesplnění základních předpokladů vyžadovaných zákonem č. 428/2012 Sb. Okresní soud sice přijal závěr, že historicky šlo o majetek řádu německých rytířů, ovšem ke křivdě na něm nedošlo v rozhodném období ani žádným ze způsobů vyjmenovaných v §5 zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud pak v závěru svého rozhodnutí kvituje názor soudu prvního stupně, konstatuje přitom, že se nejednalo o původní majetek žalobkyně ve smyslu §2 písm. a) citovaného zákona. Úsudek o absenci splnění podmínek stanovených zákonem č. 428/2012 Sb. napadá dovolatelka, argumentujíc, že jí byla způsobena křivda nikoliv konfiskací podle dekretu
č. 108/1945 Sb., nýbrž tím, že jí nebyl navrácen majetek, ačkoli měla v poválečném období nárok na jeho restituci podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb. V majetkovém příkoří, jež jí tím bylo způsobeno, tak spatřuje křivdu ve smyslu §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Odkazuje v tomto směru především na závěry judikatury přijaté ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (zejména zákona č. 116/1994 Sb., jímž byl do §3 doplněn dnešní odst. 2) – dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“.
Lze s ní souhlasit, že Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku. Podstatnými byly jeho existence a projev vůle původního vlastníka k získání jmění nazpět (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000). K tíži pak takto oprávněným osobám nelze klást ani nepodání řádného návrhu k soudu (jak předvídaly tehdejší předpisy), přesáhla-li lhůta k jeho uplatnění den 25. 2. 1948, a bylo-li by vznesení žaloby zbytečné pro změnu politického režimu (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 3/98, jenž našel reflexi též v rozhodovací praxi dovolacího soudu – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1842/2004, nebo další dovolatelkou citovaná rozhodnutí).
K nastíněné argumentaci dovolatelky je však zapotřebí předeslat, že zákon o mimosoudních rehabilitacích na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních zákonů. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Vymezení rozhodného období, jako
i stanovení rozsahu a způsobu aplikace restitučního předpisu je přitom politickým rozhodnutím zákonodárce (k tomu viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 176). Z vysloveného je zřejmé, že tedy nelze uvažovat o odklonu odvolacího soudu od dovolatelkou odkazované, shora připomenuté, judikatury.
Ústavní soud ostatně už v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jenž stejně jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srovnej zejména shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97,
či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry lze přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Koneckonců i dovolatelkou prosazovaná aplikace §5 písm. j) posledně zmiňovaného zákona, soudě podle jeho dikce „odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci“ zjevně předpokládá zahájení správního či soudního řízení. Není proto možné přisvědčit dovolatelce spatřující křivdu ve smyslu posledně jmenovaného ustanovení v rezignaci státu na pozitivní reakci na její oficiální či neformální přípisy adresované státním institucím, nevedly-li k zahájení žádaného řízení. Nebylo-li tedy před nalézacími soudy v řízení prokázáno, že by snad stát v rozhodném období odepřel žalobkyni vlastnické právo, případně odmítl rozhodnout v jí iniciovaných řízeních (ať už by v nich uplatňovala restituční požadavek, či zpochybňovala provedenou konfiskaci, potažmo pokus o ni), nepodává se ze zjištěného skutkového stavu naplnění podmínek pro vydání majetku ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Jinak řečeno na majetkovou křivdu ve smyslu §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších předpisů, jež by stát řádně neukončil. Přitakat dovolatelkou prosazované extenzivní interpretaci, v jejíchž intencích by pod hypotézu §5 písm. j) bylo lze subsumovat i absenci reakce státu na shora zmíněné přípisy adresované jeho orgánům, jimiž měl být toliko (bez právních následků) projeven zájem původního vlastníka o znovuzískání majetku, pak není možné rovněž pro konkrétní okolnosti dané kauzy. Zejména je nutné neopomíjet prokázanou vůli státu dotčený majetek nevracet projevenou skrze konfiskační proces již v období před 25. 2. 1948. Navzdory mínění žalobkyně tak stát nezůstal nečinný, nýbrž ještě před rozhodným datem, jehož rozšiřování nad rámec stanovený právním předpisem by se zjevně příčilo úmyslu zákonodárce zmírnit křivdy nastanuvší na církevním majetku až po zmiňovaném datu (srov. §1 zákona č. 428/2012 Sb.), aktivně projevil záměr si sporný majetek ponechat. Nelze tak přisvědčit mínění dovolatelky, podle něhož nedošlo k obnově zápisu vlastnického práva ve veřejné evidenci v její prospěch v důsledku nástupu komunistického režimu.
Bylo-li tudíž vlastnické právo žalobkyně nějakým nedemokratickým způsobem dotčeno, stalo se tak evidentně v době před 25. 2. 1948 (což projednávanou kauzu odlišuje od případů zneužití dekretů presidenta republiky komunistickým režimem v rozhodném období k zabrání majetku jemu nepohodlným osobám – viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99, ze dne 4. 10. 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, či ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 208). V době po řečeném datu jí již, dle prokázaných faktů, vlastnické právo svědčit nemohlo. Domáhá-li se snad ochrany svých práv prospívajících jí podle zákona č. 128/1946 Sb., jež ovšem včas náležitě neuplatnila, opomíjí, že ani existovala-li by, nezakládají restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb., jenž chrání vlastnické právo oprávněných osob porušené některým z předvídaných způsobů v rozhodném období (viz již poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2380/2018, srov. analogicky také shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97).
V souvislosti s vyřčeným je namístě rovněž upozornit (obdobně jako učinil Ústavní soud ve vztahu k aplikaci jiných restitučních předpisů, viz kromě již zmiňovaných jeho nález ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, či usnesení ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 228/05), že moderní právní stát není založen na principu fiat iustitia, pereat mundus , pročež je nezbytné respektovat, že účelem rehabilitací nemohlo být odstranění, nýbrž toliko zmírnění křivd, ke kterým v daném (zákonodárcem vymezeném) období došlo. Byť okolnosti projednávaného případu patrně mohou naznačovat existenci majetkové křivdy způsobené v minulosti řádu německých rytířů, jedná se žel o příkoří, k jehož zhojení neposkytuje nyní platný právní řád dotčené osobě žádné prostředky. Sluší se opět dodat, že zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017).
Usuzuje-li pak žalobkyně dále, že v rozhodném období jí byla způsobena křivda rovněž ve smyslu §5 písm. b), i) či k) zákona č. 428/2012 Sb., nezakládají její námitky přípustnost dovolání, poněvadž v této části své argumentace vychází z odlišných skutkových předpokladů (majetek považuje za odebraný ve smyslu zákona č. 125/1948 Sb., o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku, případně poukazuje na odvolání proti vyhlášce ministerstva zdravotnictví, jíž ovšem ke konfiskaci sporných věcí dle zjištění soudů nižších stupňů nedošlo), než na kterých založily svá rozhodnutí nalézací soudy (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Jestliže nebyly splněny shora popsané podmínky pro vyhovění nároku uplatňovanému v režimu zákona č. 428/2012 Sb., není možné uvažovat o aplikaci výluky podle §8 odst. 1 písm. h) posledně citovaného předpisu, pročež se jeví nerozhodnými námitky dovolatelky zpochybňující přiléhavost úvah nalézacích soudů v tomto směru, neboť ani jejich případný úspěch by nemohl mít vliv na korektní závěr soudů o nenaplnění předpokladů vyžadovaných zákonem č. 428/2012 Sb.
Pro úplnost se ke konkrétním námitkám dovolatelky sluší snad poznamenat následující. Zpochybňuje-li existenci výměru, jenž byl pro závěr soudů o konfiskaci klíčový, lze poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu připouštějící možnost v restitučních věcech existenci listiny, jež se nedochovala, nebo se ji nepodařilo vypátrat, dokázat i pomocí nepřímých důkazů (k tomu srovnej obdobně zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, či ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016, jakož i další tam odkazovanou judikaturu).
Argument dovolatelky, podle něhož nemohla konfiskace platně proběhnout, jelikož tentýž majetek byl následně znárodněn, což by nebylo po úplné konfiskaci možné, také není případný a nelze jej pokládat za kvalifikované zpochybnění konfiskačních aktů. Není totiž vyloučeno, aby ve vztahu k majetku i přesto, že se ho dotkla konfiskace podle dekretu presidenta republiky, byl státem vydán i akt jej znárodňující. Na takový je ovšem zapotřebí ve smyslu judikatury nahlížet jako na neúčinný, neboť znárodnění je originárním způsobem nabytí vlastnictví a týž subjekt (stát) přirozeně nemá právní možnost státi se vlastníkem věci, jež už z jiného (staršího) právní titulu jeho vlastnictvím je (viz k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 59/93).
Stejně tak neefektivní se jeví obrana žalobkyně odkazující na odbornou diskusi vedenou v poválečném Československu stran neaplikovatelnosti dekretu č. 108/1945 Sb. na církevní majetek, neprovázel-li naznačené myšlenky též jejich legislativní odraz.
Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím, zdali nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Na základě obsahu spisu však přítomnost obdobných procesních pochybení (včetně dovolatelkou zmiňované nepřezkoumatelnosti rozhodnutí) zjištěna nebyla.
Ze shora předestřeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovující žalobkyni z důvodu závěru o nenaplnění předpokladů ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. obstojí jako věcně správné, pročež dovolací soud v souladu s §243d písm. a) o. s. ř. přikročil k zamítnutí dovolání žalobkyně pro nedůvodnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu