ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1845.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1845/2021-171
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: SOYUZKHIMTRANS INTERNATIONAL LTD. , se sídlem na Britských Panenských ostrovech, Tortola, Drake Chambers, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalovanému: A. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, o 4.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 111/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021, č. j. 17 Co 104/2021-140, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021, č. j. 17 Co 104/2021-140, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. srpna 2020, č. j. 42 C 111/2020-50, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro zmeškání ze dne 26. 8. 2020, č. j. 42 C 111/2020-50, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně se této částky domáhala na základě tvrzení, že na účet žalovaného, uvedený jako místo plnění ve smlouvě žalobkyně se společností RBB Invest, a. s., byly zmíněnou společností poukázány částky určené pro žalobkyni v celkovém rozsahu 6.454.236,95 Kč, a to platbami provedenými dne 26. 10. 2016 (1.000.000 Kč), 9. 11. 2016 (420.000 Kč), 5. 12. 2016 (360.236,95 a 674.000 Kč), 15. 3. 2017 (500.000 Kč), 26. 4. 2017 (500.000 Kč), 31. 5. 2017 (500.000 Kč), 27. 6. 2017 (500.000 Kč), 8. 8. 2017 (1.000.000 Kč) a 7. 11. 2017 (1.000.000 Kč). Žalovaný dotčené obnosy nepředal žalobkyni coby věřiteli ze smlouvy se společností RBB Invest, a. s., čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobkyně žalovaného před zahájením řízení vyzvala k vydání částky 6.454.236,95 Kč a nyní požaduje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 4.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Jelikož se žalovaný bez omluvy nedostavil k prvnímu jednání ve věci, k němuž byl řádně předvolán, rozhodl obvodní soud na návrh žalobkyně rozsudkem pro zmeškání dle §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 17 Co 104/2021-140, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud měl za splněné všechny předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání, vypočtené v §153b o. s. ř. Žalovaný se k prvnímu jednání ve věci bez jakékoli omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání doručeno postupem podle §49 o. s. ř. na adresu vedenou v informačním systému evidence obyvatel coby jeho místo trvalého pobytu. Rovněž skutková tvrzení žalobkyně byla podle městského soudu určitá a skýtala dostatečnou oporu uplatněnému požadavku na peněžité plnění. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání po právu.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že se Městský soud v Praze odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, v němž se uvádí, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, na základě kterých lze přiznat právě to plnění, jehož se žalobce v žalobě domáhá. Tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze nebo která jsou s žalobním návrhem (petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaný na její úkor obohatil deseti platbami v celkové výši 6.454.236,95 Kč, domáhá se však zaplacení částky 4.000.000 Kč, aniž by bylo seznatelné, které konkrétní nároky – z deseti vypočtených v žalobě – vůči žalovanému skutečně uplatňuje. Žaloba i rozsudek na jejím základě vydaný tak trpí neakceptovatelnou neurčitostí, neboť nelze zjistit, o kterých právech žalobkyně bylo rozhodnuto, a o kterých nikoli, což má význam například z hlediska problematiky promlčení. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, namítajíc, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil co do částky 6.454.236,95 Kč, avšak žalobou (přípustně) uplatnila toliko právo na část řečeného plnění ve výši 4.000.000 Kč. Argumentaci dovolatele ohledně údajné neurčitosti projednávané žaloby proto pokládá za neopodstatněnou a navrhuje odmítnutí či zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je přípustné, poněvadž se odvolací soud při posuzování předpokladů vydání rozsudku pro zmeškání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolací soud ve své judikatuře navázal na úvahu Krajského soudu v Ostravě, vyslovenou v usnesení ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/1996, podle níž lze rozsudek pro zmeškání (§153b o. s. ř.) vydat jen na základě žalobních tvrzení vedoucích k závěru, že žalobci náleží právě to plnění, kterého se žalobou domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový úsudek odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou v rozporu se žalobním petitem, neumožňují návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání vyhovět (takto srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2001, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2012, jakož i jeho usnesení ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1335/2015, či ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2017).
Bylo již také mnohokrát konstatováno, že žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem. Musí ovšem v žalobě ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést okolnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž stanovit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3135/2009, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 518/2011, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4251/2014, ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 975/2018, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3055/2020).
Uplatněné nároky přitom mají samostatný skutkový základ, jsou-li skutečnosti rozhodné pro posouzení jejich opodstatněnosti rozdílné (třebaže se odvíjejí od téže události) a vykazují-li právní způsobilost samostatného uplatnění v soudním řízení (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2015, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 855/2018, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2033/2018, ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 533/2019, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3055/2020).
Projednávaná žaloba se po skutkové stránce opírá o deset samostatných plateb provedených společností RBB Invest, a. s., ve prospěch účtu žalovaného, jež měly ve svém souhrnu založit majetkový prospěch na jeho straně ve výši 6.454.236,95 Kč. Každá ze žalobkyní tvrzených plateb by přitom v kontextu žalobou vylíčeného skutkového stavu dávala vzejít nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§2991 o. z.) způsobilému samostatného uplatnění. V žalobním petitu však žalobkyně navrhla, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí toliko částku 4.000.000 Kč s příslušenstvím, čímž vyvolala nejistotu, které z uvedených plateb tvoří v řešeném sporu skutkový základ uplatněných procesních nároků, a které nikoli.
Tato otázka přitom může být kruciální z nesčetných hledisek, kupříkladu pro posouzení – dovolatelem přiléhavě zmíněného – promlčení [zcela v obecné rovině lze totiž podotknout, že je-li poskytováno plnění bez právního důvodu postupně po dílčích částkách, počíná objektivní promlčecí lhůta běžet u každé z nich zvlášť v okamžiku, kdy k plnění došlo; dílčí platby bez právního důvodu tak mají svůj samostatný právní osud a právo na jejich vrácení se promlčuje samostatně (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2005, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 494/2019, a ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020)].
Žalobkyni lze dát za pravdu, že byla v duchu dispoziční zásady oprávněna uplatnit toliko část své celkové pohledávky za žalovaným (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1339/2003, nebo jeho rozsudek ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 796/2014). I v takovém případě však bylo pro řádné vymezení předmětu aktuálního řízení zapotřebí, aby uvedla, které z tvrzených nároků na vydání bezdůvodného obohacení vznáší (respektive v jakém rozsahu), a které ponechává neuplatněné.
S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že žalobkyní podaný návrh neskýtal dostatečný podklad k vydání rozsudku pro zmeškání (§153b o. s. ř.), jelikož trpěl vadou, která vylučovala projednání věci samé (§43 o. s. ř.). Vyslovil-li odvolací soud opačný úsudek, je jeho právní posouzení dotčené kauzy nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovoláním zpochybněný rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí soudu prvního stupně, pro něž důvody kasace platí obdobně, zrušil a věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti již samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu