ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2327.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2327/2021-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) V. V. , narozené XY, bytem v XY, a b) M. V. , narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, K Lesu 756, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 146/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2021, č. j. 58 Co 10/2021-416, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2021, č. j. 58 Co 10/2021-517, takto:
I. Dovolání žalobkyň se odmítá .
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 14. 12. 2012 domáhaly, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každé z nich částku 1.500.000 Kč, jakožto peněžitou náhradu podle §16 odst. 1 ve spojení s §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), „vyplývající“ pro obě z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. PÚ-R-692/92/III-29/00, za odňatou id. ½ pozemku dle PK parc. č. XY (původně zahradu) v kat. území XY, který nebylo možno vydat z důvodu jeho zastavěnosti rodinnými domky. Žalobkyně žalobu odůvodnily tím, že jejich otec K. S. jakožto oprávněná osoba uplatnil restituční nárok v roce 1992, že v průběhu správního řízení v roce 1996 zemřel, že jejich nárok na převedení náhradního pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen, neboť Pozemkový Fond ČR (dále jen „Fond“) se vůči nim choval liknavě a svévolně, když ve veřejných nabídkách nenabízel dostatek náhradních pozemků, že jejich restituční nárok ocenil jen na částku 11.155 Kč pro každou z nich, ačkoliv předmětný pozemek byl v době jeho odnětí státem určen k zastavění rodinnými domky, a že již vyčerpaly všechny možnosti k uspokojení nároku formou náhradního pozemku; proto požadují, aby jim byla přiznána peněžitá náhrada za id. ½ pozemku jakožto stavebního, a to „ve výši současné obvyklé ceny stavebního pozemku v katastrálním území XY, když nárok nebyl uspokojen po dobu 23 let a výše náhrady podle zákona o půdě je zcela neadekvátní“.
Obvodní soud pro Prahu 3 (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 12. 8. 2020, č. j. 4 C 146/2012-377, uložil žalované povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 255.338 Kč (výroky I. a II.) a zamítl žalobu v části, v níž se každá ze žalobkyň domáhala zaplacení další částky 825.491 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.080 829 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení (výroky III. a IV.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) a že účastníci jsou povinni nahradit státu náklady řízení na jeho účet, a to žalobkyně společně a nerozdílně ve výši 22.374,50 Kč a žalovaná rovněž ve výši 22.374,50 Kč (výroky VI. a VII.). Soud prvního stupně poté, co zrekapituloval celý průběh řízení v dané věci, především konstatoval, že v mezidobí byl restituční nárok žalobkyň od vydání rozhodnutí pozemkového úřadu uspokojen na základě předchozích rozsudků soudů obou stupňů částkou 38.256 Kč s úrokem z prodlení z částky 27.101 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení pro každou ze žalobkyň (co do částky 380.915 Kč byla žaloba pravomocně zamítnuta), přičemž z jejich odůvodnění vyplývá, že tato částka představuje náhradu za id. ½ předmětného a nevydaného pozemku, který byl odňat v roce 1971, kdy již měl stavební charakter, přičemž ocenění tohoto pozemku dle jeho stavu v roce 1971 provedl znalec Ing. David Kaftan v posudku č. 1461-11/15, resp. jeho doplnění, postupem dle §28a zákona o půdě, §14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., a ocenil ho jakožto pozemek určený pro stavbu částkou 68,60 Kč/m 2 (tj. při výměře jeho id. 1/2, tj. 1115,5 m 2 , částkou 76.523,30 Kč), a dále, že k otázce navýšení peněžité náhrady se v dané věci vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, tak, že „ za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení §28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná“. Rovněž zmínil, že Nejvyšší soud v jiné jím projednávané věci podal usnesením ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, u Ústavního soudu návrh na zrušení části §16 odst. 1 zákona o půdě, znějící „stanovené podle §28a“. Rozhodnutí o zbylém předmětu řízení je tedy rozhodnutím o tom, zda a případně jak, je možno navýšit finanční náhradu nad rámec již přiznané náhrady ve výši 38.256 Kč pro každou ze žalobkyň, tedy o kolik lze překročit rámec §28a zákona o půdě. Po doplnění dokazování, včetně srovnání s výší finanční náhrady poskytnuté v soudních řízeních dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a znaleckými posudky za účelem zjištění vývoje ceny předmětného pozemku v letech 1991 až 2006, dospěl - při zohlednění individuálních okolností dané věci, tedy že žalobkyně předmětný pozemek v době před jeho odnětím neužívaly a neměly k němu žádný vztah, způsobu, jakým postupovaly při uspokojení jejich nároku, a dále vývoje právní úpravy zákona o půdě - k závěru, že je namístě navýšit finanční náhradu tak, že základní (zákonná) cena pozemku 8,60 Kč/m 2 určená podle vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., se zvýší o 7,5 násobek na 526,39 Kč/m 2 . Při výměře id. poloviny pozemku 1115,5 m 2 tak jde o náhradu ve výši 587.188 Kč, z čehož na každou ze žalobkyň připadá polovina, tj. částka 293.594 Kč. Vzhledem k tomu, že každé ze žalobkyň byla dosud pravomocně přisouzena náhrada ve výši 38.256 Kč, přiznal soud prvního stupně každé ze žalobkyň finanční náhradu ve výši 255.338 Kč, a ve zbytku žalobu zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení (v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3508/2018).
K odvolání žalobkyň i žalované Městský soud v Praze (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 58 Co 10/2021-416, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2021, č. j. 58 Co 10/2021-517, odmítl odvolání žalobkyň proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (I. a II.), ve výrocích o věci samé (I., II., III. a IV.) a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (V.) jej potvrdil (výrok II.), ve výrocích o nákladech státu (VI. a VII.) jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 částku 30.120 Kč a České republice na účet Městského soudu v Praze částku 28.149 Kč, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními, neboť zcela dostál závazným právním názorům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16 a z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, k jejichž respektování jej zavázal též ve zrušujícím usnesení ze dne 25. 10. 2019, č. j. 58 Co 354/2014-288, když náležitě zjišťoval a hodnotil hlediska, která příkladmo zmínil Nejvyšší soud v předchozím zrušujícím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, tj. že žalobkyně pozemek nikdy neužívaly (ani jako děti zde netrávily čas způsobem, který by jim dovoloval vytvořit si k tomuto místu bližší vztah), takže hledisko „vztahu k pozemku“ ve prospěch znatelnějšího navýšení „základu“ náhrady nesvědčí, že jejich aktivita byla výrazná především v době po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu, že jim však nelze přičítat k tíži, že se neúčastnily veřejných nabídek pozemků v situaci, kdy se pozemky nacházející se v lokalitě, k níž náležel i odňatý pozemek, téměř vůbec nenabízely, natož pak odpovídající rozlohy. V této souvislosti poukázal na to, že zákon o půdě až do 13. 4. 2006 (v §11 odst. 2) stanovil, že oprávněné osobě mají být jako náhradní převedeny pozemky „pokud možno“ v téže obci, kde se nacházel původní pozemek, že však v roce 2006 byl způsob převodu náhradních pozemků, do té doby prováděný dle Metodického pokynu Fondu, nahrazen zákonnou úpravou veřejných nabídek, přičemž podstatnou změnu doznala i právní úprava poskytování finanční náhrady, o níž žalobkyně mohly požádat již koncem roku 2006. Pokud jde o výši „spravedlivé“ (tedy rozumné a přiměřené) peněžité náhrady, kvitoval odvolací soud úvahy soudu prvního stupně ohledně „postupného vývoje cenové úpravy završený cenovou vyhláškou č. 540/2002 Sb., ve znění vyhl. č. 640/2004 Sb.“, dle níž by cena odňatého pozemku (k 31. 12. 2006) činila 526,39 Kč/m², a přisvědčil jeho závěru, že 7,5 násobek peněžité náhrady určené dle zákona o půdě (§16 odst. 1 a §28a zákona o půdě), odvíjející se od základního ocenění (stanoveného v cenách platných ke dni 24. 6. 1991), obstojí i při současném uvážení všech ostatních zmíněných hledisek, a stejně tak i v porovnání s finančními náhradami přiznávanými dle zákona o mimosoudních rehabilitacích za nemovitosti, které nebylo lze pro některou ze zákonných překážek vydat. Dovodil, že dosahuje-li finanční náhrada přisouzená v dané věci tři čtvrtiny, případně jednu polovinu ve vztahu k „násobkům“ přiznaným ve srovnávaných případech náhrad dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak tento poměr dostatečně odráží právě i slabší vztah žalobkyň k odňatému pozemku, a nelze jej mít v žádném případě za „nepřiměřeně“ vysoký (v tomto ohledu nepovažoval za důvodnou námitku žalované). Správným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, pokud zamítl žalobu ohledně žalobkyněmi požadovaného úroku z prodlení, neboť - jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3508/2018 - vzniká povinnost žalované zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z „několikanásobné“ peněžité náhrady vyčíslené nad rámec zákona o půdě dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž zvýšená peněžitá náhrada byla přiznána (přisouzena), tedy „dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta)“. Z toho plyne, že žalovaná se dosud nemohla s vyplacením zvýšené náhrady podle zákona o půdě, která zůstala předmětem tohoto řízení, dostat do prodlení ve smyslu §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil výroky I., II. III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, podaly žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozují „od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, když ve srovnatelné kauze sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 ze dne 16. 5. 2012 rozhodl diametrálně jinak“. Dovolatelky namítají, že přiznaná finanční náhrada je pouze symbolická, za niž není možné v roce 2021 zakoupit kvalitativně i kvantitativně odpovídající stavební pozemek, který se v XY prodává za 8 a 9 miliónů korun, tedy za cenu 16x vyšší, že Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, z nějž citovaly, vyjádřil názor, že finanční náhrada za nevydaný pozemek nemá být v symbolické výši, nýbrž v takové, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci, kterýžto závěr pak potvrdil v nálezu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, v němž uvedl, že finanční náhrada za nevydané pozemky restituentům nemá být stanovena v historické výši, ale ve výši ceny v době rozhodování soudu. Soudy obou stupňů proto měly vycházet z cen v roce 2021, popř. 2020, a nikoli z cen dle oceňovacích vyhlášek účinných v letech 2000 až 2005. Soudům obou stupňů dále dovolatelky vytýkají, že nezohlednily reálnou cenu pozemků, délku prodlení žalované, jejich věk a ani délku řízení (trvající již devět let). Rozsudky soudů obou stupňů tak mají za rozporné s citovanými nálezy Ústavního soudu, které jsou dle čl. 89 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i občany tohoto státu, a taktéž „v rozporu s názory, postupy a judikáty soudů vyšších instancí, včetně Evropského soudu pro lidská práva“. Dále dovolatelky nesouhlasí s tím, že jim napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl přiznán úrok z prodlení, na nějž má věřitel dle jejich názoru nárok ze zákona, přičemž je ho povinen platit každý dlužník, tedy stát nevyjímaje. V tomto ohledu namítají, že nárok na finanční náhradu za nevydaný pozemek je „majetkové právo dle zákona a rozhodnutí soudu o finanční náhradě má význam deklaratorní a nikoli konstitutivní“, takže „dlužník, který je v prodlení s plněním, se dostane do prodlení po marném uplynutí lhůty stanovené k plnění, v tomto případě stanovené pro toto plnění v zákoně, když žalovaný k výzvě žalobkyň o zaplacení finanční náhrady za nevydaný pozemek měl na plnění lhůtu 3 roky a ani v této lhůtě nesplnil, je tak v prodlení od 28. 4. 2015“. Správnost přiznání úroku z prodlení z hlediska ústavněprávního potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16; v nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/2017 pak uvedl, že dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení, a že tento nárok podle §1970 NOZ vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé z nich částku 1.461.744 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení, s tím, že náklady řízení před soudy všech stupňů nese žalovaná ze svého.
Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání reagovala negativně na argumentaci dovolatelek, přičemž poukázala na to, že i po změně právní úpravy v roce 2006 žalobkyně trvaly na převodu náhradního pozemku v XY určeného k zastavění, takový pozemek ovšem nebyl ve správě Fondu (spravoval jen pozemky zemědělské); dále odkázala na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jímž nastavil závazný mechanismus pro zvyšování finančních náhrad nad rámec zákona o půdě, a to ve výši šestinásobku „administrativní historické ceny“ odňatých pozemků, takže žalobkyně dosáhly kompenzace vyšší. Důvody pro mimořádné zvýšení náhrady nejsou dle žalované s ohledem na konkrétní zmíněné okolnosti dané věci dány. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnými osobami (žalobkyněmi), zastoupenými advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V posuzované věci odvolací soud dovoláním napadeným výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o věci samé, jimiž žalované byla uložena povinnost zaplatit každé ze žalobkyň částku 255.338 Kč, potvrdil, a další částí tohoto výroku II. potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně III. a IV. o věci samé, jimiž byla žaloba každé ze žalobkyň o zaplacení částky 825.491 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 1.080.829 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení zamítnuta.
K podání dovolání proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I. a II. o věci samé, nejsou žalobkyně subjektivně oprávněny (legitimovány), jelikož z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech; žalobkyním však touto částí výroku II. rozsudku odvolacího soudu žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu, způsobena nebyla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň v uvedeném rozsahu odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání proti další části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích III. a IV., lze posuzovat jen dle §237 o. s. ř., který určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě (ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. v době, kdy žalobkyně vyzvaly Fond k poskytnutí peněžité náhrady) stanoví, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle §28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§14 odst. 9). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici [písm. a) tohoto ustanovení].
Podle §28a zákona o půdě, ve znění od jeho účinnosti (dne 24. 6. 1991) do současné doby, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
V předchozím řízení v této věci Ústavní soud v kasačním nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, vyslovil právní závěr, že „ustanovení §28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena, že poskytnuta musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná, přičemž uvedené závěry neznamenají ve své podstatě nic jiného než to, že při výpočtu finanční náhrady podle §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě musí být postupováno obdobně jako v případě finanční náhrady podle §13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, že se zde plně uplatní právní závěry vyslovené zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 a že ostatně neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by měl být výklad těchto ustanovení odlišný“.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
V předchozím zrušujícím rozsudku v této věci ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zavázal-li Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, obecné soudy právním názorem, podle nějž „ustanovení §28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak tímto základem ve smyslu tohoto ustanovení je peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku platná ke dni 24. června 1991 stanovená dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž se vychází ze stavu pozemku ke dni jeho přechodu na stát. Dále Nejvyšší soud v tomto rozsudku vyslovil a odůvodnil právní názor, že povinnost žalované zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z „několikanásobné“ peněžité náhrady vyčíslené nad rámec zákona o půdě vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž zvýšená peněžitá náhrada byla přiznána (přisouzena), tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta).
Nejvyšší soud v obdobné věci o zaplacení finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky dle §16 odst. 1 zákona o půdě, usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3772/2018-150, řízení o dovolání přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem, aby Ústavní soud zrušil část §16 odst. 1 zákona o půdě znějící „stanovené podle §28a“.
Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, na nějž poukázaly soudy obou stupňů i dovolatelky, byl tento návrh Nejvyššího soudu zamítnut. V jeho odůvodnění Ústavní soud vyložil, že setrvává na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení zákona o půdě. Dodal ovšem, že není úkolem Ústavního soudu, aby obecným soudům určoval konkrétní postup, jímž mají dospět k přiměřené výši náhrady. Zdůraznil, že finanční náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Touto myšlenkou vedené určování přiměřené a rozumné výše náhrady je prismatem ústavního pořádku dostatečné pro vyloučení porušování ústavně zaručených práv jednotlivců. Bližší podoba určování výše náhrady závisí na zobecnění specifik jednotlivých případů, k němuž na úrovni běžného zákona není Ústavní soud povolán. Upřesňování obecných zákonných pravidel výkladem, případně vyplňování mezer v zákoně, je na podkladě jednotlivých případů na úrovni obyčejného zákona úlohou obecných soudů. Ústavní soud připomněl, že nosnými důvody odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 i samotného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19, jimiž byl proveden ústavně souladný výklad pro tuto věc relevantních ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázány všechny orgány i osoby, tedy rovněž Státní pozemkový úřad.
Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018 - vycházeje z premisy, že si nelze vystačit s vágními měřítky rozumnosti a přiměřenosti se zřetelem ke všem okolnostem případu - dovodil, že je zapotřebí vytvořit postup, jehož v podstatě mechanickou aplikací bude možné vyčíslit zvýšenou náhradu ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě, která bude v obecné rovině pokládána za přiměřenou a bude dále navyšována, či naopak snižována toliko ve výjimečných případech. S odkazem na údaje Českého statistického úřadu o meziročních mírách inflace v České republice v letech 1991 až 2021 dospěl k závěru, že kumulovaná míra inflace mezi uvedenými lety, tj. od počátku roku 1991 do konce roku 2020, činila 439 %. Z toho vyplynulo, že koeficientu pro násobení cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. by v roce 2021 bylo namístě přiřadit hodnotu 5,39. V rámci obecného principu vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů, jakož i snahy o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let, v nichž lze očekávat pokračování inflačního vývoje, přiřadil dovolací soud - s poukazem na výkladový princip in favorem restitutionis - této hodnotě nejblíže následující celé číslo, tj. číslo 6, a to přesto, že zákon o půdě nabyl účinnosti až v průběhu roku 1991. Uzavřel, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle §16 odst. 1 zákona o půdě lze tedy v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Dodal, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z §28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
Z uvedeného pro posuzovanou věc vyplývá, že byť soudy obou stupňů rozhodovaly o uplatněném nároku žalobkyň na zvýšenou náhradu ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě ještě před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, a tuto náhradu - s odkazem na právní názory vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018 (odvolací soud odkázal i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19) a dále na závěry v řízení vyžádaných znaleckých posudků (tedy jiným způsobem) - stanovily tak, že základní (zákonnou) cenu předmětného pozemku ve výši 68,60 Kč/m 2 určenou podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., zvýšily na 7,5 násobek, tedy na částku 526,39 Kč/m 2 , nelze mít za to, že by výsledná jimi přisouzená finanční náhrada byla jen symbolická (či historická), jak dovolatelky namítají. Právě naopak je tato výše náhrady s ohledem na účel zákona o půdě (jímž je dle jeho preambule zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, dosažení zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a úprava vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí) více než přiměřená a rozumná, když - oproti závěru vyslovenému Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, od nějž není důvod se odchýlit - byla stanovena ještě o další 1,5 násobek vyšší než činí základní hodnota id. ½ odňatého a nevydaného pozemku určená v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Přitom soudy obou stupňů zohlednily všechny individuální okolnosti dané věci, tj. že žalobkyně nejsou původními vlastnicemi předmětného pozemku, nýbrž dědičkami po oprávněné osobě, že k pozemku v době jeho odnětí státem neměly žádný vztah a že jej neužívaly, že po rozhodnutí pozemkového úřadu neúspěšně žádaly o převod konkrétního náhradního pozemku v XY (jak to až do 13. 4. 2006 umožňoval §11 odst. 2 zákona o půdě), že veřejných nabídek pozemků uskutečňovaných Fondem se ani v následující době nezúčastnily, tento systém, jakož i nabídky pozemků kritizovaly (i v žalobě) s tím, že jsou nekvalitní, a že i když od 14. 4. 2006 byla novelou zákona o půdě změněna i právní úprava poskytování peněžitých náhrad za odňaté a nevydané pozemky, podaly žalobu na peněžitou náhradu až dne 14. 12. 2012, přičemž přihlédly i k výši soudy přisouzených peněžitých náhrad dle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Namítají-li dovolatelky dále, že soudy obou stupňů měly vycházet z cen v roce 2021, popř. 2020, nikoli z cen dle oceňovacích vyhlášek účinných v letech 2000 až 2005, a že nezohlednily reálnou cenu pozemků, délku prodlení žalované, jejich věk a ani délku řízení trvající již devět let, pak k tomu je třeba uvést, že i když soudy v dané věci určily výši peněžité náhrady ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě jiným způsobem, odpovídá tato náhrada ve výsledku závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, jímž byl koeficient míry inflace pro násobení cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. pro současnou dobu (rok 2021) a pro několik příštích let vyčíslen v hodnotě 6, tedy ve výši šestinásobku. Přitom žádné výjimečné individuální okolnosti dané věci, které by odůvodňovaly ještě další navýšení soudy přisouzené peněžité náhrady, v řízení zjištěny nebyly, a není proto opodstatněný požadavek žalobkyň na to, aby peněžitá náhrada byla stanovena nad částku odpovídající 7,5 násobku peněžité náhrady dle §16 odst. 1 ve spojení s §28a zákona o půdě.
Od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, se odvolací soud nikterak neodchýlil. Dovolací soud v něm vyslovil názor, jak uvedl již v rozsudku ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, že „oprávněným osobám v restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., kterým nelze nemovitost pro některou ze zákonných překážek vydat, může být přiznána náhrada (§13 odst. 1, 4 cit. zák.), jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991, přičemž se tak může stát podle konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl výše náhrady zjištěné k posledně uvedenému datu (a dosud poskytnuté) a výše náhrady přicházející v úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech“. Ke konkrétní výši peněžité náhrady se dovolací soud v tomto rozsudku nevyjadřoval, jen s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 dovodil, že byla splněna jedna z jím nastíněných podmínek, a to že oproti době vydání restitučních předpisů se sociální a zejména ekonomické poměry podstatným způsobem změnily.
Pokud pak jde o námitky dovolatelek, jimiž vyjádřily nesouhlas s tím, že jim nebyl z přisouzené zvýšené peněžité náhrady ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě přiznán úrok z prodlení, odkazuje Nejvyšší soud (stejně jak to učinily soudy obou stupňů) na závěr vyslovený v jeho předchozím rozsudku ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, s tím, že právní názory vyslovené v jím odkazovaných nálezech Ústavního soudu na danou věc neodpadají. Pro úplnost je možno připomenout z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, jeho bod 54., v němž dovodil, že „obecné soudy se tak s otázkou úroků z prodlení vypořádaly náležitým způsobem a v této části nelze jejich rozhodnutím z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a že rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1898/2001 a 28 Cdo 995/2002, na které stěžovatelky odkázaly, se týkají jiného nároku a s ohledem na odlišnou zákonnou úpravu je v dané věci nelze použít“.
Protože dovolání žalobkyň proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž potvrdil zamítavé výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je i v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., za výjimečného použití §150 o. s. ř. Ústavní soud ve své judikatuře (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17) vychází z teze, podle níž je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených, vyjma případů, kdy se jedná o právní problematiku, která přímo např. nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Protože v dané věci se jednalo v době podání dovolání žalobkyň o jejich uplatněném nároku dle §16 odst. 1 ve spojení s §28a zákona o půdě o problematiku neřešenou, přičemž výši peněžité náhrady Ústavní soud v citovaných nálezech plně ponechal na rozhodnutí obecných soudů, a protože rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3772/2018 byl vydán dne 16. 2. 2021, tedy až po rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo by možno vyjádření žalované k dovolání sepsané advokátem, v němž mimo jiné poukázal i závěry uvedené v označeném rozsudku dovolacího soudu, považovat za neúčelně vynaložené, a v takovém případě by bylo namístě rozhodnout o náhradě nákladů dovolacího řízení v souladu s §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyň bylo odmítnuto. Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalované za jeden úkon právní služby spatřuje dovolací soud v dané věci právě v tom, že dovolání žalobkyň bylo podáno ještě před vydáním citovaného rozsudku, že šlo o problematiku neřešenou, jakož i v tom, že obě žalobkyně jsou již v důchodovém věku, a že se takovéto rozhodnutí nedotkne majetkových poměrů žalované.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu