ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2444.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2444/2021-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o poskytnutí jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 129/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2021, č. j. 61 Co 262/2020-464, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 10. 2020, č. j. 5 C 129/2018-365 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 5 C 129/2018-409) potvrzen v části výroku I (pod označením „A“), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků v katastrálních územích XY, XY a XY (jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, ohledně nějž byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu tohoto pozemku zamítá (výrok II); zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výrok III), včetně nákladů vzniklých státu (viz doplňující usnesení).
Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu výroků pod body I a III – podala dovolání žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o posouzení otázky „liknavosti a svévole žalované ve spojení s aktivitou oprávněné osoby“ coby předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat převodu náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku; tyto předpoklady dovolatelka nepovažuje za naplněné, kdy současně zpochybňuje i soudy provedenou kvantifikaci restitučního nároku žalobce, majíc za to, že při ocenění některých odňatých a nevydaných pozemků měly být uplatněny srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a pozemky měly být oceněny sazbou 20 Kč/m 2 .
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedenými defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvahy soudů nižších stupňů byly nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce (akcentující zejména nesprávné ocenění restitučního nároku oprávněné osoby žalovanou, v jehož důsledku nemohl žalobce uspokojit svůj nárok zhruba co do jedné poloviny, jakož i zjištění, že žalobce restituční nárok zdědil po svém otci M. S. až v roce 2018, že žalovaná i nadále setrvává na nesprávném ocenění odňatých a nevydaných pozemků, a to i poté, kdy jsou jí známy závěry Nejvyššího soudu ohledně správného ocenění restitučního nároku právního předchůdce žalobce, jakož i to, že žalobce se neúspěšně zúčastnil veřejné nabídky v roce 2018) nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. I z takto stručně rekapitulovaného vyplývá, že jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok oprávněné osoby uspokojen, ale i postup žalované (jejího předchůdce) spočívají v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež zásadním způsobem ztížilo uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem (prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle §11a zákona č. 229/1991 Sb.).
Vytýká-li pak žalovaná, že soudy nižších stupňů rezignovaly na prokázání aktivity žalobce při uspokojování jeho restitučního nároku, nelze těmto jejím výtkám přitakat. Soudy měly v projednávané věci za prokázané i to, že žalobcův právní předchůdce (otec M. S.) od počátku usiloval o uspokojení nároku cestou veřejné nabídky (viz jeho účast v procesu veřejných nabídek v roce 2015), na něj pak navázal i sám žalobce (v roce 2018), kdy ovšem nebyl úspěšný, a to právě z důvodu žalovanou nesprávně evidované výše nároku, (při jeho nesprávném ocenění). V takovém případě ustupuje do pozadí i otázka parametrů veřejných nabídek (kvalitativních a kvantitativních), nebylo-li po žalobci – pro nesprávnou kvantifikaci restitučního nároku ze strany žalované – účast v nabídkovým řízeních ani spravedlivě požadovat.
Závěry odvolacího soudu se přitom neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti, svévole či diskriminace při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
Vyslovuje-li pak žalovaná nesouhlas se soudy nižšího stupně (na podkladě znaleckého dokazování) učiněnými závěry o charakteru odňatých pozemků, případně jejich stavu, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., resp. jejich ocenění sazbou 250 Kč/m 2 namísto žalovanou namítané sazby 20 Kč/m 2 , brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).
Zpochybňuje-li dovolatelka svými námitkami i samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku (vypracovaného znaleckým ústavem PROSCON, s. r. o.) či jemu předcházející zjištění o okolnostech týkajících se stavu odňatých pozemků, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); a jak již výše uvedeno, námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (viz shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I v poměrech projednávané věci platí závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, že „příslušná ustanovení cenového předpisu soudy neaplikovaly nikoliv snad proto, že by jejich aplikaci považovaly za vyloučenou a priori, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměly za naplněné“ (k tomu srov. i závěry posudku podaného znaleckým ústavem PROSCON, s. r. o., jenž při ocenění odňatých a nevydaných pozemků zvažoval použití srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., avšak žádný důvodů pro uplatnění srážek nebyl naplněn).
Ke stejným závěrům jako v nyní posuzované věci (a to i v nastolených otázkách ocenění odňatých pozemků a uplatnitelnosti nároku žalobou na vydání konkrétního pozemku, při zjištěné liknavosti a svévoli žalované) dospěly odvolací soudy v dalších dříve projednávaných věcech, skutkově a právně podobných, v nichž šlo o nároky odvozované od téhož právního předchůdce (ve sporech vedených sestrou žalobce J. P., jež – stejně jako žalobce – nabyla restituční nárok děděním po svém otci M. S.), kdy v nich přijaté závěry – jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí – obstály i v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020, usnesení ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020, nebo usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020).
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit (§237 o. s. ř.).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li žalovaná, že rozsudek odvolacího soudu napadá i ve výroku III rozsudku odvolacího soudu) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu