ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2862.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2862/2021-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: V. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 14 C 84/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2021, č. j. 20 Co 12/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300, Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 14 C 84/2020-117, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že pan V. K., narozený XY, naposledy bytem v XY, část obce XY, byl ke dni své smrti 3. 6. 1943 vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné osminy k ve výroku specifikovaným pozemkům v katastrálním území XY – dále „předmětný spoluvlastnický podíl“ či „předmětné nemovitosti“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.199,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 20 Co 12/2021-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1.930,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že děd žalobce, V. K., jenž zemřel dne 3. 6. 1943, převedl postupní smlouvou ze dne 13. 12. 1941 na svého zetě A. P. předmětný spoluvlastnický podíl, jenž následně získala v roce 1948 do vlastnictví Česká republika znárodněním sporných nemovitostí. Dovodily, že zmíněná postupní smlouva je relativně neplatná ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“). A. P. a ani nikdo jiný se nedovolal podle ustanovení §8 a §10 zákona č. 128/1946 Sb. ve tříleté prekluzivní lhůtě neplatnosti uvedeného převodu, a tak případný restituční nárok dle názoru obou soudů nižších instancí zanikl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu podotkly, že žalobce podal žalobu po více než 30 letech po změně politických poměrů v roce 1989, tedy nikoli bez zbytečného odkladu po odpadnutí eventuální překážky vytvořené politickými poměry po 25. 2. 1948.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že otázka, zda je možné požadovat určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věcí, které zůstavitel pozbyl na základě neplatného právního jednání učiněného v době nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945), za situace, kdy žalobce fakticky neměl možnost domáhat se navrácení majetku jiným způsobem, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, popřípadě se jedná o otázku dovolacím soudem doposud neřešenou. Má za to, že až nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), žalobci umožnil skutečně usilovat o vydání svého majetku. Zdůraznil, že žalobce ani žádný z jeho právních předchůdců neměl možnost domáhat se vydání předmětných nemovitostí v souladu s restitučními předpisy, neboť nikdo z nich nebyl osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Vyjadřuje proto přesvědčení, že uplatněný restituční nárok nepodléhá promlčení dle ustanovení §8 zákona č. 128/1946 Sb., neproběhlo-li ve vztahu k předmětným nemovitostem dědické řízení. Jestliže by však soud neaplikoval v projednávané věci restituční právní předpisy z důvodu nezaviněné nemožnosti žalobce postupovat v souladu s těmito předpisy, domnívá se, že je namístě vycházet z obecné právní úpravy a neplatnosti postupní smlouvy ze dne 13. 12. 1941 dle ustanovení §916 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě v celém rozsahu vyhovuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření označil dovolání žalobce za nedůvodné a plně se ztotožnil se závěry vyslovenými v rozsudku odvolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalobcem nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda lze požadovat určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věcí, které zůstavitel pozbyl v době nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) za podmínek uvedených v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále „dekret č. 5/1945 Sb.“), a zákona č. 128/1946 Sb., avšak na jejichž vydání neuplatnil restituční nárok podle těchto předpisů, a od toho se odvíjející otázky vlastnického práva dědiců. Pro úplnost se sluší poznamenat, že nebyla-li věc projednána v dědickém řízení, mohou dědicové jen žádat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem, a na základě vyhovujícího rozsudku žádat o projednání dědictví, nemohou se však domáhat určení svého vlastnictví podle eventuálních dědických podílů (sporvnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Významné je, že nebylo zjištěno, že by sporné nemovitosti byly vydány v restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.
Podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.
Také podle ustanovení §1 zákona č. 128/1946 Sb. platí: „Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu.“
V uvedených případech jde o neplatnost relativní, jejíž účinky nenastávají ze zákona, ale až poté, co je nárok úspěšně uplatněn za podmínek upravených v uvedených právních normách (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 1948, sp. zn. R I 11/48, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 223/96). Nárok bylo třeba uplatnit u soudu (§10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.); proti národní správě pak nejprve proti orgánu, který národní správu zavedl (§9 zákona č. 128/1946 Sb.).
K důvodům, pro které nebylo možné uvedená jednání prohlásit za absolutně neplatná, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, uvedl, že „v období nesvobody, počínajícím dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz citovaný dekret prezidenta republiky a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu způsobených křivd v široké míře, přitom však v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou). To vyplývá z citovaných restitučních předpisů; velká část jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, byla neplatná i podle obecných právních předpisů, a přesto byla zahrnuta pod režim restitučních zákonů. Vycházelo se z toho, že právní následky jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, nastaly, věc se tak stala zpravidla tzv. nepřátelským majetkem a poté přešla pod národní správu, resp. konfiskací do vlastnictví státu, bylo však možno uplatnit restituční nárok na její vydání. Z uvedeného je zřejmé, že dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil v usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, či v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, jakož i v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5192/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, sp. zn. 22 Cdo 4591/2016, sp. zn. 22 Cdo 4944/2016, sp. zn. 22 Cdo 4725/2016 a sp. zn. 22 Cdo 2136/2017, ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4726/2016 a sp. zn. 22 Cdo 5541/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5318/2016, sp. zn. 22 Cdo 4638/2016 a sp. zn. 22 Cdo 5113/2016, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2171/17.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, podle kterého „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ Ústavní soud dále uvedl, že vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení restituční nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
V nálezu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, dále Ústavní soud dovodil, že „určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938–1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.“
V projednávané věci žalobce uplatňuje svůj nárok vůči státnímu podniku, nicméně v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, není pro výjimečné uplatnění určovací žaloby v posuzované věci splněna – kumulativně vyžadovaná – podmínka, že žalobce nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů včas a uplatňuje jej bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. Nelze přehlédnout, že S. K., matka žalobce, se sice domáhala vydání předmětného spoluvlastnického podílu u Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě, neuplatnila však restituční nárok k tomuto spoluvlastnickému podílu postupem podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., přestože jej mohla a měla uplatnit. Pokud tak neučinila, nelze ani tehdejší restituční zákonodárství obcházet žalobou o určení vlastnického práva.
Dovolatel přitom nepředestřel taková individuální specifika případu, jež by opodstatňovala výjimečné vybočení z intencí doposud zastávaných konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a odůvodňovala tak pozitivní posouzení jeho nároku, jejž bylo možno primárně uplatnit podle restitučních zákonů. Za onu zvláštní okolnost pak není možné považovat ani žalobcem akcentovanou skutečnost, že doposud neproběhlo dědické řízení ve vztahu k předmětnému spoluvlastnickému podílu.
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, není zcela přiléhavý, neboť se – na rozdíl od věci nyní projednávané – týká poučovací povinnosti o aktivní věcné legitimaci, přičemž výjimečnost případu je vyzdvižena v bodech 30., 35. a 36. odůvodnění nálezu. V přítomné kauze nadto nebylo tvrzeno, že se jedná o majetek ryze osobního charakteru zůstavitele, k němuž by byli oprávněni dědicové domáhat se určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti, byl-li tento majetek svévolně zcizen v období totalitního státu (k tomu blíže viz bod 37. odůvodnění dovolatelem odkazovaného nálezu a v něm citovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08). I při benevolentnějším přístupu k posuzované věci si přitom nelze nepovšimnout, že žalobce se na soud se svým žalobním žádáním obrátil až v roce 2020, zatímco jím vyzdvihovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4004/14 byl vydán již v roce 2015, přičemž vlastníkem zbývajícího spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích o velikosti sedmi osmin se žalobce stal již v roce 1996.
Protože dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu