ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1020.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1020/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) V. H., b) prof. MUDr. J. H., CSc., a c) Ing. I. H., zastoupených, proti žalovaným: 1) České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a 2) P. f. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 959/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 25 Co 454/2004, 25 Co 455/2004-183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 25 Co 454/2004, 25 Co 455/2004-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. dubna 2004, č. j. 4 C 959/95-133, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. srpna 2004, č. j. 4 C 959/95-158, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na určení, že ke dni svého úmrtí byly M. Š. a J. M. vlastníky nemovitostí zapsaných na LV pro okres M., obec M. a k. ú. S. a to pozemků parc. č. 97 o výměře 32.233 m², 157 o výměře 7.718 m², 174/2 o výměře 150 m², 175/1 o výměře 1.091 m², 176 o výměře 79.653 m², 178 o výměře 7.603 m², 175/2 o výměře 95 m² a nemovitostí zapsaných na LV pro okres M., obec M. a k. ú. S. a to pozemků parc. č. 174/1 o výměře 4.073 m², 177/1 o výměře 6.202 m², 182 o výměře 10.689 m² a pozemku ve zjednodušené evidenci parc. č. 180 o výměře 507 m²“. Výrokem pod bodem II. určil, „že M. H. byla ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí“ specifikovaných ve výroku pod bodem I. Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 2) „na určení, že ke dni svého úmrtí byly M. Š., J. M. a M. H. vlastníky nemovitostí“ specifikovaných ve výroku pod bodem I. Výroky pod bodem IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 25 Co 454/2004, 25 Co 455/2004-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že návrh na určení, že M. H. byla ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV pro obec M., katastrální území S., okres M., a to pozemků č. parc. 95, 157, 174/2, 175/1, 176, 178, 175/2 a nemovitostí zapsaných na LV č. pro obec M., katastrální území S., okres M., a to pozemků č. parc. 174/1, 177/1, 182 a pozemku ve zjednodušené evidenci č. 180, se zamítá. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně. Neztotožnil se s ním v otázce, zda žalobci prokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Bránila tomu existence restitučního zákona, konkrétně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Restituční nárok na obnovu vlastnických práv měl být u takového majetku uplatněn způsobem a za podmínek stanovených zmíněným zákonem. Hledat řešení v obecném právním předpise, příkladně požadavkem na určení zda tu právo nebo právní vztah je či není, by bylo možno, chyběla-li by speciální úprava. Ta ale v daném případě existovala a bylo na žalobcích, případně jejich právním předchůdci, aby podle restitučního zákona postupovali. Vzhledem k okolnostem, za nichž k předmětnému výkupu pozemků došlo, odvolací soud uzavřel, že byl uskutečněn přechod majetku na stát bez právního důvodu. I na takové případy ale zákon o půdě v §6 odst. 1 písm. p) pamatoval. Odvolací soud též odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1087/98 a 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítají, že se odvolací soud nezabýval věcí samou, ale pouze procesní stránkou a dospěl k závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, totiž, že není dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, kterému brání existence speciálního předpisu, jímž je restituční zákon o půdě. Restituční nárok na obnovu vlastnického práva měl být podle odvolacího soudu uplatněn způsobem a za podmínek stanovených zmíněným zákonem. Dovolatelé v této souvislosti namítají, že původní žalobce, JUDr. J. H., podle zákona o půdě postupoval. Okresní úřad – okresní pozemkový úřad v M. v roce 1995 ale rozhodl, že jmenovaný není vlastníkem předmětných nemovitostí. JUDr. J. H. proto proti tomuto rozhodnutí podal odvolání ke Krajskému soudu v Praze, jehož předsedkyně senátu se při jednání 23. 1. 1996 odmítla zabývat neplatností zápisu v pozemkové knize a protože JUDr. J. H. nebyl přímo oprávněnou osobou podle zákona o půdě, vzal svoje odvolání zpět. Poté jmenovaný ve věci postupoval podle doporučení Okresního soudu v Nymburce, který v souvislosti se zastavením řízení ve věci dědictví po M. Š. v roce 1997 uvedl, že bude na dědicích nebo jejich právních nástupcích, aby se žalobou podanou na nynější vlastníky pozemků domáhali řešení otázky vlastnictví zůstavitelky k podílu na pozemcích. Žalobce JUDr. J. H. tedy postupoval podle zmíněného doporučení a domáhal se, aby soud rozhodl ve věci vlastnictví nemovitostí, které byly uzmuty v důsledku nesprávného postupu úředníků zastupujících stát nesprávným zápisem v pozemkové knize. Šlo tedy o docílení rozhodnutí soudu o tom, že nesprávný zápis v pozemkové knize je nulitní a že vlastnické vztahy k nemovitostem zapsaným v příslušné složce pozemkové knihy se vrací před tento nesprávný zápis. K rozhodnutím Nejvyššího soudu, o něž posléze Krajský soud v Praze opřel svůj zamítavý výrok, zaujímají dovolatelé odmítavý postoj. Namítají, že zákon o půdě nepokrývá celou problematiku předmětných vztahů, je mnohem užší, než zákon obecný a v okrajových případech, nespadajících do množiny případů upravených speciálním zákonem, musí být určení vztahů řešeno zákonem obecným. V této souvislosti dovolatelé shledávají, že zákon o půdě neupravuje možnost restituce vlastnických vztahů u pravnuků oprávněných osob a dále u osob, které nesplňují nezaviněně nástupnickou řadu oprávněných osob, např. že jsou závětními dědici až jejich děti, což je případ žalobce JUDr. J. H. Uzavírají, že rozsáhlé a mnohdy navzájem si odporující úvahy obsažené v předmětných judikátech Nejvyššího soudu o vztahu zákona speciálního k zákonu obecnému ve věcech úpravy vlastnických práv k zemědělským nemovitostem jsou velmi teoretické a jde spíše o diskusní pojednání než skutečný pramen práva. Protože občanský zákoník stanoví, že se vlastnická práva nepromlčují, nepromlčuje se ani vlastnické právo zůstavitele žalobců, které by muselo být projednáno jako tzv. nové dědictví poté, až by bylo do vlastnictví zůstavitelů vráceno vymazáním nulitního správního aktu z pozemkové knihy. Dovolatelé zdůrazňují, že žalobci nežádají soud, aby přiznal vlastnické právo jim, ale pouze vrátil vlastnické právo zůstavitelům, neboť jim bylo odňato pouze nesprávným zápisem v pozemkové knize. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V rozsudku ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, Nejvyšší soud uvedl: \"Ve věci jde o určení, zda právní předchůdci dovolatelů byli ke dni smrti vlastníky předmětných nemovitostí. Podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 6/2001). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné. Protože v dané věci žádá žalobce jen takovéto určení, je bezpředmětná námitka, že měl ve věci postupovat podle zákona o půdě, resp. že o vydání bylo již v restitučním řízení rozhodnuto. Taková námitka by mohla přicházet do úvahy jen v případě, že by se žalobce domáhal vydání věci. Totéž platí o námitce, že žalobce nemá na určení naléhavý právní zájem, neboť mohl žalovat přímo na plnění (vydání věci). Tato námitka by byla relevantní, pokud by žalobce žádal o určení jeho vlastnictví; o to však v dané věci nejde\".
Jinak řečeno: žalobci se mohou domáhat určení, že jejich právní předchůdkyně byly ke dni úmrtí vlastnicemi nemovitostí (takovou žalobu soudní praxe běžně připouští), ale z tohoto určení jim vůči žalovaným nevyplývají žádná práva a není tím deklarováno, že by i oni jako právní nástupci byli vlastníky, anebo že by žalovaní vlastníky nebyli. Mohou sice na základě takového určení žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení, ale rozhodnutí vydaná v tomto řízení nebudou žalované vázat (srov. §175y OSŘ ). O tom, kdo je nyní vlastníkem sporných nemovitostí, může být rozhodnuto jedině v řízení o určení vlastnického práva. V tomto řízení bude možno uplatnit i námitky, obsažené v rozsudku odvolacího soudu; pro posouzení právního stavu, který tu byl v době úmrtí právního předchůdce žalobců, je však nepodstatná. Proto žalobci mohou žádat o určení, že jejich právní předchůdkyně byly ke dni úmrtí vlastnicemi věci, a to i v případě, že sami již nemohou žádat její vydání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, publikovaný pod č. C 2836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z jiného právního názoru, nezbylo dovolacímu soudu než jej zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu