ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3088.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3088/2021-887
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Z. Š. , narozené XY, bytem XY, a b) M. U. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 193/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2021, č. j. 57 Co 303/2020-818, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 24 795 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I., byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 8. 2020, č. j. 18 C 193/2018-712, v jeho výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY, XY a XY (jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jakož i ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení a nákladech státu; zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“). Rozsudek napadá v rozsahu výroku I., v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o bezúplatném převodu tam označených náhradních pozemků – nově vzniklých parcel na základě oddělovacích geometrických plánů vyhotovených geodetickou kanceláří GEOS SILESIA s.r.o. (pozemek parc. č. XY, oddělený od parc. č. XY v k. ú. XY; pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, oddělené od parc. č. XY v k. ú. XY; pozemek parc. č. XY, oddělený od parc. č. XY v k. ú. XY), jakož i ve výroku II. o nákladech řízení; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného a zčásti i procesního práva“, jež má být – dle jejího mínění – dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka požaduje přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž lze oprávněné osobě za účelem uspokojení jejího nároku plynoucího ze zákona č. 229/1991 Sb. přiřknout soudním rozhodnutím do vlastnictví i část pozemkové parcely oddělenou geometrickým plánem, bez toho, že by o rozdělení parcely bylo rozhodnuto „zákonem předvídaným postupem pro dělení pozemků“ [územním rozhodnutím dle §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], jíž považuje za rozpornou se závěry, které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, jímž jsou všechny orgány vázány ve smyslu čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky (publ. pod č. 1/1993 Sb.).
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně Nejvyšší soud připomněl i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit. Není-li pozemek vhodný k vydání oprávněné osobě v celé své výměře, ale jeho převoditelnost je dána k části oddělené geometrickým plánem, lze oprávněné osobě vydat soudním rozhodnutím takto oddělenou část (kdy se pak geometrický plán stává nedílnou součástí rozsudku).
Dovoláním napadený rozsudek je tedy v tomto směru – z pohledu dovoláním vymezené právní otázky – konformní s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoli měnit.
Nejvyšší soud přitom nikterak nezpochybňuje ústavně zakotvené pravidlo o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby ve smyslu ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky. V judikatuře samotného Ústavního soudu je tato závaznost spojena, kromě výroku, s nosnými důvody jeho rozhodnutí ( ratio decidendi ) ve skutkově obdobných případech (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, a z nedávné doby nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2503/18). V případě precedenční závaznosti nálezu (na rozdíl od kasační závaznosti nálezu) však existuje možnost, aby obecný soud k názoru Ústavního soudu předestřel i vlastní konkurující úvahy, na jejichž základě začne s Ústavním soudem vést tzv. ústavněprávní justiční dialog (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20).
Již ve shora odkazovaných rozhodnutích (rozsudku ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021) Nejvyšší soud postupoval právě výše zmiňovaným způsobem, předestřel-li (a rozvedl) vlastní úvahy i k výkladu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona a poznámky pod čarou připojené k tomuto ustanovení (poznámky č. 33), s nimiž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. I proto Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, byl pak názor vyslovený v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, překonán a formulovaný závěr (že „rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu dle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires , nýbrž poskytují ochranu právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“) našel následně i odraz v nálezu II. senátu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21 (jenž věc předložil k posouzení plénu Ústavního soudu ve smyslu §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jehož rozhodnutím byl v dalším řízení vázán). Tedy, napadené rozhodnutí – stejně tak rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vychází – není v rozporu ani s recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť dovoláním vymezenou právní otázku, na jejímž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené právní otázky (§237 o. s. ř.).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li žalovaná, že rozsudek odvolacího soudu napadá i ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta (počítaná z hodnoty nárokovaných pozemků v částce 1 077 601 Kč) ve výši 20 192 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 4 303 Kč.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/, písm. b/ o. s. ř.), jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 11. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu