ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3760.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3760/2020-529
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému: město Znojmo , IČ 00293881, se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, za vedlejší účasti na straně žalující: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČ 00408026, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 89/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, č. j. 21 Co 25/2020-510, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, č. j. 21 Co 25/2020-510, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 11. 2019, č. j. 11 C 89/2012-440, změnil tak, že vlastníkem pozemků parc. č. 11/1, parc. č. 11/2, parc. č. 11/3, parc. č. 11/4, parc. č. 11/5, parc. č. 11/6, parc. č. 11/7, parc. č. 11/8, parc. č. 11/9, parc. č. 11/10, parc. č. 11/11, parc. č. 859, parc. č. 860, parc. č. 861, parc. č. 862, parc. č. 863, parc. č. 864 a parc. č. 865, vše v k. ú. Znojmo – Hradiště, určil Českou republiku – Státní pozemkový úřad (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že původní pozemek st. p. č. 11 v k. ú. Znojmo – Hradiště (z něhož později vznikly pozemky, o nichž je veden spor) do vlastnictví žalované obce dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nepřešel, neboť byl ke dni účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) v trvalém užívání jiné než státní organizace (JZD „Mír“ Práče – §4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.); skutkové závěry o odevzdání pozemku do trvalého užívání družstva přitom čerpal toliko z hlášení změn v evidenci nemovitostí. Současně měl odvolací soud za to, že samotná dikce ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. vylučovala vzhledem ke svému jednoznačnému obsahu případné vydržení vlastnického práva obcí. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o určení vlastnického práva státu vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním. Předpoklady jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud při posuzování podmínek vzniku práva trvalého užívání ve smyslu §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“), odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3861/2017. Nezabýval se totiž tím, zda byl předmětný pozemek příslušné nestátní socialistické organizaci (JZD „Mír“ Práče) skutečně (fakticky) odevzdán. Upozorňoval přitom na svědeckou výpověď B. K., provádějícího v dané lokalitě od roku 1986 archeologický výzkum, jenž potvrdil, že zmiňované družstvo zde nikdy nehospodařilo, neboť v důsledku změny společenských poměrů (po roce 1989) sešlo z realizace jím zamýšleného záměru výstavby stájí pro jezdecké koně a dostihového závodiště na posuzovaných polních pozemcích. Za odporující judikatuře měl dovolatel též závěry odvolacího soudu o nedostatku podmínek vydržení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 170/2018, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2439/2016, a ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1019/2020; vylíčil přitom, že městské zastupitelstvo již dne 31. 8. 1993 rozhodlo o tom, že na předmětných pozemcích bude vybudována bytová čtvrť. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek vzniku práva trvalého užívání národního majetku nestátní socialistickou organizací ve smyslu §70 hosp. zák. a podmínek vydržení vlastnického práva obcí, opírající držbu sporného majetku o znění zákona č. 172/1991 Sb., jež byly odvolacím soudem posouzeny odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezených otázek.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. nepřecházejí do vlastnictví obcí nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace, nejde-li o věci uvedené v §2.
Podle ustanovení §70 odst. 1 hosp. zák. části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním nebo společenským.
Podle ustanovení §70 odst. 2 hosp. zák. organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Je povinna majetek udržovat a chránit. Mohou jí být uložena zvláštní omezení práva trvalého užívání.
Podle ustanovení §70 odst. 3 hosp. zák. majetek odevzdaný do trvalého užívání může být organizaci odňat, neplní-li své povinnosti trvalého uživatele; jinak jen tehdy, vyžaduje-li to vyšší společenský zájem.
Odvolacím soudem aplikované ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu do obecního vlastnictví ty nemovité věci, které ke dni účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) byly v trvalém užívání jiné než státní organizace. Subjektem práva trvalého užívání mohla být pouze nestátní socialistická organizace (družstevní, společenská a jiná), přičemž ke zřízení takového práva byly příslušné městské a okresní národní výbory. Dělo se tak zpravidla uzavřením hospodářské smlouvy a nezbytným aspektem bylo současně „faktické“ předání dotčeného národního majetku. K tomuto okamžiku přestala odevzdávající organizace kupříkladu pozemek užívat a umožnila jej přejímajícímu subjektu převzít do své moci (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3861/2017, a ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že přechodu vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku na obec ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. bránila existence práva jeho trvalého užívání svědčícího nestátní socialistické organizaci (JZD „Mír“ Práče), aniž se zabýval tím, zda došlo k faktickému předání tohoto národního majetku do dispozice družstva a následnému faktickému družstevnímu nakládání s ním, jsou jeho závěry zjevně předčasné, neúplné a tudíž nesprávné.
Judikatura Nejvyššího soudu pak nevylučuje situaci, v níž může být i obec v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., i když se později ukáže, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala majitelkou na základě tohoto zákona, je třeba mimo jiné zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění všech podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016).
Potud tedy nemůže jako s judikaturou souladná obstát poněkud zkratkovitá úvaha odvolacího soudu dovozující nedostatek dobré víry z absence právního titulu (byť tímto byl právě zákon č. 172/1991 Sb.), respektive z jednoznačného znění tohoto předpisu, aniž by byly patřičně zkoumány další aspekty kauzy, zejména případný omluvitelný omyl obce, jenž může úsudek stran dobré víry držitele podstatně ovlivnit (viz opětovně shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4210/2017). Podstatný přitom bude závěr o tom, zda byl dotčený subjekt (zde žalované město) skutečně držitelem sporných nemovitostí, a byly tedy naplněny všechny znaky držby – tím je i fyzické ovládání předmětné věci, corporalis possessio (k tomu blíže viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3433/2014).
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem z uvedených důvodů neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu