ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4210.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4210/2017-227
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Nekoř , IČO: 493 12 138, se sídlem v Nekoři 1, zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) obec Nekoř , IČO: 002 79 269, se sídlem v Nekoři 330, zastoupena JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42 (s adresou pro doručování: Územní pracoviště v Hradci Králové, Horova 180), o určení vlastnického práva , o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 20. února 2017, č. j. 18 Co 531/2016-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 20. února 2017, č. j. 18 Co 531/2016-188, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ – rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. 7 C 176/2015-109, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že druhá žalovaná je vlastnicí pozemků v katastrálním území N. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky, tehdy evidované ve vložkách č. 1 a č. 519 pozemkové knihy pro katastrální území N. pod parc., byly původně ve vlastnictví předchůdce žalobkyně (Kostel v N.), jemuž byly odňaty podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) – dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“, na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Žamberku ze dne 17. 5. 1949. Přídělovou listinou, datovanou dnem 24. 2. 1964, byly přiděleny Místnímu národnímu výboru v Nekoři, s uvedením převzetí přídělu příslušnou obcí ke dni 17. 11. 1949. Dle současně učiněného zjištění byly předmětné pozemky obhospodařovány Jednotným zemědělským družstvem v Nekoři, až po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) pak na základě nájemní smlouvy uzavřené s první žalovanou, jež byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků teprve v letech 1996 a 1999, na základě ohlášení o nabytí vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).
Podle soudem prvního stupně učiněného právního závěru je sice žalobkyně oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (jde o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované církve, jejíž právní předchůdce v rozhodném období utrpěl majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v §5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – odnětím věci bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb.), avšak předmětné pozemky přešly do vlastnictví první žalované již k 24. 5. 1991, podle §1 zákona č. 172/1991 Sb. a ta je proto oprávněně zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí, kdy na přechod pozemků do jejího vlastnictví nemohlo mít vliv ani nedodržení pořádkové lhůty podle §8 zákona č. 172/1991 Sb. Současně soud prvního stupně dochází k závěru, že vlastnictví k pozemkům by žalovaná obec (nedošlo-li snad k nabytí již podle §1 zákona č. 172/1991 Sb.) nabyla k témuž datu podle §2 téhož zákona při existenci zmíněné přídělové listiny z 24. 2. 1964 odkazující na držbu v době před 1. 1. 1950, a pokud by se ani tak nestalo (proto, že přídělová listina byla vydána se zpětnou účinností), lze uvažovat i o nabytí vlastnictví k 1. 7. 2000 podle §2a cit. zákona, kdy přechodu do vlastnictví obcí v posledně uvedeném případě nebránilo ani ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nad rámec přijatých závěrů o přechodu majetku do vlastnictví obce, s nimiž spojil své rozhodnutí, pak soud prvního stupně dodává, že vyloučeno nebylo by ani orginární nabytí vlastnického práva první žalovanou vydržením (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. února 2017, č. j. 18 Co 531/2016-188, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že druhá žalovaná je vlastníkem pozemků v katastrálním území N. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům (výroky II a III), jakož i o nákladech státu (výrok IV). Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, jež považoval za správná a úplná, dospívaje však na jejich podkladě k jinému právnímu posouzení věci. V prvé řadě neshledal naplněné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle §1 zákona č. 172/1991 Sb. v situaci, kdy pozemky byly předmětem družstevního užívání, ke dni 23. 11. 1990 k nim tak mělo právo hospodaření Jednotné zemědělské družstvo Nekoř, jež pak na těchto pozemích hospodařilo i ke dni účinnosti zákona (tj. k 24. 5. 1991) a kdy tedy žalovaná obec právo hospodaření ani vykonávat nemohla. Protože pozemky byly původně ve vlastnictví církve, jež je pozbyla postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., nemohly představovat ani historický majetek obce a vlastnické právo k nim tudíž nemohlo přejít na žalovanou obec ani podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. Přechodu vlastnictví v režimu ustanovení §2a cit. zákona, jenž za splnění zákonem stanovených podmínek nastával k 1. 7. 2000, pak – dle úvahy odvolacího soudu – již bránilo blokační ustanovení §29 zákona o půdě, zakazující nakládání s původním církevním majetkem do doby přijetí právní úpravy řešící restituci tohoto majetku a kdy úkony porušující tento zákaz jsou absolutně neplatné. Jako nesprávné pak odvolací soud odmítl i závěry o možném nabytí vlastnického práva vydržením (§134 obč. zák.) v situaci, kdy obci nesvědčil žádný titul, o nějž mohla by důvodně opírat své přesvědčení o vzniku vlastnictví, při vědomí toho, že jde o majetek odňatý církvi, jehož přechod na jiný subjekt je blokován §29 zákona o půdě (že první žalovaná nemohla být v dobré víře, že jí pozemky patří, tedy že nebyla oprávněnou držitelkou).
Rozsudek odvolacího soudu napadly včasným dovoláním obě žalované.
První žalovaná (obec Nekoř) spatřuje splnění předpokladů v tom, že napadené rozhodnutí jednak závisí na vyřešení vymezených otázek dovolacím soudem dosud neřešených, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; přitom ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího sodu spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a to ve vymezených otázkách týkajících se věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., dále podmínek přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., jakož i dosahu účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě na případy přechodu tohoto majetku (bránilo-li toto ustanovení přechodu majetku, jenž byl současně původním majetkem církve, i v režimu později přijatého ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb.). Konkrétně pak dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil splnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., kdy má dovolatelka za to, že splňovala i podmínku faktického hospodaření, jestliže předmětné pozemky držela a pronajímala je zemědělskému družstvu. Odmítá i ten závěr, že na pozemky by nebylo možné pohlížet jako na historický majetek obce, jenž by pak do jejího vlastnictví přešel i podle §2 zákona č. 172/1991 Sb.; přitom poukazuje na to, že sporné pozemky jí byly přiděleny ke dni 17. 11. 1949 a k rozhodnému datu (31. 12. 1949) byla jejich vlastníkem. Za nesprávný označuje i závěr odvolacího soudu o dosahu blokačního ustanovení §29 zákona o půdě i na případy přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., může-li jít současně i o přechod přídělového majetku podle §2a tohoto zákona, dovolávajíc se v tomto směru odlišné rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z přesvědčení, že ustanovení §29 zákona o půdě se na přechody majetku státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. neuplatní, současně vyvozuje, že žalobkyně vůbec postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť žalobou podle tohoto ustanovení mohly být přezkoumávány pouze převody nebo přechody majetku státu do vlastnictví jiných osob, které byly učiněny v rozporu s blokačními ustanoveními. Konečně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení §29 zákona o půdě vylučovalo existenci její dobré víry jako podmínky pro vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná (Česká republika), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání zásadně ve stejných hlediscích jako první žalovaná a obdobně vymezujíc též důvod dovolání, kritizuje právní posouzení věci odvolacím soudem jak v otázce splnění podmínek přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle §2 zákona č. 172/1991 Sb., tak i v otázce dosahu účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě na přechod tohoto majetku. Také zastává názor, že posledně citované ustanovení nebránilo ani přechodu dalšího přídělového majetku do vlastnictví obcí podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. Jestliže se na přechody věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí či krajů ustanovení §29 zákona o půdě neuplatní, pak – i dle názoru této dovolatelky – žalobkyně postrádá věcnou legitimaci k podání žaloby podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., jejíž funkce tkví v přezkoumání právě těch majetkových dispozic, které byly uskutečněny v rozporu s blokačními ustanoveními. Druhá žalovaná odmítá i ten závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky nemohly představovat historický majetek obce a že tedy nemohly do vlastnictví žalované obce přejít ani podle §2 zákona č. 172/1991 Sb., byly-li nemovitosti přiděleny Místnímu národnímu výboru v Nekoři označenou přídělovou listinou z roku 1964 zpětně již k 17. 11. 1949. Stejně jako první žalovaná, i druhá žalovaná navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podaným dovoláním nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum, kdy dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Obě dovolání byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), kdy první žalovaná je zastoupena advokátem a za druhou žalovanou (stát) jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání jsou přípustná podle §237 o. s. ř., neboť směřují proto rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (dosahu ustanovení §29 zákona o půdě na případy přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovoláních namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláními, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláními.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolací soudu je založeno na posouzení, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jež představují původní majetek církve, žalovaná obec nemohla nabýt podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., proto, že s pozemky ke dni účinnosti zákona reálně nehospodařila, resp. jí k nim ani formálně nesvědčilo právo hospodaření, že nejde ani o historický majetek obce ve smyslu §2 zákona č. 172/1991 Sb. (jehož vlastníkem byly obce k 31. 12. 1949) a že je vyloučeno i nabytí vlastnického práva podle §2a (má-li jít o majetek přídělový), k němuž docházelo ex lege k 1. 7. 2000 (účinnost zákona č. 114/2000 Sb.), kdy ovšem již platilo ustanovení §29 zákona o půdě, které – dle úvahy odvolacího soudu – bránilo přechodu přídělového majetku (jež současně přestavoval původní majetek církve) z vlastnictví státu do vlastnictví obcí. Okrajově pak odvolací soud zmiňuje i problematiku nabytí vlastnického práva vydržením (kdy závěr o absenci dobré víry žalované obce v nabytí vlastnictví zakládá na úvaze, že obec znala skutkové okolnosti o původu majetku jako majetku církevního, jehož přechod z vlastnictví státu do vlastnictví obcí byl zmíněným blokačním ustanovením vyloučen).
Podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. §2a odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. §2a odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (srov. §2a odst. 4).
Podle §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).
V rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněném pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyslovil závěr, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017).
Uvedené závěry – argumentačně podepřené i judikaturou Ústavního soudu (viz zmiňované nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292) – dovolací soud již dříve označil za plně přenositelné i na případy přechodu věcí z vlastnictví státu představující historický církevní majetek do vlastnictví krajů, k němuž došlo v souladu se zákonem č. 290/2002 Sb. ke dni 1. 1. 2003, tj. po přijetí zákona č. 229/1991 Sb. obsahujícího zmíněné blokační ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, či aktuálně např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016) lze pak uvedené závěry obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku státu na obce v režimu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., jenž nastal ex lege ke dni 1. 7. 2000 (k němuž je nutné provádět výklad dotčeného ustanovení), kdy ani tímto zákonem stanoveným přechodem vlastnictví na obce nebyla jakkoliv popřena či znemožněna možnost pozdější restituce tohoto majetku (byla-li by taková vůle zákonodárce) a kdy legálnímu přechodu majetku do vlastnictví obce, při splnění podmínek uvedených v §2a zákona č. 172/1991 Sb., nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely církevní právnické osobě (či jejímu právnímu předchůdci), byl-li i její případný nárok na vydání pozemků – s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v době zákonem stanoveného přechodu – tehdy zcela hypotetický. Prezentované závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu se neprotiví ani rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž Ústavní soud v jím tehdy posuzované věci aproboval závěry obecných soudů již s tou argumentací, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu /viz již jeho název/, blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“, a z tohoto důvodu označil i úvahu stěžovatelky, církevní právnické osoby, o absolutní neplatnosti obnovení /převodu/ vlastnictví za „teoreticky vadnou“).
Jiné právní posouzení věci odvolacím soudem, jež vychází z názoru, že přechodu předmětných pozemků (byly-li původně před svým přidělením obci historickým majetkem církve) do vlastnictví žalované obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. (šlo-li o majetek přídělový) bránilo ustanovení §29 zákona o půdě – ve světle výše uvedeného – neobstojí. S ohledem na přijatý závěr se pak odvolací soud již dále nezabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro přechod předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce i z pohledu ustanovení §2a cit. zákona a v tomto směru je jeho posouzení věci neúplné a i proto nesprávné.
Naproti tomu bezchybně odvolací soud vyhodnotil otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně (oprávněné osoby dle §3 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) k podání žaloby o určení vlastnického práva státu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to i v tom případě kdy se tvrdí, že podle zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, která je v rozporu se skutečným stavem zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí a kdy prostředkem právní ochrany oprávněné osoby je také žaloba podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (k této otázce – krom judikatury již výše citované – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).
K současně nastoleným otázkám vztahujícím se k interpretaci a aplikaci relevantních ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. (§1, §2 a §2a) sluší se poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, akcentující účel tohoto zákona, jímž bylo omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015).
K přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je pak třeba nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Nejvyšší soud, vycházeje i z rozhodnutí Ústavního soudu (zejména nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461) ve svých dřívějších rozhodnutích dospěl k závěru, že pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do vyhlášky č. 119/1988 Sb.; v tomto smyslu pak konstatoval, že je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd. Preferuje se proto skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010; nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).
Současně je třeba poukázat i na tu judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl opakovaně artikulován názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do dočasného užívání, naplňuje znaky pojmu hospodaření, tak jak byly vyloženy shora. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, v němž bylo konstatováno, že „za hospodaření s nemovitostí se dá považovat i její přenechání do nájmu“ a v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, a to zejména na rozhodnutí ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, a ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, v nichž dospěl k závěru, že se za hospodaření s nemovitostmi dá považovat i její přenechání jiné organizaci do hospodaření (podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání (nájmu) – viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006.
Rovněž ve výše citovaném nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/1996, Ústavní soud uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání. K tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 692/99; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).
S touto rozhodovací praxí však závěry odvolacího soudu ve skutkových poměrech posuzované věci očividně nekolidují, jestliže – dle zjištění odvolacího soudu – na předmětných pozemích reálně hospodařící zemědělské družstvo (jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb.) tak činilo nikoliv na podkladě dočasného svěření pozemků do hospodaření (ať již ze strany národního výboru či později obce) nebo nájmu, nýbrž na základě vlastního užívající práva (hospodaření, družstevní užívání), jež vylučovalo existenci práva hospodaření příslušného národního výboru. K tomu přiměřeně srovnej např. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96, podle nichž „ … Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb. (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, v němž byly shora citované závěry přiměřeně aplikovány právě v poměrech zákona č. 172/1991 Sb.
Ustanovením §2 zákona č. 172/1991 Sb. byla pak uskutečněna obnova vlastnických vztahů k tzv. „klasickému“ historickému majetku obcí. Jeho smyslem byla restituce majetku obcí, jehož vlastníky byly obce ke dni 31. 12. 1949 a jenž jim byl – s účinností od 1. 1. 1950, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 279/1949 sb., o finančním hospodaření národních výborů – zestátněn. Ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. vymezuje samostatně okolnosti pro přechod tzv. historického majetku obcí, a to bez návaznosti na ustanovení §1 a §2, vyžadující hospodaření s předmětným majetkem ke dni 23. 11. 1990 ze strany národních výborů, jejichž práva a závazky přešly na obce.
Účelem později přijatého zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo s účinností od 1. 7. 2000 do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno ustanovení §2a, bylo – jak patrno i z jeho §2a odst. 2 – mj. vypořádání se i s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že i výčet způsobů prokázání přídělu podle §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).
Z citovaných ustanovení zákona (§2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb.) přitom vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v ustanovení §2a vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v ustanovení §2 (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny. Pro aplikaci tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004). Ke stejnému závěru o rozsahu majetku vymezeného ustanovením §2a zákona č. 172/1991 Sb. dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005).
Sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak byly vysloveny např. i v nálezu ze dne 7. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, v němž Ústavní soud – k otázkám výkladu a aplikace ustanovení §2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb. – uzavírá, že „restituce historického majetku byla v §2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zák. č. 172/1991 Sb. je pak pouhým doplňkem restituce podle §2 a přechodu podle §1 (srov. výslovnou dikci §2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2“)“. K těmto závěrům se Ústavní soud později přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12.
Ovšem ani otázkou aplikovatelnosti ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. se odvolací soud s ohledem na nesprávný závěr o dosahu účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě, jež nesprávně vztáhl i na přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, nezabýval. Aniž by se dovolací soud při absenci jakýchkoliv závěrů ze strany odvolacího soudu k této otázce mohl sám vyslovit konkrétněji a nad rámec shora vzpomenutých obecných východisek a závěrů (takové závěry – bez opory v příslušných skutkových zjištěních byly by i předčasné), poukazuje na to, že i v dané věci může jít o tzv. majetek přídělový, na nějž míří ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. [tvrdí-li se zde současně, že předmětné pozemky měly být obci přiděleny podle zákona č. 46/1948 Sb., kdy příslušné rozhodnutí o přídělu nemovitostí, jež byly odevzdány obci do její držby, nebylo do 31. 12. 1949 vydáno, resp. že se tak stalo až o mnoho let později (viz ustanovení §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., jež při výčtu titulů zmiňuje i kontroverzní příděl obci podle zákona č. 46/1948 Sb.).
V situaci, kdy odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku dosahu účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě i na přechody majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., resp. naplnění zákonem stanovených předpokladů pro přechod věci s vlastnictví státu do vlastnictví obcí (zejm. se zřetelem na dosud jím neaplikované ustanovení §2a zákona), bylo by zjevně předčasné činit kategorické závěry o tom, zda eventuelně byly by splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013). V obecné rovině sluší se snad jen připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž při zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Potud je nepřesná i úvaha odvolacího soudu, že „obci nesvědčí žádný právní titul, od něho by mohla své vlastnické práva odvozovat“ (je-li tímto titulem nikoliv právní jednání, nýbrž zákon č. 172/1991 Sb. a kdy je třeba zkoumat, zda případný omyl obce byl v tomto směru omluvitelný), přičemž dobrá víra obce nebyla by vyloučena ani tím, že předmětem držby byly pozemky původně ve vlastnictví církve, jejichž přechod do vlastnictví obce – jak vidno shora – nebyl vyloučen ani ustanovením §29 zákona o půdě. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, bod 24. odůvodnění) může být jednou z rozhodných okolností pro závěr, zda obec byla oprávněnou držitelkou nemovitostí, jíž držby se chopila s odkazem na zákon č. 172/1991 Sb., i jednání samotného státu coby vlastníka nemovitostí (zdali stát v průběhu vydržecí doby utvrzoval obec v nesprávném právním hodnocení věci).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým nákladovým výrokem zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu