ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4243.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4243/2016-217
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Arcibiskupství pražské , se sídlem v Praze 1, Hradčany, Hradčanské nám. 56/16, IČO: 00445100, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) město Červená Řečice , IČO: 002 48 045, se sídlem v Červené Řečici č.p. 19, zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 88/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 12. května 2016, č. j. 15 Co 200/2016-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 12. května 2016, č. j. 15 Co 200/2016-188, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. ledna 2016, č. j. 1 C 88/2015-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) – rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 1 C 88/2015-156, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. v katastrálním území Č. Ř. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům, jakož i o nákladech státu (výroky II a III).
K odvolání žalovaných (kdy odvolání druhé žalované směřovalo toliko do výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. května 2016, č. j. 15 Co 200/2016-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 428/2012 Sb. (kdy jde o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované církve, jež zde v rozhodném období utrpěla majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v §5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – odnětím věci /pozemku/ bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy); jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsán první žalovaný. Ten se ovšem – dle závěru obou soudů nižších stupňů – jeho vlastníkem nestal, neboť pro jím dovozovaný přechod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §2a (ani jiného ustanovení) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nebyly naplněny tímto zákonem stanovené podmínky. Předmětný pozemek nepředstavuje historický majetek žalované obce (§2 zákona č. 172/1991 Sb.), první žalovaný na něm do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) nehospodařil a na příděl pozemku dané obci (po zániku obecního vlastnictví) nelze usuzovat ani z později (15. 11. 1954) vydané přídělové listiny „Čd 294/54“ (vystavené Zemědělským odborem rady ONV v Pelhřimově, pro přídělce pod označením „Čsl. stát – obec Červená Řečice, předáno do operativní správy MNV v Červené Řečici“). A i pokud by snad podmínky přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jež stanoví §2a zákona č. 172/1991 Sb., byly vskutku splněny, pak – pokračuje odvolací soud – nemohlo vlastnické právo k pozemku na prvního žalovaného platně přejít (k 1. 7. 2000), neboť v té době již platilo ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), jež zakazovalo nakládání s původním církevním majetkem do doby přijetí právní úpravy řešící restituci tohoto majetku a kdy úkony porušující tento zákaz jsou absolutně neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených; jako dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci, a to jak v otázce týkající se podmínek přechodu věcí představujících historický majetek církve z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., tak i v otázce dosahu účinků blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. na přechod tohoto majetku (zdali toto ustanovení bránilo přechodu původního církevního majetku i v režimu později přijatého ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb.). Ve vztahu k první otázce dovolatel namítá, že v dané věci jde o typický přídělový majetek podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., kdy existenci přídělu prokazují listiny podle odstavce 3 tohoto ustanovení a kdy přídělovou listinou, vydanou Zemědělským odborem rady ONV v Pelhřimov byl toliko završen přídělový proces, jenž byl zahájen před 1. 1. 1950 (jak – dle námitek dovolatele – prokazuje dne 22. 9. 1948 vydaný grafický přídělový plán, přezkoumaný dne 12. 4. 1949 ministerstvem zemědělství a vyhotovený v součinnosti s příslušnou rolnickou komisí, spolu s jeho textovou částí, konkrétně pak „Návrhem přídělu půdy a budov pro katastrální území červená Ř.“, v němž je jako přídělce označena „obec Č. Řečice“ a jako přidělovaný pozemek „role č. 404/1“). K prokázání přídělu obci ve smyslu §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. – dle názoru dovolatele – postačí jakýkoliv z dokladů v tomto ustanovení příkladmo vyjmenovaných. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr o dosahu blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. i na přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., jde-li o přechod přídělového majetku podle §2a tohoto zákona, kdy dovolatel poukazuje i na aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyvozuje, že blokace historického majetku církví, provedená zákonem č. 229/1991 Sb., přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí či krajů nevylučovala. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za nepřípustné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka podmínek přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., jakož i otázka dosahu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. na případy přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá hned na dvou samostatných, na sobě nezávislých důvodech – 1) byly-li v nyní posuzovaném případě splněny předpoklady pro přechod předmětného pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (prvního žalovaného) podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., resp. 2) zdali tomuto přechodu bránilo ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž ani jeden z těchto důvodů – v konfrontaci s relevantní právní úpravou (s přihlédnutím k její interpretaci a aplikaci i v aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, spolu s další zde citovanou judikaturou) – neobstojí.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. §2a odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. §2a odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (srov. §2a odst. 4). Ustanovení §2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (srov. §2 odst. 5).
Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015). Účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno ustanovení §2a, se stalo – jak patrno i z jeho §2a odst. 2 – mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že i výčet způsobů prokázání přídělu podle §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).
Z citovaných ustanovení zákona (§2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb.) přitom vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v ustanovení §2a vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v ustanovení §2 (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny; podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, ustanovením §2a vyžadována není. Pro aplikaci tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004). Ke stejnému závěru (jde-li o rozsah majetku vymezeného ustanovením §2a zákona č. 172/1991 Sb.) dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1.vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005).
Na tomto místě sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu prezentované zejména v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, v němž Ústavní soud – k otázkám výkladu a aplikace ustanovení §2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb. – uzavírá, že „restituce historického majetku byla v §2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zák. č. 172/1991 Sb. je pak pouhým doplňkem restituce podle §2 a přechodu podle §1 (srov. výslovnou dikci §2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2“)“. K těmto závěrům se Ústavní soud později přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12.
V konfrontaci s těmito závěry neobstojí pak právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže za jednu z podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. považuje i reálný výkon vlastnického práva obcí (k nemovitostem přidělovaným zde v procesu přídělového řízení podle zákona č. 142/1947 Sb.) do 31. 12. 1949, a to ať již v podobě odvolacím soudem uvažovaného faktického hospodaření, nebo (přiléhavěji) držby nemovitostí (k tomu srov. i rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež se aktuálně projevila např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017). V dané souvislosti je pak třeba mít na paměti i to, že i výčet titulů dle §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je toliko demonstrativní a že z hlediska interpretovaného ustanovení není zásadní, bylo-li (již dříve započaté) řízení o přídělu nemovitého majetku dokončeno až po 31. 12. 1949 (kdy obce jinak zajisté ztratily majetkovou samostatnost a nemohly do svého vlastnictví nabývat majetek a jejich hospodaření bylo součástí národního hospodářství; §31, 32 zákona č. 279/1949 Sb.). Se všemi dovolateli k tomu předestřenými relevantními okolnostmi o procesu přídělového řízení (prokazatelně započatého před 1. 1. 1950 – viz schválený grafický přídělový plán, jakož i další listiny označené k prokázání skutečnosti o uvažovaném přídělu pozemku ve prospěch identifikované obce), se však odvolací soud vypořádává v míře nedostatečné a i z tohoto pohledu jsou jím učiněné závěry přinejmenším předčasné.
Argumentace odvolacího soudu závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004 (či z rozsudků ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, jež na prvně označený rozsudek odkazují), přiléhavá není, jestliže odvolacím soudem vyvozovaný kategorický závěr, že k přechodu vlastnického práva na obce dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. je třeba reálného výkonu vlastnického práva obcí v době před 1. 1. 1950 (faktického hospodaření) v těchto rozhodnutích obsažen není a uvažované hospodaření obce v nich dovolací soud zmiňuje spíše jako jednu z okolností, jež v jím tehdy projednávaných konkrétních věcech mohla mít relevanci v rámci posuzování celkového procesu přídělového řízení (tam, kde k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12. 1949, resp. k obojímu dokonce vůbec nedošlo). V případě odkazovaného rozsudku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, jde pak o zjevnou diskontinuitu (či exces) při vydání přídělové listiny (v roce 1978) s přídělovým řízením.
Nesprávné je i pak právní posouzení odvolacího soudu v otázce dosahu tzv. blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. i na případy přechodu vlastnického práva státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., jež nastaly v době po účinnosti tohoto blokačního ustanovení (24. 6. 1991), tedy i na přechod dle §2a cit. zákona (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.), k němuž – byly-li pro tento přechod splněny zákonem stanovené podmínky – došlo ex lege s účinky k 1. 7. 2000.
Podle §29 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (k jeho aplikaci srov. i §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).
V rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněném pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyslovil závěr, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017).
Uvedené závěry – argumentačně podepřené i judikaturou Ústavního soudu (viz zmiňované nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292) – označil dovolací soud za plně přenositelné i na případy přechodu věcí z vlastnictví státu představující historický církevní majetek do vlastnictví krajů, k němuž došlo v souladu se zákonem č. 290/2002 Sb. ke dni 1. 1. 2003, tj. po přijetí zákona č. 229/1991 Sb. obsahujícího zmíněné blokační ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, či aktuálně např. i rozsudek ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017) lze pak uvedené závěry obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku státu na obce v režimu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., jenž nastal ex lege ke dni 1. 7. 2000 (k němuž je nutné provádět výklad dotčeného ustanovení), kdy ani tímto zákonem stanoveným přechodem vlastnictví na obce také nebyla jakkoliv popřena či znemožněna možnost pozdější restituce tohoto majetku (byla-li by taková vůle zákonodárce) a kdy legálnímu přechodu majetku do vlastnictví obce, při splnění podmínek uvedených v §2a zákona č. 172/1991 Sb., nebyla na překážku skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely církevní právnické osobě (či jejímu právnímu předchůdci), byl-li i její případný nárok na vydání pozemků – s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v době zákonem stanoveného přechodu – tehdy zcela hypotetický.
Uvedené závěry nejsou pak v kontradikci ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž Ústavní soud současně akcentoval, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu /viz již jeho název/, blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“, a kdy i z tohoto důvodu shledal úvahu stěžovatele o absolutní neplatnosti obnovení /přechodu/ vlastnictví za teoreticky vadnou).
Z uvedeného vyplývá, že ani právní posouzení odvolacího soudu, podle nějž přechodu předmětného pozemku (byl-li původně před svým přidělením obci historickým majetkem církve) do vlastnictví obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. bránilo ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (že snad takový přechod byl dokonce stižen absolutní neplatností), neobstojí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým nákladovým výrokem zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody rozhodnutí (jde-li o právní posouzení prvořadé otázky přechodu vlastnického práva k pozemku dle §2a zákona č. 172/1991 Sb.) platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu