ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3831.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3831/2020-96
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČO 00408026, se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 11/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2020, č. j. 4 Co 14/2019-73, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2020, č. j. 4 Co 14/2019-73, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2018, č. j. 27 C 11/2015-53, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2018, č. j. 27 C 11/2015-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání pozemku parc. č. 1729/247 v k. ú. Ďáblice (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 4 Co 14/2019-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy nižších stupňů poté, co žalobce – v průběhu řízení před soudem prvního stupně – svůj původní návrh omezil pouze na část pozemku, nepřipustily změnu žaloby a dospěly k závěru, že vydání pozemku (jako celku) brání výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon o majetkovém vyrovnání“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předpoklady přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; odvolací soud nepřipustil změnu („upřesnění“) žaloby, kterou žalobce svůj nárok ve vztahu k původnímu návrhu omezil, v důsledku čehož nebyla vydána ani část původně požadovaného pozemku nezasažená komunikací. Nepřipuštění změny žaloby nebylo odůvodněno. Nepřipuštění změny žaloby v restituční věci podle zákona o majetkovém vyrovnání, kterou se žalobce za současného předložení geometrického plánu domáhal uspokojení svého restitučního nároku v menším rozsahu oproti původnímu návrhu, je porušením zásady ex favore restitutionis. Žalobce požaduje zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky překážky naturální restituce ve vztahu k oddělitelné části pozemku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu dotčeném dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že změnou žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. není částečné zpětvzetí žaloby (omezení žalobního nároku o část původně žalovaného nároku) a že takový dispozitivní úkon žalobce nebrání vydání rozsudku ohledně zbylé části nároku (srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 28 Odo 247/2001, uveřejněný pod č. 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2003 a rovněž přístupný, stejně jako níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Současně Nejvyšší soud konstantně připomíná, že na základě zásady bezformálnosti procesních úkonů je soud posuzuje podle jejich obsahu; pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje, soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, či ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, či ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012).
Nejvyšší soud rovněž ustáleně dovozuje, že výlukový důvod, pro který nelze pozemek vydat, může dopadat toliko na část pozemku, jehož vydání se oprávněná osoba původně domáhala; celý pozemek je restituční výlukou dotčen toliko v případě, že se důvody, o něž se výluka opírá, vztahují k pozemku v celém jeho rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019).
Posoudil-li odvolací soud – shodně jako soud prvního stupně – žalobcovo podání ze dne 31. 1. 2018, jímž omezil svůj původní nárok na vydání pozemku parc. č. 1729/247 o výměře 320 m 2 tak, že požaduje pouze vydání pozemku parc. č. 1729/247 o výměře 309 m 2 , který byl společně se zbylou částí původního pozemku parc. č. 1729/247 (nově parc. č. 1729/610 o výměře 11 m 2 ) vymezen předloženým geometrickým plánem, jako změnu žaloby (již pak nepřipustil), shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nerespektoval. Právní posouzení věci (jde-li o závěr, že restituční výluka podle §8 odst. 1 písm. a/ zákona o majetkovém vyrovnání dopadá na předmětný pozemek v celém rozsahu, bez zřetele na to, že žalobce svůj původní požadavek omezil na vydání toliko části pozemku, ve vztahu k níž hodlal prokázat neexistenci výlukového důvodu) pak – ve světle shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu – nemůže obstát a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn. V důsledku nesprávného právního posouzení věci pak odvolací soud – shodně jako soud prvního stupně – rezignoval i na doplnění dokazování za účelem spolehlivého zjištění, zda část předmětného pozemku (nově vymezená parc. č. 1729/247 v k. ú. Ďáblice o výměře 309 m 2 ) je zastavěna komunikací, popř. bezprostředně souvisí s jinými pozemky a je nezbytně nutná k jejich užívání, tedy zda se na tuto část pozemkovým úřadem původně dovozený výlukový důvod (§8 odst. 1 písm. a/ zákona o majetkovém vyrovnání) uplatní či nikoli.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, §243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu