ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.451.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 451/2021-974
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: V. V. , nar. XY, bytem XY zastoupený JUDr. Kateřinou Skoumalovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957/4 , proti žalovanému: statutární město Hradec Králové , IČ 00268810, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, o zaplacení 266 233 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 1/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2020, č. j.
20 Co 207/2020-949, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2020, č. j. 17 C 1/2011-919, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 13 235 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 947,40 Kč a 65 625 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 10 689,50 Kč, úrokem z prodlení ve výši 7,05% z částky 43 750 Kč za období od 1. 1. 2013 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 7,05% z částky 21 875 Kč za období od 1. 2. 2013 do zaplacení, žaloba byla zamítnuta v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 187 373 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním části jím vlastněného pozemku parc. XY v k. ú. XY, coby veřejného prostranství (v důsledku umístění dočasné stavby cyklostezky), může přesahovat maximální limit nájemného stanovený cenovými předpisy. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury; odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Posuzované právní vztahy se řídí ustanovením §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalobce domáhá, vzniklo v době předcházející účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (do roku 2011).
K otázce určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání pozemků lze odkázat na dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3791/2019) týkající se rovněž pozemků užívaných širokou veřejností, coby veřejné prostranství, v níž byl formulován a odůvodněn závěr, že výše náhrady za bezdůvodné obohacení se poměřuje zpravidla s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, jež by byl obohacený povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek ochuzeného využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu; je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, nemůže navíc výše bezdůvodného obohacení přesáhnout maximální limit stanovený cenovými předpisy. Peněžitá náhrada tedy musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl. Výše obvyklého nájemného, coby podklad pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení, přitom musí vycházet z aktuálního stavu pozemku a z jeho skutečného využití obohaceným. Nelze-li zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků pro srovnání, zůstává na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby relevantní faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).
Jestliže tedy soudy nižšího stupně limitovaly výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním části žalobcova pozemku, coby veřejného prostranství (v důsledku umístění dočasné stavby cyklostezky), cenovou regulací nájemného vyplývající z příslušných výměrů Ministerstva financí, nikterak se od výše uvedené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Závěry soudů nižšího stupně se pak neodchylují ani od dovolatelem odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu. V usnesení ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13, se totiž Ústavní soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku k jiným než podnikatelským účelům (veřejně přístupná komunikace) k zohlednění cenovými předpisy regulovaného nájemného přihlašuje rovněž; nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, pak vychází z odlišného skutkového stavu, kdy pozemek nebyl užíván veřejně a na regulaci nájemného nebyl v daném případě shledán veřejný zájem.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu