ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.649.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 649/2021-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, identifikační číslo osoby: 00016918, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, in eventum o zaplacení částky 1.746.170,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 358/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020, č. j. 11 Co 390/2018, 11 Co 421/2019-557, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 18.876,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Miroslava Zemana, advokáta se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, č. j. 6 C 358/2015-473, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že ve výroku konkretizované pozemky v katastrálním území XY a XY (dále „předmětné nemovitosti“) jsou ve výlučném vlastnictví České republiky a příslušnost hospodaření k nim má žalobce (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 40.656,- Kč (výrok II.). Dále soud prvního stupně doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 6 C 358/2015-545, zamítl žalobu, jíž žalobce požadoval, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.746.170,- Kč (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 18.876,- Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 11 Co 390/2018, 11 Co 421/2019-557, rozsudek soudu prvního stupně, napadený spolu s výše označeným doplňujícím rozsudkem odvoláním žalobce i žalovaného (výslovně toliko ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení), ve výrocích o věci samé potvrdil a ve výrocích o nákladech řízení změnil tak, že výše těchto nákladů stanovil částkou 273.883,50 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.). Rovněž rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 66.247,50 Kč (výrok II.).
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byly dne 27. 6. 2008 uzavřeny dvě dohody o vypořádání nevyčerpaného restitučního nároku žalovaného převodem předmětných nemovitostí (dále „předmětné dohody“). Pokud jde o otázku platnosti předmětných dohod, odvolací soud konstatoval, že daná otázka coby předběžná již byla v minulosti mezi týmiž účastníky závazně vyřešena v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 670/2008 se závěrem o platnosti obou dohod, přičemž jsou-li obě dohody platné, nelze zpochybňovat vlastnictví žalovaného těmito dohodami nabyté. Nadto k námitce žalobce týkající se skutečnosti časově předcházející a související s předmětnými dohodami podotkl, že z předložených listin vyplývá, že náhrada za živý a mrtvý inventář byla vypořádána nejpozději ke dni 29. 10. 1995, tedy před uzavřením smlouvy o postoupení restitučního nároku mezi M. Č. a Š. K. dne 10. 10. 2006, jenž následně část nevyčerpaného restitučního nároku ve výši 163.316,- Kč postoupil dne 9. 4. 2008 žalovanému; k nesprávnému vymezení předmětu dohody o restitučních nárocích a jejich vyrovnání ze dne 16. 10. 2006 uzavřené mezi M. Č. a žalobcem, v níž bylo uvedeno, že předmětem dohody je poskytnutí náhrad za živý a mrtvý inventář a znehodnocení nemovitostí, tak došlo pouze administrativní chybou. Dovodil rovněž, že nelze uvažovat ani o důvodnosti nároku žalobce, uplatněného in eventum, na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.746.170,- Kč, jelikož žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v potřebě posoudit dovolacím soudem již vyřešenou otázku jinak. Táže se, zda je pro soud závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, jestliže stejná předběžná otázka, byť mezi jinými účastníky, byla vyřešena zcela opačně. Domnívá se, že nelze upřednostňovat ryze formální přístup před spravedlivým řešením věci a soudy jsou proto povinny vypořádat se se skutkovými a právními závěry, které byly učiněny v pravomocně skončeném řízení, byť mezi jinými účastníky, a od nichž se hodlají při posouzení přítomné kauzy odchýlit. Dále má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce aplikace ustanovení §37 a §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), a ustanovení §16 odst. 1 a §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Nesouhlasí též s posouzením okolností zvláštního zřetele hodných při rozhodování o nákladech řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. a s určením tarifní hodnoty sporu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádřil nesouhlas s dovoláním žalobce. Zdůraznil, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, vycházel-li při posouzení platnosti předmětných dohod z předchozího pravomocného rozhodnutí vydaného ve věci totožných účastníků. Dále uvedl, že odvolací soud se nemohl odchýlit od žalobcem označených ustanovení občanského zákoníku a zákona o půdě, jelikož pro rozhodnutí odvolacího soudu byla určující závaznost závěrů vyslovených v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 670/2008. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 5. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce, pokud jím byla k řešení předložena otázka závaznosti posouzení předběžné otázky, není přípustné, neboť předestřená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Podle ustanovení §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3).
Z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001 – zmíněné rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
K aplikaci ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud dále vyjádřil v usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, v němž dovodil, že „pravidlo v něm uvedené vyplývá přímo z práva na spravedlivý proces. Vzhledem k uplatnění zásady projednací, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání jejich skutkových tvrzení, a také zásady dispoziční, podle níž je dispozice s opravnými prostředky plně v rukou účastníků řízení, nemůže být soudní rozhodnutí (s výjimkami stanovenými v zákoně) závazné pro někoho, kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího; to platí tím spíše pro předběžné otázky. Jinak by se mohlo stát, že třetí osoby by byly sankcionovány za to, že někdo jiný v jiném řízení nesplnil své procesní povinnosti, resp. nevyužil svá práva. Dále nelze připustit, aby např. zjevně nesprávné řešení předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na právní poměry někoho jiného než účastníka původního řízení, který navíc nevyužil možnost podat mimořádný opravný prostředek“.
Podle ustanovení §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž Nejvyšší soud dále zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007). Výjimku z tohoto pravidla Nejvyšší soud shledal jen v případě střetu žaloby na plnění a následné určovací žaloby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); o takový případ se ovšem v projednávané věci nejedná.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení vedeném mezi Státním statkem Jeneč, státním podnikem v likvidaci, a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem na straně žalující a Š. K. na straně žalované u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 213/2007 bylo určeno, že dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. 10. 2006 uzavřená mezi Státním statkem Jeneč, státním podnikem v likvidaci, a Š. K., je neplatná, neboť Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, nebyl oprávněn se spornými pozemky hospodařit a převést je na Š. K.
V pravomocně skončeném soudním řízení vedeném mezi týmiž účastníky jako v přítomné věci u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 670/2008 byl předmětem řízení žalobcem uplatněný návrh na určení, že dohody o vypořádání restitučního nároku převodem předmětných nemovitostí v katastrálním území XY a XY uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 27. 6. 2008 jsou neplatné, přičemž soud žalobu zamítl, jelikož neschválení označených dohod dozorčí radou žalobce nepovažoval za důvod neplatnosti těchto dohod a jiné důvody neplatnosti zmíněných dohod žalobce v řízení netvrdil a ani jinak nevyšly najevo.
Z uvedeného je nepochybné, že v přítomném řízení jde oproti řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 213/2007 o projednání věci s odlišným předmětem řízení, v níž není dána totožnost účastníků těchto řízení. Nadto soudy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 213/2007 ve výroku svých rozhodnutí otázku platnosti dohod o vypořádání restitučního nároku převodem předmětných nemovitostí v katastrálním území XY a XY uzavřených mezi žalobcem a žalovaným dne 27. 6. 2008 nijak nezkoumaly. Výrok pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2013, č. j. 21 C 213/2007-384, je proto závazný jen pro účastníky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 10 a nikoliv pro žalovaného.
Odvolací soud v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přiléhavě uzavřel, že v projednávané věci je právně významné vyřešení otázky platnosti předmětných dohod ze dne 27. 6. 2008 v předchozím soudním řízení, jež bylo vedeno mezi týmiž účastníky u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 670/2008, respektive, že z výroku pravomocného rozsudku vydaného ve zmíněném řízení (stran řešení nastíněné předběžné otázky) je povinen vycházet. Rovněž nelze přehlédnout, že žalobce měl veškerou argumentaci týkající se neplatnosti dohod ze dne 27. 6. 2008 uplatnit již v původním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 670/2008, a to zvláště za stavu, kdy byl v průběhu řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 (konkrétně na jednání tamního soudu dne 16. 4. 2012) řádně poučen ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř.
Pokud má dovolatel dále za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce aplikace ustanovení §37 a §35 odst. 2 obč. zák. a ustanovení §16 odst. 1 a §20 zákona o půdě, pak ani v této části není dovolání přípustné. Přípustnosti dovolání nelze přisvědčit již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pro závěr odvolacího soudu o platnosti předmětných dohod ze dne 27. 6. 2008 totiž byla rozhodná otázka závaznosti výroku rozhodnutí vydaného v předcházejícím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 670/2008, nikoli však otázka aplikace dovolatelem zmiňovaných ustanovení.
Protože dovolatel výslovně brojil i proti výrokům o nákladech řízení (argumentací o nezohlednění okolnosti zvláštního zřetele hodné a o nesprávně určené tarifní hodnotě věci podmiňující zjištění výše mimosmluvní odměny za zastupování advokátem), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 3. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu