ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.847.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 847/2021-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Tokad, s.r.o. , identifikační číslo osoby: 285 49 121, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY , identifikační číslo osoby: XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, o zaplacení 359 411,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 166/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2020, č. j. 13 Co 150/2020-49, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 4. 2020, č. j. 29 C 166/2019-27, jímž bylo přerušeno řízení (dle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 EC 386/2011.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. 29 NSCR 64/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019.
K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.
Příslušná pasáž dovolání (čl. II) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatel, ač při podání dovolání obligatorně zastoupen advokátkou, ve vztahu k této náležitosti dovolání toliko reprodukoval znění ustanovení §237 o. s. ř. (všechny tam uvedená kritéria, uvedl-li, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se jak odvolací soud, tak soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“), aniž by však formuloval konkrétní právní otázku a v návaznosti na ni řádně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání, jenž byl by dle jeho mínění ve vztahu k nastolené otázce (na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá) naplněn.
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál dovolatel ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i shora odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění).
Ačkoliv i vztažení přípustnosti dovolání k judikatuře Ústavního soudu může být pro naplnění dané (obligatorní) náležitosti dovolání (ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.) dostačující (k tomu znovu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16), v posuzované věci nelze za řádné vymezení přípustnosti dovolání považovat ani námitku dovolatele vážící se k aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (uveřejněného pod č. 327/2020 Sb.), k níž dovolatel uvádí tolik, že tento odvolacím soudem odkazovaný (a aplikovaný) nález se na posuzovanou věc nevztahuje, tedy nikoliv že by snad rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (již ani v této souvislosti dovolatel s určitostí neformuluje) vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nad rámec uvedeného – k vymezenému důvodu dovolání – považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (dle něhož soudy přikročily k přerušení řízení a na jehož výkladu a aplikaci závisí napadené rozhodnutí) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu. Dovolací soud mohl by pak úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4951/2016, a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2459/2020). Takovou ovšem úvaha soudů nižších stupňů (přesvědčivě odůvodněná významem otázek řešených v již probíhajícím řízení i pro toto později zahájené řízení) zjevně není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (v textu i jen „o. s. ř.“) pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu