ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.951.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 951/2021-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované Centrin CZ s. r. o., se sídlem v Trativodech 587, zastoupené Mgr. Václavem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, o zaplacení částky 450.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 343/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 22 Co 127/2020-399, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2020, č. j. 12 C 343/2016-352, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 426.318,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2016 do zaplacení (výrok I.) a co do částky 40,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2016 do zaplacení řízení zastavil (výrok II.). Žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně náklady řízení (vyplacené svědečné) ve výši 213,- Kč (výrok III.) a dále jí uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 268.854,- Kč (výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 11. 2020, č. j. 22 Co 127/2020-399, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. změnil tak, že schválil smír účastníků řízení, v němž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni na specifikovaný bankovní účet do 31. 12. 2020 částku 450.000,- Kč a o nákladech řízení bylo ujednáno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výrok I.). Žalované byla dále uložena povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně náklady řízení ve výši 213,- Kč (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu (podle obsahu dovolání toliko proti výroku I., jímž byl soudem schválen smír uzavřený účastníky řízení) podala žalobkyně dovolání majíc je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení „otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ [z ní poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), z něhož rovněž cituje]. Rozpor s judikaturou dovolacího soudu shledává v tom, že „odvolacím soudem neměl být schválen smír, chyběla-li vůle žalobkyně dohodu uzavřít“, dále v tom, že „schválena může být pouze taková dohoda, která je po všech stránkách platná, nikoliv taková, která byla uzavřena pod nátlakem, aniž bylo jednající osobě řádně vysvětleno, proč je na ní nátlak činěn“, a konečně v tom, že smír nemůže být schválen „chybí-li nestrannost soudu, kdy ten byl pouze veden zájmem déletrvající spor co nejrychleji ukončit.“ Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 11. 2020 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že usnesení o schválení smíru (nikoli smír sám) zruší soud jen tehdy, je-li smír neplatný podle předpisů hmotného práva (§99 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem pro takové rozhodnutí je neplatnost smíru v době, kdy jej soud schvaloval (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze z 12. června 1964, sp. zn. 5 Co 181/64, uveřejněný pod číslem 56/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2004, sp. zn. 28 Cdo 1226/2003, nebo unesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 1192/2016). O podmínku „rozporu s hmotným právem“ jde tehdy, je-li smír v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (nyní jednání) nebo pomíjí-li náležitosti úkonů (nyní právních jednání), stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 28. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 28 Cdo 982/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016). Smír představuje hmotně-právní dohodu účastníků řízení, kterou projevují vůli v řízení, jehož povaha to připouští (jako je tomu v souzené věci, kdy se nejedná o řízení, které je možné zahájit i bez návrhu, řízení o osobním stavu či věc, kterou nelze vyřešit dohodou účastníků právního poměru), skončit věc bez jejího autoritativního posouzení soudem, byť s účinky pravomocného rozsudku; rozpor uzavřeného smíru s hmotným právem tak může spočívat i v nesplnění obecných požadavků na náležitosti soukromoprávního jednání (§551 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“).
Třebaže i proti usnesení, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že schválil smír podle ustanovení §99 o. s. ř., je dovolání v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může být vzhledem k rozsahu přezkumné činnosti soudu při rozhodování o schválení smíru jako důvod dovolání uplatněno toliko nesprávné právní posouzení předpokladů pro uzavření soudního smíru (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5064/2016).
Dovolání žalobkyně v poměrech přítomné právní věci není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné v prvé řadě proto, že tvrzený rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nemohl založit odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, neboť žalobkyní z něj citovaný závěr o existenci skutečné vůle (úmyslu) jednající osoby jako nezbytném předpokladu platnosti právního jednání byl v odkazované věci formulován za odlišných skutkových okolností (posouzení platnosti právního jednání učiněného v písemné formě coby návrhu smlouvy o smlouvě budoucí).
Aby dovolání účastníka řízení mohlo v rámci dovolacího přezkumu obstát, musí kromě vymezení některého ze čtyř zákonných důvodů přípustnosti dovolání obsažených v ustanovení §237 o. s. ř. argumentačně splňovat požadavek na uplatnění dovolacího důvodu, kterým je toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací přezkum usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že odvolací soud schválil smír uzavřený účastníky, se může z hlediska posouzení existence řádně uplatněného dovolacího důvodu soustředit pouze na případný rozpor s hmotným právem. Takový rozpor musí dovolatel dostatečně ozřejmit, uvést, v čem takový rozpor spatřuje, a ten také musí být z obsahu dovolací argumentace seznatelný; taková situace ovšem v přítomné právní věci není dána.
V dovolání žalobkyně obsáhle líčí průběh jednání před odvolacím soudem s důrazem na nátlak vyvíjený na její osobu ze strany předsedy senátu odvolacího soudu a na opakované sdělení, že žádný smír ve věci nehodlá uzavřít. Podstatou námitek dovolatelky je důrazný nesouhlas s tvrzeným způsobem, jakým byla odvolacím soudem vmanévrována do uzavření smíru. Připomněla, že lakonickému konstatování v protokole o jednání, že „odvolací soud provedl obsáhlý pokus o smír“ neodpovídá průběh jednání, při němž byla předsedou senátu odvolacího soudu do uzavření smíru tzv. tlačena a vyhrožováno jí případnou povinností hradit protistraně náklady řízení.
Protokol o předmětném jednání před odvolacím soudem ovšem nezachycuje žádné skutečnosti, jež se z dovolání obšírně podávají. O tvrzeném nátlaku, popřípadě dalších okolnostech, jež by zpochybňovaly skutečnou vůli žalobkyně později schválený smír uzavřít, dovolatelka žádné důkazy nepředkládá a ani neoznačuje, přičemž s ohledem na povahu protokolu o jednání soudu coby veřejné listiny (srovnej ustanovení §567 o. z. a ustanovení §134 o. s. ř.) ji povinnost prokázat opak toho, co je v protokolu zachyceno, stíhá (k této problematice z judikatury dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, jež bylo uveřejněno v časopisu Soudní judikatura číslo 1, ročník 1999, pod číslem 6, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012). Nelze pochopitelně přehlédnout, že vůli smír konkrétního obsahu uzavřít, jenž byl posléze odvolacím soudem v dovolatelkou kritizované podobě schválen, žalobkyně procesně relevantním způsobem (viz ustanovení §41b o. s. ř.) vyjádřila připojením vlastnoručního podpisu v příloze protokolu o jednání odvolacího soudu (viz listina na č. l. 397 spisu).
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za vhodné, byť již s vědomím zřejmé procesní nadbytečnosti, uvést, že žalobkyni je i nadále otevřena možnost domáhat se zrušení soudem schváleného smíru (§99 odst. 3 věta druhá a třetí o. s. ř.) v řízení podle části třetí občanského soudního řádu.
Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 5. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu