ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1460.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1460/2020-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Ing . Evy Mikulčákové , bytem XY, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, PSČ 110 00, proti žalovanému GATE MEMORY s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 236/89, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 24230774, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, PSČ 266 01, o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy a o vzájemné žalobě žalovaného na nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 214/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2019, č. j. 18 Co 302, 303/2019-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 12 729,20 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 26. dubna 2019, č. j. 52 C 214/2018-239, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. května 2019, č. j. 52 C 214/2018-243, Obvodní soud pro Prahu 9:
[1] Vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně (Ing. Eva Mikulčáková, jako správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a. s.) domáhala nahrazení souhlasu žalovaného (GATE MEMORY s. r. o.) s vydáním částky 240 000 Kč, kterou soud prvního stupně přijal do úschovy od společnosti Webasto Thermo & Comfort Czech Republic, s. r. o. (dále jen „podnájemce“) usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. května 2018, č. j. 13 Sd 24/2018-21, žalobkyni (bod I. výroku rozsudku).
[2] Zastavil (pro neuhrazení soudního poplatku) řízení ohledně vzájemné žaloby žalovaného, aby byl nahrazen souhlas žalobkyně s vydáním částky 240 000 Kč žalovanému (bod II. výroku rozsudku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč (bod III. výroku rozsudku).
[4] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek v částce 2 400 Kč (bod IV. výroku rozsudku).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2019, č. j. 18 Co 302, 303/2019-308:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá a nahrazuje se souhlas žalobkyně s vydáním předmětu úschovy žalovanému, a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil.
4. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že se odvolací soud měl zabývat důvody, pro které žalobkyně zapsala nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce, a posoudit, zda jsou nemovitosti ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce v konkursní podstatě úpadce zahrnuty (sepsány) oprávněně.
5. Dovolatel dále namítá, že v případě, kdy odpadne důvod pro soupis majetku do konkursní podstaty úpadce (z důvodu složení ceny zástavy do konkursní podstaty zástavním dlužníkem), nemůže správce konkursní podstaty „vznášet nároky“. Žalobkyně tudíž nemůže „ponechat v konkursní podstatě výtěžek zpeněžení“ nemovitostí a nenáleží jí ani právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitostí podnájemcem.
6. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Dovolání poměřováno jeho obsahem (formulací dovolacího návrhu) směřuje nejen proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu o věci samé, nýbrž i proti té části potvrzujícího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení o vzájemné žalobě dovolatele. V tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označené otázky se zastavení řízení o vzájemné žalobě pro nezaplacení soudního poplatku zjevně netýkají) a ohledně této části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
9. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně potvrzujícího výroku napadeného rozsudku ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl, a to podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním předestřených právních otázek souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě dovolací argumentace).
10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vylučovací žaloba podle ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle ustanovení §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozsudku ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 533/2017, se k nim Nejvyšší soud přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání. S těmito závěry [použitelnými pro odpověď na otázku, zda v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy se soudy mohou (nezávisle na konkursním soudu rozhodujícím příslušný incidenční spor) zabývat oprávněností soupisu určitého majetku do majetku konkursní podstaty úpadce] je napadené rozhodnutí v souladu.
11. K otázce stran práva správce konkursní podstaty na užitky z nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak, že správce konkursní podstaty je oprávněn sepsanou věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to i v průběhu sporu o vyloučení věcize soupisu majetku konkursní podstaty, bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je přitom v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálený, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2015, pod číslem 18, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sp. zn. 28 Cdo 2327/2019. Závěry napadeného rozhodnutí tak jsou i v této otázce souladné s judikaturou dovolacího soudu, která se tímto způsobem již opakovaně vyjádřila i ve skutkově zcela obdobných sporech účastníků. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 4397/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 2999/2019.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, takže žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta žalobkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. prosince 2020) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění, ve výši 10 220 Kč (§7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), a to ve vazbě na skutečnost, že předmět řízení lze penězi ocenit (jde o vydání částky 240 000 Kč z úschovy) a že ke společnému projednání je spojena žaloba žalobkyně a vzájemný návrh žalovaného. Spolu s náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 10 520 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 209,20 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 12 729,20 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného, a to ve standardní lhůtě k plnění (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta žalobkyně (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu