ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.2134.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2134/2021-249
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce IPB Invest, a. s. , se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 34, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 25 52 22 48, proti žalovaným 1) P. T. - S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) R. G. , narozenému XY, bytem XY, a 3) A. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 585/2013, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2020, č. j. 4 Cmo 166/2020-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2019, č. j. 5 Cm 585/2013-99, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2020, č. j. 4 Cmo 166/2020-220, se ve vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 13. března 2014, č. j. 5 Cm 585/2013-21, Krajský soud v Brně uložil (tehdejším) žalovaným [1) P. T. - S., 2) R. G. a 3) A. G.], aby zaplatili žalobci (IPB Invest, a. s.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 570.575,- Kč s 6% úrokem od 13. dubna 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.901,- Kč a náhradu nákladů ve výši 61.834,50 Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. května 2019, č. j. 5 Cm 585/2013-50 (99), ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti ve vztahu k prvnímu žalovanému a třetí žalované (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 22. března 2010 uzavřeli žalobce (jako poskytovatel leasingu), J. H. (jako původní leasingový nájemce) a první žalovaný (jako nový leasingový nájemce) „smlouvu o změně nájemce z leasingové smlouvy č. 50141001“ (uzavřené mezi žalobcem a původním nájemcem dne 1. února 2010) [dále jen „leasingová smlouva“]. První žalovaný tak vstoupil jako nový nájemce do všech práv a povinností původního nájemce; vznikla mu povinnost platit splátky podle platebního kalendáře, a to počínaje třetí splátkou v částce 34.995,- Kč, splatnou 5. dubna 2010, jakož i další splátky v následujících měsících.
2) Téhož dne vystavil první žalovaný v XY ve prospěch žalobce vlastní směnku na částku 1.123.910,- Kč, která byla splatná dne 12. dubna 2012; směnku podepsali druhý a třetí žalovaní jako směneční rukojmí (dále jen „sporná směnka“). Sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka k zajištění nároků žalobce z leasingové smlouvy. Současně žalobce a první žalovaný (jednající R. G.) uzavřeli smlouvu o vyplňovacím právu směnečném, ve které si ujednali, za jakých okolností bude žalobce oprávněn blankosměnku doplnit v údajích směnečné sumy a data splatnosti.
3) Notářský zápis NZ 30/2010, N 31/2010, sepsaný dne 29. března 2010 notářkou JUDr. Věrou Hodějovskou, obsahuje (i) dohodu o uznání závazku (mimo jiné též z leasingové smlouvy) se svolením k vykonatelnosti. Na jeho základě byla vedena exekuce, v jejímž průběhu exekutor od prvního žalovaného vymohl částku 1.473.215,51 Kč; exekuce byla (následně) zastavena z důvodu neplatnosti dotčené části notářského zápisu a žalobci vznikla povinnost „přijatou částku“ vrátit.
4) Žalobce leasingovou smlouvu vypověděl s okamžitou účinností pro neplacení splatných splátek ve výši 115.141,- Kč. Následně provedl jednostranný zápočet, jehož základě zanikly vzájemné pohledávky žalobce a prvního žalovaného v rozsahu částky 1.490.518,- Kč; ve zbylé části, tj. v částce 570.575,- Kč z titulu sporné směnky (zajištující nároky z leasingové smlouvy) „pohledávka nadále existuje a její úhrady se žalobce v tomto sporu domáhá“.
Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům:
a) Jelikož žalobce a první žalovaný uzavřeli dohodu o vyplňovacím právu ve vztahu ke sporné směnce, přísluší prvnímu žalovanému právo relativních (kauzálních) námitek, v daném případě námitek neexistence (zániku) směnkou zajištěného závazku a protiprávního vyplnění blankosměnky. Důvodnost takových námitek však první žalovaný neprokázal.
b) Třetí žalované, která nebyla smluvní stranou dohody o vyplňovacím právu (ani účastníkem leasingového vztahu), ani neuzavřela s žalobcem vlastní dohodu o vyplnění blankosměnky (ani existenci vlastního vztahu k žalobci netvrdila a neprokazovala), kauzální námitky nepřísluší.
c) Námitka promlčení není důvodná, když sporná směnka byla splatná 12. dubna 2012 a žalobu v dané věci podal žalobce 17. prosince 2013, tj. před uplynutím tříleté promlčecí lhůty počítané od splatnosti sporné směnky (čl. I. §70 odst. 1, §78 odst. 1 a 32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – dále jen „směnečný zákon“).
Proto ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu a třetí žalovaným v platnosti.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání třetí žalované rozsudkem ze dne 17. prosince 2020, č. j. 4 Cmo 166/2020-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k této žalované (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ˗ ve shodě se soudem prvního stupně ˗ dospěl k závěru, podle něhož třetí žalovaná v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (ani v dalším průběhu řízení) nenabídla žádná skutková tvrzení o tom, zda měla k žalobci „vlastní hmotně právní vztah“ (zda si s žalobcem dohodli podmínky vyplňovacího práva).
S poukazem na ustanovení čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), odvolací soud předeslal, že i když byla neúplná směnka vyplněna způsobem odporujícím vyplňovacímu právu, z formálního hlediska se stala skutečnou směnkou. „Zákon dává dlužníkům z takové směnky jen námitku proti majiteli“ ̶ pokračoval odvolací soud ̶ avšak pouze za předpokladu, že s ním uzavřeli dohodu o vyplňovacím právu „určitého obsahu“. Jelikož třetí žalovaná o existenci takové dohody nic netvrdila, ani neprokázala, není její námitka přípustná.
Dále odvolací soud ̶ vycházeje z ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona ̶ zdůraznil, že (směnečný) „rukojmí může činit vůči majiteli směnky námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k majiteli směnky, nikoli na vztazích směnečně zavázané osoby, za kterou bylo rukojemství převzato, k majiteli směnky“. Za stavu, kdy třetí žalovaná k existenci vlastního vztahu k žalobci „nenabídla naprosto žádná tvrzení“, neshledal přípustnou ani kauzální námitku třetí žalované.
Konečně odvolací soud vyhodnotil jako správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu v dovolání specifikovanou) vyřešil otázku (ne)přípustnosti (kauzálních) námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru opačného, přičemž dovozuje, že „smlouvu o zajištění směnkou“ mohou směnečný věřitel a avalista uzavřít i neformálně, což se v dané věci vzhledem k časovým a místním souvislostem také stalo. Proto byl odvolací soud povinen zabývat se důvodností jí uplatněných kauzálních námitek a provést důkazy, které v tomto směru navrhla.
Konečně má za nesprávný (i) závěr soudů nižších stupňů ohledně (ne)důvodnosti námitky promlčení, když žalobce mohl (podle jejího názoru) blankosměnku uplatnit poprvé (již) dne 22. dubna 2010, kdy vypověděl leasingovou smlouvu.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky, (ne)přípustnosti kauzálních námitek (spojených s námitkou nesprávného vyplnění blankosměnky), kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
Podle ustanovení čl. I. §30 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. (odstavec 1). Tuto záruku může dát třetí osoba nebo i ten, kdo se už na směnku podepsal (odstavec 2).
Podle ustanovení čl. I. §32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil (odstavec 1). Závazek směnečného rukojmího je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy (odstavec 2). Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni (odstavec 3).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Blankosměnka stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a odtud teprve vznikají skutečná práva směnečná; děje se tak se zpětnými účinky (ex tunc). Vyplňovací právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem směnky). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu.
2) Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2010“), a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. července 2020, sp. zn. 29 Cdo 1143/2019, a v usneseních ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 1706/2019, a ze dne 21. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1518/2021.
Promítnuto do poměrů projednávané věci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že třetí žalovaná (jako směnečná rukojmí) uzavřela s žalobcem (byť jen konkludentně) dohodu o vyplnění blankosměnky, která ji opravňovala [vzhledem k absenci jiných tvrzení (a důkazů)] k uplatnění týchž kauzálních námitek (včetně námitky nesprávného vyplnění blankosměnky) proti směnečnému platebnímu rozkazu, které příslušely prvnímu žalovanému (jako výstavci) na základě dohody o vyplňovacím právu. Opačný právní závěr odvolacího soudu zjevně odporuje výše konkretizované judikatuře Nejvyššího soudu.
Konečně nelze mít žádné pochybnosti ani o tom, že skutková tvrzení ohledně přípustnosti kauzálních námitek nepodléhají koncentraci námitek podle ustanovení §175 o. s. ř. (srov. obdobně důvody R 19/2010).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není v řešení výše uvedené právní otázky správné, Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení budou soudy nižších stupňů povinny zabývat se (i) důvodností námitkové obrany třetí žalované založené na tvrzeních ohledně důvodu vystavení blankosměnky a jejího neoprávněného vyplnění.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu