ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.2609.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 2609/2020-698
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Petra Sedláčka , bytem XY, jako správce konkursní podstaty úpadce B., identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Ing. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, proti žalované D. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze, Bělehradská 643/77, PSČ 120 00, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 2.415.635 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 24/2007, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. března 2020, č. j. 5 Cmo 47/2020-575, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 30. března 2007 ve spojení s návrhem na rozšíření žaloby došlým témuž soudu dne 30. června 2008 se žalobce (Ing. Petr Sedláček, jako správce konkursní podstaty úpadce B.) domáhá po žalované (D. N.) zaplacení částky 2.415.635 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody, kterou žalovaná měla způsobit porušením svých povinností při výkonu funkce správkyně konkursní podstaty úpadce tím, že vyplatila odměny třetím osobám, s nimiž uzavřela dohody o provedení práce, aniž měla souhlas věřitelského výboru k uzavření těchto dohod; takto vzniklé výdaje (hrazené žalovanou z konkursní podstaty) Krajský soud v Brně (jako konkursní soud úpadce) usnesením ze dne 1. září 2014, č. j. 24 K 15/2002-3424, jímž rozhodl o hotových výdajích žalované jako bývalé správkyně konkursní podstaty úpadce, neschválil.
[2] Usnesením ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 12 Cm 24/2007-557, soud prvního stupně rozhodl o pokračování v řízení, které bylo přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), usnesením ze dne 1. června 2016, č. j. 12 Cm 24/2007-439. Důvodem, pro který soud prvního stupně řízení původně přerušil, byla současně probíhající řízení [vedená u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 68/2008 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 468/2009, sp. zn. 15 Co 469/2008 a sp. zn. 15 Co 40/2015 (dále jen „související řízení“)], v nichž soudy řeší otázky, které mají význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci, a v nichž je vedeno obsáhlé dokazování.
[3] K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
[4] Učinil tak proto, že (i) až na jedno nebyla dosud související řízení pravomocně skončena, (ii) obsáhlá dokazování učiněná v souvisejících řízeních nelze vzít bez dalšího za základ pro skutková zjištění v projednávané věci, (iii) budou-li související řízení pravomocně skončena v průběhu řízení o projednávané věci, lze si vyžádat příslušné spisy k důkazu v této věci, (iv) řízení o projednávané věci bylo zahájeno před 13 lety, a (v) soud prvního stupně účastníky řízení s touto možností seznámil již v okamžiku, kdy řízení přerušil. Další oddalování rozhodnutí o projednávané věci nelze považovat za hospodárné ani za souladné s požadavkem na rychlé projednání a rozhodnutí o věci.
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[6] Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru o tom, že v poměrech dané věci nebyly splněny předpoklady pro pokračování v řízení; nevyčká-li soud do pravomocného ukončení souvisejících řízení, v nichž bylo provedeno nákladné a složité dokazování, zatíží dané řízení (další) nehospodárností.
[7] Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
[8] Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Srov. např. důvody rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“), včetně odkazu na rozsudek ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011, pod číslem 169.
2/ Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“. Viz R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
3/ Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 4951/2016,
a ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2459/2020.
[9] Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu o tom, že v dané věci je hospodárné a vhodné pokračovat v řízení, nepřiměřenou neshledal. Je tomu tak především proto, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 13 lety, dosud ve věci nebylo meritorně rozhodnuto a soud si může otázku dobytnosti pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení od třetích osob, kterým dovolatelka vyplatila prostředky z konkursní podstaty pří výkonu funkce správkyně konkursní podstaty úpadce, posoudit jako otázku předběžnou, a to aniž by k tomu potřeboval jakéhokoli předcházejícího osvědčení o existenci „objektivních skutečností“ v tomto směru.
[10] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[11] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. též článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu