ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.2807.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2807/2021-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce S. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Kotrlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, proti žalovanému J. F. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, PSČ 746 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 138/2020, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. 2 Cmo 128/2021-99, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 3. prosince 2020, č. j. 53 Cm 138/2020-33, uložil žalovanému (J. F. aby zaplatil žalobci (S. D.) směnečný peníz 1.076.705,50 Kč s 6% úrokem od 1. července 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu 3.589,02 Kč (výrok I.), směnečný peníz 1.356.492,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu 4.521,64 Kč (výrok II.) a náhradu nákladů řízení 189.221,- Kč (výrok III.).
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, jejichž prostřednictvím především zpochybňuje existenci směnkami zajištěné pohledávky.
Následným podáním ze dne 15. března 2021 žalovaný navrhl, aby soud řízení přerušil podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když u Okresního soudu v Benešově probíhá řízení (pod sp. zn. 5 C 106/2020) o peněžité plnění, jehož „podstatou je zjištění, zda byl žalobce vlastníkem nějakých skladových zásob a jaké zásoby prodal a dodal žalovanému, a zda tak vystavené směnky zajišťují nějaký skutečný závazek, tedy existenci kauzální pohledávky“ (dále jen „související řízení“).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. dubna 2021, č. j. 53 Cm 138/2020-82, návrhu žalovaného vyhověl a přerušil řízení do pravomocného skončení souvisejícího řízení. Přitom zdůraznil, že: a) „posouzení existence zajištěné pohledávky vyžaduje rozsáhlejší dokazování“, b) shodné dokazování v obou věcech by neúměrně navyšovalo náklady řízení a c) v souvisejícím řízení „bude věc završena výrokem, zatímco v rámci směnečného řízení by šlo jen o vyřešení prejudiciální otázky“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. května 2021, č. j. 2 Cmo 128/2021-99, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Odvolací soud dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k následujícím závěrům:
1) Předmětem souvisejícího řízení je zaplacení ceny skladových zásob, k nimž měl žalobce nabýt vlastnické právo smlouvou ze dne 31. prosince 2018, odebraných žalovaným od žalobce v období „června 2019 a měsíců následujících“ na základě kupní smlouvy ze dne 3. června 2019. Přitom v daném řízení jde (jen) o posouzení platnosti obou kupních smluv, které nevyžaduje rozsáhlejší dokazování.
2) Zmíněnou právní otázku si může vyřešit soud prvního stupně (i) v projednávané věci (tj. při hodnocení důvodnosti včas a řádně uplatněným námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu).
3) V obou věcech jde o právní otázku předběžnou a její řešení nebude obsaženo ve výroku rozhodnutí.
4) Postup soudu prvního stupně, který přerušil řízení, je rozporný se zásadou hospodárnosti řízení, která je relevantním kritériem při úvahách o možném přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., potažmo se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“) a v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2011, pod číslem 169).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky týkající se výkladu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem (podle jeho názoru) odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019).
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož byly v dané věci splněny všechny předpoklady pro přerušení řízení, a dodává, že opačný závěr by mohl ve svém důsledku založit stav, kdy „v paralelně probíhajících soudních řízeních může dojít k paradoxní situaci, kdy stěžejní právní otázka bude řešena rozdílně“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 4951/2016, a ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2459/2020.
2) Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.
Srov. např. R 107/2014, k jehož závěrům se Nejvyšší soud v poslední době přihlásil např. v usnesení ze dne 28. ledna 2021, sp. zn. 29 Cdo 2609/2020.
3) Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Tak v návěští odstavce 2 v §109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak podle §111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno podle §109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá“.
Viz např. opět R 107/2014, včetně odkazu na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013.
Přitom v poměrech dané věci se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost (ne)přerušení řízení zabýval a jeho úvahy ústící v závěr o tom, že nejsou naplněny předpoklady určené ustanovením §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nejsou ani zjevně nepřiměřené.
Konečně nelze přehlédnout ani skutečnost, že předmětem souvisejícího řízení je požadavek na zaplacení ceny skladových zásob „odebraných“ v období června 2019 a v měsících následujících; předmětem řízení v projednávané věci jsou námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, a to ve vztahu ke směnkám, které žalovaný (dle obsahu námitek) vystavil k zajištění pohledávek z titulu ceny skladových zásob „odebraných“ v období měsíců ledna až května 2019 (viz žalovaným předložená fotokopie žaloby – č. l. 45).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu