ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3018.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3018/2019-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Heineken Česká republika, a. s. , se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45148066, proti žalované P. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 150/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 2 Cmo 89/2019-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.262,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. září 2017, č. j. 47 Cm 150/2017-12, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.200.000 Kč s 6% úrokem od 3. listopadu 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 101.037,50 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 12. prosince 2018, č. j. 47 Cm 150/2017-101, soud prvního stupně k námitkám žalované ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 37.428 Kč (výrok II.) a státu částku 8.734 Kč (výrok III.).
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
4. K jednotlivým námitkám žalované přitom (zejména) uzavřel, že:
[1] Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou 1. února 2010 P. P. na řad žalobce, splatnou 2. listopadu 2015, znějící na směnečný peníz 1.200.000 Kč – dále též jen „sporná směnka“), má všechny náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), pro platnost směnky vlastní. Jelikož žalovaná převzala za zaplacení sporné směnky výstavcem směnečné rukojemství, vznikl žalobci v souladu s ustanovením čl. I. §28 odst. 2, §32 odst. 1 a §48 směnečného zákona vůči žalované přímý nárok na zaplacení směnečného peníze a dalších postižních nároků.
[2] Směnka obsahuje u doložky „per aval“ pravý podpis žalované. Soudem ustanovená znalkyně z oboru písmoznalectví JUDr. Jarmila Hanyková, CSc. potvrdila pravost podpisu žalované již v písemně zpracovaném znaleckém posudku ze dne 16. února 2018, na svých závěrech pak setrvala rovněž při výslechu provedeném soudem prvního stupně při jednání konaném dne 12. prosince 2018.
[3] Sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti, a to k zajištění závazků výstavce vzniklých ze smlouvy o podpoře prodeje č. 1190760-2010-SPPD-1 ze dne 1. února 2010, uzavřené mezi žalobcem (jako poskytovatelem) a výstavcem (jako zákazníkem) [dále jen „smlouva o podpoře prodeje“]. Součástí smlouvy o podpoře prodeje je i dohoda (žalobce s výstavcem směnky) o udělení vyplňovacího oprávnění k blankosměnce, podle které byl žalobce oprávněn do blankosměnky doplnit jako směnečnou sumu částku odpovídající celkové výši směnkou zajištěných pohledávek a jako datum splatnosti kterýkoli den následující po dni splatnosti těchto pohledávek.
[4] Žalovaná nebyla účastníkem smlouvy o podpoře prodeje a nemůže proto ani uplatňovat námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a výstavce. Obecně přitom platí, že podepíše-li někdo jako dlužník (tedy i směnečný rukojmí) směnku, je směnečně zavázán i tehdy, není-li mezi ním a majitelem (blanko)směnky žádný jiný závazkový vztah. Žalované navíc musel být dohodnutý způsob a podmínky vyplnění blankosměnky zřejmý již s ohledem na lícovou stranu směnečné listiny, na níž je uvedeno, že směnka bude vyplněna v souladu s vyplňovacím prohlášením obsaženým ve smlouvě o podpoře prodeje.
[5] Námitky směřující proti obsahu smlouvy o podpoře prodeje mají kauzální povahu a žalované tudíž nepřísluší.
[6] K promlčení samotné blankosměnky nemůže dojít, neboť jde o neúplnou a tedy „neplnohodnotnou“ směnku. Promlčet se mohou pouze nároky ze směnky úplné, k tomu však v projednávané věci (se zřetelem k tomu, že směnka byla splatná dne 2. listopadu 2015 a žalobce uplatnil nárok ze směnky u soudu žalobou dne 15. srpna 2017) nedošlo. Konečně ani případné promlčení směnkou zajištěné pohledávky by nemohlo způsobit „zánik“ nároků ze směnky.
[7] Námitka, že sporná směnka byla ve skutečnosti vystavena v jiném (než na směnce uvedeném) místě, nemůže mít žádný vliv na posouzení otázky platnosti směnky.
5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 32.302 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jež na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně, a ve shodě s ním rovněž uzavřel, že žalovaná se vznesenými námitkami povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem neubránila.
7. Přitom zdůraznil, že v souladu s ustanovením §175 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), mohl přihlížet jen k námitkám, které žalovaná uplatnila v zákonné patnáctidenní lhůtě běžící od doručení směnečného platebního rozkazu. Takovými námitkami pak jsou v dané věci jen ty, jež byly obsaženy v podání žalované ze dne 5. října 2017 a 9. října 2017 (tj. v námitkách a jejich doplnění). Jelikož tvrzení o tom, že mohla případně podepsat jen prázdný list papíru, který byl teprve následně doplněn do podoby směnky, žalovaná ve lhůtě k podání námitek neuplatnila, odvolací soud se zřetelem k výše uvedenému k této námitce nepřihlížel.
8. K námitce nesprávného vyplnění blankosměnky odvolací soud uvedl, že žalovaná nepochybně byla s obsahem vyplňovacího oprávnění seznámena, neboť podepsala (jak bylo v řízení prokázáno) směnečnou listinu na lícní straně, na níž se nacházela rovněž zmínka o uděleném vyplňovacím oprávnění. Přitom v situaci, kdy byl žalobce v souladu s dohodou o vyplňovacím právu oprávněn doplnit do blankosměnky jako údaj data splatnosti kterýkoli den následující po dni splatnosti zajištěných pohledávek žalobce vůči výstavci směnky, žalobce ani nijak nepochybil, jestliže na (blanko)směnce uvedl datum 2. listopadu 2015. „Tvrzení“ žalované, že k vyplnění blankosměnky mohl žalobce přistoupit jen v obecné tříleté promlčecí době běžící od okamžiku, kdy výstavce sporné směnky zemřel (tj. od 16. července 2010), neobstojí, když z vyplňovacího prohlášení podle odvolacího soudu nevyplývá.
9. Za opodstatněné odvolací soud nepovažoval ani výhrady žalované ohledně posouzení vznesené námitky promlčení. V této souvislosti zdůraznil, že samotné vyplňovací právo k blankosměnce se nepromlčuje [potud odkázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí „č. j.“ 29 Cdo 1181/2009 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 169)], k promlčení práv ze směnky pak v poměrech dané věci, jak správně uzavřel soud prvního stupně, nedošlo.
10. Se soudem prvního stupně konečně odvolací soud souhlasil i v tom, že námitky týkající se (ne)platnosti smlouvy o podpoře prodeje (případně další uplatněné kauzální námitky) žalované nepřísluší, neboť nejde o námitky z jejího vlastního vztahu k remitentovi směnky.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost (posuzováno podle obsahu dovolání) vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
12. Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že její tvrzení o tom, že připojila svůj podpis nikoli na směnku, ale na čistý list papíru, který byl až později doplněn do podoby (blanko)směnky, nesprávně vyhodnotil jako opožděně uplatněnou námitku. Podle dovolatelky sice uvedené tvrzení nebylo ve včas podaných námitkách „výslovně konstatováno“, z celkového obsahu jejích námitek však nepochybně vyplývá. Jestliže odvolací soud označenou námitku nehodnotil, nevyčerpal ani rozsah uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2163/2008 (jde o rozsudek ze dne 20. ledna 2010).
13. Odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky též nesprávně dovodil, že je-li na líci směnečné listiny uvedeno, že směnka bude vyplněna podle vyplňovacího prohlášení výstavce, lze již na základě této skutečnosti usuzovat, že žalovaná jako směnečný rukojmí byla s tímto vyplňovacím prohlášením seznámena. Jde o „zcela nepřípustnou hypotézu“, která nahrazuje „důkazní povinnost stíhající žalobce“. Podle dovolatelky měly soudy nižších stupňů poté, co námitka nepravého podpisu směnky žalovanou byla vyvrácena zpracovaným znaleckým posudkem, „konat řádné důkazní řízení“ ohledně námitky „nepravosti listiny co do jejího obsahu a nesprávnosti listiny co do zachycení vůle výstavce“, nikoli nahrazovat „důkazní povinnost žalobce vlastní úvahou, nadto zcela nelogickou“.
14. Dovolatelka nesouhlasí rovněž se závěry, k nimž odvolací soud dospěl při posuzování důvodnosti vznesené námitky promlčení práva vyplnit blankosměnku. Za nepřiléhavý má v této souvislosti především odkaz na důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, jež na projednávanou věc vůbec nedopadají (Nejvyšší soud se v odkazovaném rozhodnutí podle dovolatelky nezabýval otázkou promlčení práva vyplnit blankosměnku, nýbrž tím, zda proti povinnosti směnku zaplatit se lze účinně bránit námitkou promlčení směnkou zajištěné pohledávky). Podle dovolatelky v situaci, kdy dohoda o vyplňovacím právu (obsažená ve smlouvě o podpoře prodeje) byla uzavřena pouze mezi výstavcem (blanko)směnky a remitentem (žalobcem), musela k datu úmrtí výstavce taková dohoda zaniknout a žalobce byl od tohoto data oprávněn blankosměnku doplnit, přičemž tak mohl (ve vztahu ke směnečnému rukojmímu) učinit jen v obecné promlčecí době od data „zjištění zániku smlouvy“. Za tohoto stavu nelze podle přesvědčení dovolatelky „konstatovat nepromlčitelnost práva na doplnění směnky“, neboť jde o „zcela jiný případ, dosud judikatorně neřešený“.
15. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
16. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že jde pouze o „nesourodý kompilát“ různých podání uplatněných již v řízení před soudy nižších stupňů, ohledně přípustnosti dovolání v něm však není uvedeno nic relevantního.
17. Nejvyšší soud dovolání žalované, jež mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
19. Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem [co do výkladu ustanovení §175 o. s. ř. a řešení otázky, zda v projednávané věci bylo možné při projednávání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu přihlížet k tvrzení dovolatelky o tom, že podepsala pouze prázdný list papíru, který byl teprve následně (bez vědomí dovolatelky) doplněn „do podoby směnky“, jež dovolatelka uplatnila až v průběhu řízení o námitkách] zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá (k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 101/2009“).
[2] Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
K tomu srov. např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 101/2009, usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 20. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2484/2017.
20. Ani Nejvyšší soud přitom nemá pochyb o tom, že v projednávané věci dovolatelka ve včasných námitkách (v nichž uplatnila mimo jiné výhradu, podle níž směnku, jejíhož zaplacení se žalobce podaným návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhá, jako směnečný rukojmí nepodepsala s tím, že podpis „vypadá jako napodobený“), nenamítala (poměřováno obsahem uplatněných námitek a jejich skutkovým vymezením), že k vytvoření sporné směnky byla žalobcem zneužita prázdná listina podepsaná dovolatelkou. Taková argumentace nebyla ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatněna (dovolatelka se výslovně omezila na popření pravosti podpisu na sporné listině s tím, že současně uváděla důvody, které jí k tomuto závěru vedou), přičemž tvrzení o možném zneužití údajně podepsaného blanketu dovolatelka nepřednesla dokonce ani v dalším průběhu námitkového řízení před soudem prvního stupně (učinila tak až v odvolacím řízení). Za tohoto stavu nelze v poměrech projednávané věci, jak správně uzavřel odvolací soud, později tvrzené skutečnosti, podle kterých byla sporná směnka vytvořena bez vědomí a souhlasu dovolatelky doplněním textu směnečného prohlášení na dovolatelkou podepsaný prázdný list papíru, považovat jen za doplnění dříve (včas) uplatněné námitky; jde o námitku novou (a tudíž opožděnou), k níž odvolací soud již nemohl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
21. Dovolání nečiní přípustným ani výhrady dovolatelky k právnímu posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení práva vyplnit blankosměnku. Závěr, podle kterého právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje, z něhož vychází rovněž rozhodnutí obou soudů v dané věci, je v soudní praxi dlouhodobě ustálen (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v – odvolacím soudem přiléhavě zmíněném – rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1181/2009). Důvod ke změně výše uvedeného závěru pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání (srov. dále v této souvislosti též v literatuře Kovařík Z.: Vznik, podstata a zánik práva vyplnit blankosměnku, časopis Právní rozhledy číslo 1/2007, str. 10 a násl.).
22. Ve vztahu k ostatním otázkám, jež dovolatelka formuluje v podaném dovolání (týkajících se zejména výhrady, podle níž žalobce při uzavírání smlouvy o podpoře prodeje nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když neprověřoval, zda výstavce je osobou, která nemá větší rozsah závazků, jež by mohly případně ohrožovat splnění jeho nově převzatého závazku), dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna).
23. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
24. Jelikož dovolatelka ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezila, je její dovolání v tomto rozsahu vadné a Nejvyšší soud se proto těmito otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval (srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud uvádí, že označená výhrada ostatně ani nebyla obsažena ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (v nich dovolatelka ve vztahu ke smlouvě o podpoře prodeje pouze namítala, že tato smlouva mohla být uzavřena „se záměrem podvodu“ – viz podání doplnění námitek ze dne 9. října 2017 na č. l. 44-45 spisu).
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. srpna 2019), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.204.000 Kč) částku 13.140 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.822,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 16.262,40 Kč.
27. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu