ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3815.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 3815/2020-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalovaným 1) TopluX - stavby, s. r. o. , se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 03998088, 2) M. K. , narozenému XY, bytem XY, a 3) M. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 8/2018, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2020, č. j. 4 Cmo 89/2020-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 20. března 2018, č. j. 20 Cm 8/2018-18, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci směnečný peníz ve výši 1.352.605 Kč s 6% úrokem od 31. října 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.508 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 67.856 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 8. ledna 2020, č. j. 20 Cm 8/2018-152, soud prvního stupně ponechal vůči třetímu žalovanému směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil třetímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku 7.137 Kč (výrok II.).
3. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání třetího žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) především uzavřel, že podpis jednoho ze směnečných rukojmích na směnce, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou prvním žalovaným dne 13. května 2016 na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 1.352.605 Kč, se splatností 31. října 2017, za jejíž zaplacení měli druhý a třetí žalovaní převzít směnečné rukojemství – dále jen „sporná směnka“), je pravým podpisem třetího žalovaného. Potud odkázal na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaného dne 22. července 2019 znalcem Ing. Miroslavem Bílkem a doplnil, že při jejich hodnocení nebylo možné pominout ani skutečnost, že sporná směnka zajišťovala vrácení úvěru poskytnutého žalobcem prvnímu žalovanému, jehož jednateli byli druhý a třetí žalovaní.
5. Ohledně dalších námitek, jejichž prostřednictvím třetí žalovaný zpochybňoval správnost vydaného směnečného platebního rozkazu (námitky, jimiž třetí žalovaný zpochybňoval pravost či platnost podpisů ostatních osob na směnce podepsaných), dospěl odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování shledal tyto námitky nedůvodnými) k závěru, že třetímu žalovanému nepřísluší.
6. Přitom zdůraznil, že v ustanovení čl. I. §7 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) [podle kterého jsou-li na směnce podpisy osob, které se nemohou směnečně zavazovat, podpisy nepravé, podpisy vymyšlených osob nebo podpisy, jež z nějakého jiného důvodu nezavazují osoby, které se na směnku podepsaly nebo jejichž jménem byla směnka podepsána, nemá to vliv na platnost závazků ostatních osob na ní podepsaných], je vyjádřena obecná zásada izolovanosti jednotlivých směnečných závazků, z níž se podává pravidlo, podle něhož neplatnost nebo neúčinnost jednotlivého podpisu nemá vliv na platnost podpisů ostatních podepsaných osob.
7. Podle odvolacího soudu žalobce předložil v projednávané věci formálně platnou směnku vlastní, obsahující veškeré náležitosti stanovené v ustanovení čl. I. §75 směnečného zákona, a to včetně podpisu výstavce směnky (dvousložkového podpisu právnické osoby, kdy k uvedení obchodní firmy je připojen podpis fyzické osoby za ni jednající). Právo namítat, že konkrétní fyzická osoba nebyla oprávněna jednat za právnickou osobu, pak přísluší pouze této právnické osobě.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
9. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (podle jiného ustanovení občanského soudního řádu dovolání v dané věci být přípustné nemůže).
10. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Směnečný rukojmí je přímým dlužníkem ze směnky (k tomu srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009, a ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 3507/2015). Z jeho postavení jako dlužníka samostatného (viz čl. I. §32 odst. 2 směnečného zákona, jakož i důvody rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je zjevné, že jeho závazek je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro vadu formy (k tomu srov. dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 3020/2020, jakož i judikaturu a odbornou literaturu zde označenou).
[2] Namítat materiální vadu podpisu na směnce může pouze ten, za koho byl podpis učiněn. Viz např. důvody rozsudku ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, uveřejněného pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2013, pod číslem 140, včetně v důvodech tohoto rozhodnutí specifikovaná usnesení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
11. Současně není pochyb o tom, že prostřednictvím námitky založené na tvrzení, že není zřejmé, která konkrétní osoba ve skutečnosti za výstavce (prvního žalovaného) spornou směnku podepsala, případně zda tak vůbec byla oprávněna učinit (srov. obsah námitek třetího žalovaného ze dne 9. dubna 2018, na č. l. 30-31 spisu), není (nemůže být) zpochybněna formální platnost podpisu výstavce (o vadu formy podpisu zjevně nejde – viz čl. I. §7 směnečného zákona, k podpisu právnické osoby na směnce srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2207/2014, včetně judikatury tam dále označené).
12. Ve vztahu k ostatním námitkám (podle nichž odvolací soud nemohl na základě zpracovaného znaleckého posudku učinit závěr o pravosti podpisu dovolatele na sporné směnce) dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle něho splněna, přičemž existence takové podmínky se z dovolání nepodává ani poměřováno jeho obsahem). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
13. Nadto (z obsahového hlediska) dovolatel nevystihuje těmito námitkami ani způsobilý dovolací důvod (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu