ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.591.2019.2
sp. zn. 29 Cdo 591/2019-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Emila Fischera , se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka P. S., proti žalovanému C. T. E. Broadcast s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Národní 38/36, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26690977, zastoupenému Mgr. Kateřinou Mík Špoulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 2188/9, PSČ 150 00, o určení pravosti, výše a pořadí vykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 Cm 18/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2018, č. j. 10 Cmo 5/2011-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 189 Cm 18/2009-55, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, jíž se žalobce (Mgr. Emil Fischer, jako insolvenční správce dlužníka P. S.) domáhal vůči žalovanému (C. T. E. Broadcast s. r. o.) určení, že žalovaný nemá vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku ve výši 45.165.321 Kč s právem na uspokojení ze zajištění (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalobce rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 45.165.321 Kč s právem na uspokojení ze zajištění (první výrok); dále uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 10.950 Kč (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání, když první rozsudek (ze dne 12. května 2011, č. j. 10 Cmo 5/2011-124), jímž odvolací soud též změnil rozsudek insolvenčního soudu, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud (rozsudkem ze dne 28. ledna 2016, č. j. 29 Cdo 2109/2012-171) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně – vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka P. S. (dále též jen „P. S.“) vykonatelnou pohledávku vůči dlužníku ve výši 45.165.321 Kč ze smlouvy o úvěru č. S 75/22/91, uzavřené Komerční bankou, státním peněžním ústavem a dlužníkem dne 13. června 1991 (dále jen „smlouva o úvěru“).
[2] Dne 2. května 1995 uzavřel P. S. se společností S. O. K. akciovou společností (dále jen „společnost S“) smlouvu o převzetí dluhu (dále též jen „smlouva o převzetí dluhu“), v níž se společnost S zavázala převzít (mimo jiné) závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru, a to při splnění následujících podmínek:
a/ Komerční banka, a. s. (jako právní nástupce původního věřitele – dále jen „banka“) vysloví souhlas s nepeněžitým vkladem nemovitého majetku ve vlastnictví P. S. (k němuž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění předmětného závazku – dále též jen „nemovitosti“) do základního jmění společnosti S a s převzetím dluhu;
b/ P. S. vloží nemovitý majetek, který je předmětem zástavy, do základního jmění společnosti S a po „navýšení“ základního jmění o tento nepeněžitý vklad obdrží příslušný počet akcií této společnosti;
c/ P. S. připraví a společnost S prokáže podání příslušných návrhů na vklad do katastru nemovitostí ohledně prohlášení P. S. o vložení nemovitostí do základního jmění společnosti S.
[3] Podle článku V. smlouvy o převzetí dluhu měla smlouva nabýt účinnosti splněním uvedených podmínek.
[4] Banka dopisem ze dne 29. června 1995 vyslovila s převzetím dluhu souhlas.
[5] Dne 11. ledna 1996 bylo v obchodním rejstříku zapsáno zvýšení základního jmění společnosti S z částky 1.000.000 Kč na částku 174.142.000 Kč.
[6] V dodatku č. 1 ke smlouvě o převzetí dluhu, uzavřeném dne 9. února 1996, smluvní strany konstatovaly, že smlouva o převzetí dluhu již nabyla účinnosti, neboť došlo k naplnění všech dohodnutých podmínek, včetně toho, že P. S. vložil nemovitosti do základního jmění společnosti S a obdržel (po zvýšení základního jmění o tento nepeněžitý vklad) od společnosti S příslušný počet akcií.
[7] P. S. v notářském zápisu sepsaném dne 17. srpna 1999 notářem JUDr. Miloslavem Jindřichem pod sp. zn. N 225/99, Nz 229/99 (mimo jiné) prohlásil, že k převedení jeho dluhu vůči bance z titulu smlouvy o úvěru platně nedošlo. Současně uznal, že má dluh z uvedeného titulu vůči společnosti INTERMADERA, s. r. o. (dále jen „společnost I“), na níž byla pohledávka banky postoupena.
[8] Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla opakovaně postupována, přičemž posledním postupníkem v řadě se stal žalovaný.
4. Na takto ustaveném základě odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že smlouvou o převzetí dluhu převzala společnost S dluh ze smlouvy o úvěru (z níž měla vzejít žalovaným uplatňovaná pohledávka) a P. S. tak již není dlužníkem ze smlouvy o úvěru.
5. Odvolací soud předeslal (odkazuje potud na závěry vyslovené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016), že byla-li smlouva o úvěru uzavřena za účinnosti zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (účinném do 31. prosince 1991), bude se v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v §763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), i nadále řídit dosavadní právní úpravou vznik, změna i zánik tohoto vztahu, včetně změn v jeho subjektech, a to bez zřetele k tomu, zda k nim došlo až po 31. prosinci 1991.
6. Dále uvedl, že podle názoru insolvenčního soudu nenabyla smlouva o převzetí dluhu účinnosti z toho důvodu, že nebyla splněna druhá smluvená podmínka, podle níž dlužník vloží nemovitý majetek, který je předmětem zástavy, do základního jmění společnosti S a po „navýšení“ základního jmění o tento nepeněžitý vklad obdrží příslušný počet akcií této společnosti. Odvolací soud však má za splněnou i tuto podmínku.
7. Za použití výkladových pravidel upravených v ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku je totiž podle odvolacího soudu nutné dospět k závěru, že skutečná vůle účastníků smlouvy o převzetí dluhu směřovala k tomu, aby předmětná podmínka byla splněna již zvýšením základního jmění společnosti S o nepeněžitý vklad tvořený nemovitostmi a obdržením příslušného počtu akcií společnosti S, nikoli až převodem vlastnického práva k nemovitostem na společnost S. Tomu nasvědčuje také skutečnost, že všechny tři podmínky dohodnuté ve smlouvě o převzetí dluhu jsou stanoveny v chronologickém pořadí; nejprve má dát banka souhlas s převzetím dluhu, poté má dojít ke zvýšení základního jmění o hodnotu nepeněžitého vkladu a nakonec má být podán návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí.
8. Jakkoli byla v rozhodné době právní úprava týkající se vkladů společníků a zvýšení základního jmění společnosti kusá (§58 až 60 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 1996), lze z ní podle odvolacího soudu dovodit, že v případě vkladu nemovité věci do základního jmění společnosti docházelo ke splacení takového nepeněžitého vkladu ještě před nabytím vlastnického práva k němu, a to na základě písemného prohlášení správce vkladu. Obdobně je pak při zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem nutné rozlišovat mezi samotným zvýšením základního jmění (splacením vkladu a následným zápisem do obchodního rejstříku) a nabytím vlastnického práva (vkladem do katastru nemovitostí na základě prohlášení vkladatele).
9. Jestliže by smluvní strany chtěly vázat účinnost smlouvy o převzetí dluhu až na nabytí vlastnického práva k nemovitostem společností S, nedávala by třetí podmínka (podle níž P. S. připraví a společnost S prokáže podání příslušných návrhů na vklad do katastru nemovitostí) žádný smysl (byla by zcela nadbytečná). Shodně ostatně vykládali spornou podmínku i sami účastníci smlouvy o převzetí dluhu, kteří s odstupem 9 měsíců od uzavření této smlouvy a necelý měsíc po zapsání zvýšení základního jmění společnosti S do obchodního rejstříku v dodatku č. 1 ke smlouvě o převzetí dluhu potvrdili splnění všech tří podmínek, ačkoli v té době ještě nebyl proveden vklad vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti S.
10. Vzhledem k tomu, že byly splněny i ostatní dohodnuté podmínky (udělení souhlasu banky a prokázání podání návrhů na vklad vlastnického práva společnosti S do katastru nemovitostí), odvolací soud uzavřel, že smlouva o převzetí dluhu nabyla účinnosti. Na tomto závěru pak již nemohla nic změnit skutečnost, že návrh na vklad vlastnického práva byl později katastrálním úřadem zamítnut, ani prohlášení P. S. učiněné v notářském zápisu sepsaném dne 17. srpna 1999.
11. Přiléhavou odvolací soud neshledal ani argumentaci žalovaného, že i kdyby k převzetí dluhu nedošlo na základě smlouvy ze dne 2. května 1995, bylo by namístě považovat uznání dlužníka obsažené v notářském zápise ze dne 17. srpna 1999 za přistoupení k dluhu. Jednak hospodářský zákoník podle odvolacího soudu vůbec neupravoval přistoupení k dluhu a takový úkon by byl neplatný, jednak vůle dlužníka projevená v notářském zápise nesměřovala ke vzniku povinnosti plnit vedle společnosti S, nýbrž pouze k uznání jeho závazku.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Současně vyjadřuje přesvědčení, že dovolací soud by měl přípustnost podaného dovolání posuzovat (stejně jako v předchozím dovolacím řízení) podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2012, jež dovolatele (na rozdíl od pozdější úpravy dovolacího řízení) neznevýhodňuje.
13. Podle dovolatele by mělo být dovolání přípustným k řešení následujících otázek:
[1] Výkladu pojmu vložení nemovitého majetku do základního jmění společnosti (a to jak z pohledu obchodního zákoníku, tak při aplikaci hospodářského zákoníku).
[2] Výkladu skutečné vůle stran a povahy jednání při aplikaci §20 hospodářského zákoníku.
[3] Platnosti přistoupení k závazku při aplikaci hospodářského zákoníku.
[4] Zda je třeba při posuzování platnosti přistoupení k závazku aplikovat hospodářský zákoník, když k tomuto právnímu úkonu došlo až po jeho zrušení.
14. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že smlouva o převzetí dluhu nenabyla účinnosti, neboť nedošlo ke splnění druhé (smluvními stranami dohodnuté) podmínky. Tu měl odvolací soud správně – při použití výkladových pravidel hospodářského zákoníku – vyložit tak, že předpokladem převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru bylo také to, že společnost S se stane vlastníkem nemovitostí, jež byly od počátku určeny k zajištění tohoto dluhu.
16. Dovolatel má napadené rozhodnutí odvolacího soudu rovněž za nepřezkoumatelné, neboť (minimálně ve vztahu k závěru, podle něhož P. S. v notářském zápisu neprojevil vůli převzít dluh ze smlouvy o úvěru, ale pouze tento závazek uznal) není zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud „vůbec ubíral“.
17. Žalobce ve vyjádření snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Výklad dohodnutých odkládacích podmínek ve smlouvě o převzetí dluhu provedený odvolacím soudem má za souladný s hospodářským zákoníkem i s požadavky právní teorie.
18. Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro účely posouzení přípustnosti dovolání (oproti mínění dovolatele) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Okolnost, že aktuální úpravu dovolacího řízení vnímá dovolatel jako (pro něj) méně výhodnou, není rozhodná a použití jiného znění občanského soudního řádu nemůže odůvodnit.
19. Dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
20. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
21. Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že již v rozsudku ze dne 28. ledna 2016, kterým zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu vydané v této věci, vysvětlil, že v souladu s ustanovením §763 odst. 1 obch. zák. pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoli, je určující okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy zejména okamžik uzavření hospodářské smlouvy (potud odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98). Jelikož se v ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. neuvádí, že se dosavadními předpisy řídí například jen vznik těchto právních vztahů, je nutné vycházet z toho, že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů, tj. zejména posouzení výkladu a platnosti právního úkonu, změn subjektů nebo obsahu závazku a podobně (k tomu dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006, uveřejněného pod číslem 21/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud výše uvedený výklad ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. plně respektoval, když se zřetelem k datu uzavření smlouvy o úvěru měl (správně) na danou věc za uplatnitelná příslušná ustanovení hospodářského zákoníku.
22. Dovolatel měl dovolání za přípustné především pro řešení otázek týkajících se výkladu dohodnutých (odkládacích) podmínek, na jejichž splnění smluvní strany vázaly účinnost převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru společností S. Nejvyšší soud má však (na rozdíl od dovolatele) zpochybňovaný výklad smlouvy o převzetí dluhu provedený odvolacím soudem za zcela souladný s výkladovými pravidly určenými ustanovením §20 odst. 2 hospodářského zákoníku.
23. Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti a nebyl-li ani dodatečným vyjasněním provedeným jeho účastníky (stranami) učiněn určitým a srozumitelným, uvádí se pro takový případ v ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu odstranit. Není-li možné provést výklad písemného právního úkonu jen na základě listiny, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku přihlédnout ke skutečné vůli jednajícího, k povaze jednání, o které jde, k okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého obchodního styku; byl-li použit výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech projev vůle vykládat k tíži toho, kdo takový výraz použil. Musí být přihlédnuto ke všem uvedeným hlediskům, neboť z nich lze objektivně usuzovat na obsah písemného právního úkonu. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 3184/2008.
24. V poměrech dané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že již ze samotného textu smlouvy o převzetí dluhu je bez obtíží zjistitelné, že žádná z dohodnutých podmínek, jejichž splnění bylo předpokladem pro účinné převzetí dluhu společností S, nevyžadovala (posuzováno jak samostatně, tak v jejich vzájemné souvislosti), aby se přejímatel dluhu stal skutečně také vlastníkem předmětných nemovitostí. Opačný závěr, prosazovaný dovolatelem, nemá podle přesvědčení Nejvyššího soudu oporu v obsahu uzavřené smlouvy o převzetí dluhu a zjevně odporuje rovněž následnému chování stran smlouvy (viz dodatek č. 1 smlouvy o převzetí dluhu).
25. Výše řečené platí beze zbytku rovněž o samotném výkladu použitého spojení „vloží nemovitý majetek“, jímž (ve vazbě na další obsah smlouvy o převzetí dluhu a tehdy platnou zákonnou úpravu vkladu společníka – viz odvolacím soudem přiléhavě citovaná ustanovení §58 až 60 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 1996, pro věc rozhodném) smluvní strany zjevně nemohly rozumět nic jiného než splacení nepeněžitého vkladu, k němuž dojde ještě před zápisem zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku a převodem vlastnického práva k předmětu nepeněžitého vkladu na společnost (k tomu, že zápis do obchodního rejstříku má u zvýšení základního jmění akciové společnosti konstitutivní účinky, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 192/2006).
26. Řešení otázky platnosti přistoupení k závazku v režimu hospodářské zákoníku nečiní dovolání přípustným již proto, že v projednávané věci v řízení nevyšlo najevo, že by P. S. poté, co společnost S převzala jeho dluh vůči bance, učinil právní úkon, jímž by přistoupil k dluhu přejímatele. Za takový úkon přitom zjevně nelze považovat ani uznání dluhu obsažené v notářském zápisu sepsaném dne 17. srpna 1999 (jeho obsah jiný závěr nepřipouští, přičemž ani výkladem nelze zjistit něco, co zjevně nebylo učiněno).
27. Konečně ve vztahu k námitce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze uvést, že napadené rozhodnutí je souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem k (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání ze dne 8. března 2019 (srov. §1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu