ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.835.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 835/2021-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 5, Výmolova 353/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupeného Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na královně 862, PSČ 156 00, proti žalovanému A. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, PSČ 370 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 124/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č. j. 2 Cmo 3/2020-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 30.734,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 31. března 2017, č. j. 49 Cm 47/2017-22, uložil žalovaným [1) D. A., identifikační číslo osoby XY, a 2) A. F.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (ČSOB Leasing, a. s.) směnečný peníz ve výši 4.178.856,- Kč s 6% úrokem od 8. července 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu 13.929,50 Kč a náhradu nákladů řízení 289.414,50 Kč.
Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky. Usnesením ze dne 9. května 2018, č. j. 49 Cm 47/2017-94, Městský soud v Praze „vyloučil řízení vůči druhému žalovanému k samostatnému projednání“, s odůvodněním, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. září 2017, č. j. KSCB 28 INS XY, prohlásil na majetek prvního žalovaného konkurs; řízení ve vztahu ke druhému žalovanému (dále jen „žalovaný“) nadále vedl pod sp. zn. 49 Cm 124/2018.
Rozsudkem ze dne 19. června 2019, č. j. 49 Cm 124/2018-76, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalovanému v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 122.548,80 Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 1. ledna 2014 vystavila společnost H. – F. [po změně obchodní firmy D. A. (dále jen „společnost“ nebo „výstavce“)] na řad žalobce zajišťovací blankosměnku (k rámcové smlouvě o úvěru č. 0189/13//CEUS/CE/CEBU ̶ dále jen „smlouva o úvěru“), kterou podepsali jménem společnosti (jako její jednatelé) J. W. a žalovaný; blankosměnku žalovaný podepsal též jako směnečný rukojmí. Nevyplněná místa na blankosměnce byla doplněna údaji data splatnosti (7. července 2016) a směnečné sumy (4.178.856,- Kč).
2) Téhož dne uzavřeli žalobce a společnost (jednající výše uvedenými jednateli) vyplňovací prohlášení směnečné (dále jen „prohlášení“), podle něhož byl žalobce oprávněn doplnit do blankosměnky scházející údaje, ocitne-li se společnost v prodlení s plněním dluhu ze smlouvy o úvěru; směnečnou sumu bude představovat suma neuhrazených dluhů společnosti po splatnosti a datem splatnosti bude první pracovní den následující po datu splatnosti nejpozději splatného zajištěného dluhu výstavce v okamžiku uplatnění směnky.
3) Z e-mailové dokumentace mezi žalovaným a zaměstnanci žalobce (včetně fotodokumentace vozidel, které byly předmětem leasingu) není sporné, že „vozidla byla odebrána a žalovaný projevil zájem podílet se na zpeněžení předmětu leasingu“.
4) Usnesením Policie ČR ze dne 23. července 2018 bylo zahájeno trestní stíhání žalovaného pro trestný čin zpronevěry, jímž měla být žalobci způsobena škoda ve výši 284.428,- Kč; usnesením Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích (ze dne 4. října 2018) bylo výše označené usnesení ze dne 23. července 2018 zrušeno (jako nepřezkoumatelné) a „policejnímu orgánu“ bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a ustanovení čl. I. §1 a §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – zdůraznil, že žalovaný (jako směnečný rukojmí) je přímým dlužníkem ze směnky. Žalovaným tvrzené „transakce ohledně výstavce směnky“ (rozuměj smlouva o převodu obchodního podílu žalovaného ve společnosti ze dne 9. června 2016) se závazku směnečného rukojmího nijak nedotýkají a nemůžou ho „vyvázat“ ze závazku vůči majiteli směnky.
Přitom žalobce doplněním a uplatněním směnky ̶ pokračoval soud prvního stupně ̶ neporušil ani dobré mravy, ani péči řádného hospodáře; není totiž povinností majitele směnky sledovat „hospodářskou situaci a personální obsazení dlužníků, natož se pokoušet zasahovat do jejich hospodářských aktivit“. Argumentaci žalovaného ustanovením §2022 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), shledal nevýznamnou již proto, že zmíněné ustanovení upravuje práva ručitele a nedopadá na vztahy směnečného rukojmího.
Konečně vyhodnotil jako nekonkrétní námitku „nesprávného doplnění“ blankosměnky; doplnil-li (následně) žalovaný zmíněnou námitku o tvrzení, podle něhož měla být správná výše závazku (na základě usnesení vydaného v trestním řízení) 284.428,- Kč, nemůže tato okolnost „nijak vypovídat o skutkovém stavu a nemá pro řízení důkazní hodnotu“ již proto, že uvedené usnesení Policie ČR bylo zrušeno. Proto žalovaný „stran této námitky“ neunesl důkazní břemeno.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. října 2020, č. j. 2 Cmo 3/2020-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok); ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů námitkového řízení částku 107.750,50 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §28 odst. 2, §30 odst. 1, §31 odst. 4, §32 odst. 1, §47 odst. 1 a 2, §48, §53 odst. 1 a §78 odst. 1 směnečného zákona ̶ shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že směnka je platnou směnkou vlastní, jejímž podpisem založil žalovaný coby směnečný rukojmí za výstavce svůj směnečný závazek vůči žalobci, na jehož řad byla vystavena.
Žalovaný jako směnečný rukojmí je dlužníkem samostatným, na osobě toho, za koho se zaručil, zcela nezávislým; jím popisované jednání společnosti (výstavce směnky) a dalších osob stojících mimo okruh účastníků směnečného vztahu nemá žádný vliv na povinnost žalovaného směnku zaplatit. Přitom je zcela na majiteli směnky, jaká opatření učiní, aby splnění jeho směnečné pohledávky nebylo zmařeno; je na něm, kdy a zda vůbec přistoupí k jejímu vymáhání a v případě více směnečných dlužníků, zda bude pohledávku vymáhat vůči všem nebo jen vůči některým z nich.
Jelikož žalovaný podepsal prohlášení jménem společnosti (jako její jednatel), sjednal i on (jako směnečný rukojmí) s žalobcem stejné podmínky pro vyplnění blankosměnky jako společnost.
Konečně odvolací soud posoudil jako nedůvodné i výhrady žalovaného ohledně zániku závazku ze směnky odepřením plnění ve smyslu ustanovení §2022 o. z., které nelze – jak správně dovodil soud prvního stupně – na směnečné rukojemství aplikovat. Námitkovou obranou žalovaného, založenou na nesprávném vyplnění údaje směnečné sumy, vyhodnotil jako nevýznamnou již proto, že závazky ze směnky jsou závazky abstraktními a nespornými, což se projevuje v tom, že práva se směnkou spojená jsou inkorporována přímo ve směnečné listině a směnka sama o sobě je dostatečným důvodem pro její placení. Měl-li žalovaný za to, že směnečná suma neodpovídá skutečné pohledávce žalobce, bylo na něm, aby již v námitkách uvedl, jaká je správná výše této pohledávky, tj. jaká částka mohla být do blankosměnky vyplněna a za jakých podmínek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu (v dovolání specifikovanou): a) vyhodnotil důkazy uplatněné dovolatelem jako nepřípustné (odporující zásadě koncentrace námitkového řízení), b) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i přes existenci tzv. opomenutých důkazů a c) nedostál požadavkům na řádné poučení účastníků řízení podle ustanovení §118a a §119a o. s. ř.
Dovolatel akcentuje, že již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu zpochybnil správnost směnečné sumy a následně (i) prokázal, že směnečná suma byla vyplněna nesprávně, když dlužná částka (284.428,- Kč) je mnohonásobně nižší. Soudy nižších stupňů však nevzaly v potaz důkazy jednoznačně zpochybňující správnost směnečné sumy, aniž svá rozhodnutí jakkoli odůvodnily. Přitom „konkrétní aktuální výši dluhu“ neznal ke konci srpna 2016 ani žalobce a přes tuto skutečnost uplatnil nárok ze směnky splatné již 7. července 2016.
Poučení, které soud prvního stupně žalovanému poskytl, bylo neúplné již proto, že neuvedl, které konkrétní skutečnosti tvrzené žalovaným (ne)má za prokázané. Dalšího pochybení se soud prvního stupně dopustil i v souvislosti s poučením podle ustanovení §119a o. s. ř., které provedl čistě formálně a po němž nevyhověl označeným důkazním návrhům žalovaného, ač neměl jím tvrzené skutečnosti za prokázané. Proto dovolatel hodnotí rozhodnutí soudu prvního stupně jako překvapivé a nepřezkoumatelné.
Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, podle něhož uplatnil důkazy k tvrzení ohledně správné výše směnečné sumy v rozporu se zásadou koncentrace námitkového řízení. Přitom soud prvního stupně dovolatele k doplnění tvrzení a důkazů vyzýval, některé z navržených důkazů i provedl; jinými slovy, důkazy vyhodnotil jako přípustné.
Dále dovolatel s poukazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/2010“), zdůraznil, že jím navržené důkazy nebyly uplatněny v rozporu se zásadou koncentrace řízení, když i po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu mohl uvádět nové skutečnosti, významné pro posouzení obrany v námitkách již uplatněné. I kdyby šlo vskutku o opožděně navržené důkazy, nezbavovalo by to soud prvního stupně povinnosti odůvodnit, proč tyto důkazy neprovedl.
Konečně dovolatel připomíná, že „neměl k dispozici konkrétní důkazy, kterými by mohl vyvrátit správnost výše směnečné sumy, nehledě na to, že některé z těchto důkazů „vznikly“ až po uplynutí lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Shora uvedené skutečnosti tak představují extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, jakož i porušení práva žalovaného na spravedlivý proces.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc i vykonatelnost těchto rozhodnutí.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Srov. např. R 3/2010.
2) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jinými slovy založil-li žalovaný obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy, je na něm, aby ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uvedl, jaká směnečná suma měla být správně do blankosměnky doplněna, a opodstatněnost takových námitek též prokázal.
Potud srov. též důvody usnesení ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015, podle nichž důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného) vyplnění blankosměnky nese žalovaný.
3) Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podepíše-li směnečný rukojmí smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce (a nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím k jiné dohodě), nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího. K tomu srov. obdobně též důvody rozsudku ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K možnosti zajistit blankosměnkou (též) budoucí pohledávku srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Směnečný rukojmí je přímým dlužníkem ze směnky; současně jde o samostatného (nikoli akcesorického) dlužníka ze směnky.
Srov. např. důvody rozsudku ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008, uveřejněného pod číslem 85/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1400/2012.
O tom, že v poměrech dané věci nebyla námitka nesprávného vyplnění údaje směnečné sumy (viz námitky žalovaného ze dne 18. dubna 2017) odůvodněná, nemá žádné pochybnosti ani Nejvyšší soud. Jelikož se soud neodůvodněnou námitkou (ať již v rovině tvrzení nebo v rovině důkazní) nezabývá (nepřihlíží k ní) [může ji formálně odmítnout podle §175 odst. 3 o. s. ř., popřípadě se s ní vypořádat až v důvodech rozhodnutí ve věci samé], zjevně v tomto směru nemůže porušit ani poučovací povinnosti určené ustanoveními §118a a §119a o. s. ř., ani povinnosti týkající se dokazování (viz námitka tzv. opomenutých důkazů) a hodnocení důkazů.
Jen pro úplnost (a bez vazby na shora uvedené), Nejvyšší soud dodává, že v usnesení Policie ČR, na které dovolatel odkazuje, je částka 284.428,- Kč považována za škodu vzniklou žalobci v důsledku použití finančních prostředků ze smlouvy o úvěru k jiným účelům, a nikoli za dluh vůči žalobci z této smlouvy.
Konečně přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani další dovolací námitky, týkající se (dovolatelem tvrzeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, včetně porušení práva na spravedlivý proces), když i tyto vycházejí z chybného (viz závěry ustálené judikatury citované výše) předpokladu ohledně „projednatelnosti“ námitky nesprávně vyplněného údaje směnečné sumy.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. února 2021), která podle ustanovení §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 4.192.785,50 Kč) částku 25.100,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 30.734,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu