ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.966.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 966/2019-595
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce D. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem, secl sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované L. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Praze 1, Pařížská 204/21, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 105/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 6 Cmo 246/2018-535, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.456 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Směnečným platebním rozkazem ze dne 1. června 2011, č. j. 47 Cm 105/2011-11, Krajský soud v Plzni uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.700.632 Kč se 6% úrokem od 29. dubna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.668 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 154.564 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 3. dubna 2017, č. j. 47 Cm 105/2011-320, Krajský soud v Plzni k námitkám žalované zrušil směnečný platební rozkaz co do povinnosti žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.245.004 Kč se 6% úrokem z této částky za dobu od 29. dubna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.150 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 111.009 Kč (výrok I.), ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti co do povinnosti žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 455.628 Kč se 6% úrokem z této částky za dobu od 29. dubna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.518 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 43.555 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).
3. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 25. října 2012, č. j. 47 Cm 105/2011-139 (jímž ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti), spolu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 6 Cmo 202/2013-184 (jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně), a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, č. j. 29 Cdo 3680/2014-252 (jímž bylo odmítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu), zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 1293/16 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 17/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), s tím, že bylo porušeno ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy se řádně nezabývaly žalovanou uplatněnými kauzálními námitkami. Podle Ústavního soudu totiž soudy měly v námitkovém řízení především zkoumat, zda směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, nebyla pouze nástrojem k tomu, aby „kryla jednání žalobce contra bonos mores v rámci mimosměnečného vztahu“.
4. Usnesením ze dne 27. září 2017, č. j. 6 Cmo 202/2013-356, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. dubna 2017 ve výrocích I., III. a IV. (tj. v části, v níž byl směnečný platební rozkaz zrušen a žalobci uložena povinnost nahradit náklady námitkového řízení žalovanému a státu) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok). Dále odvolací soud zastavil řízení o odvolání žalované proti výrokům II. a V. rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok).
5. Rozsudkem ze dne 16. května 2018, č. j. 47 Cm 105/2011-488, Krajský soud v Plzni opět zrušil směnečný platební rozkaz co do povinnosti žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.245.004 Kč se 6% úrokem z této částky za dobu od 29. dubna 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.150 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 111.009 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení účastníků (výrok II.) a státu (výroky III. a IV.).
6. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že :
[1] Žalobce uzavřel s tehdejším partnerem žalované P. M. (dále jen „P. M.“) dne 14. září 2007 smlouvu o půjčce, podle níž se zavázal poskytnout P. M. půjčku ve výši 310.000 Kč, účelově vázanou na nákup pozemku označeného ve smlouvě (dále jen „smlouva o půjčce“ a „pozemek“). Smluvní strany se dohodly, že půjčka je úročena sazbou 16 % ročně a úroky běží ode dne odepsání zapůjčené částky z účtu věřitele do dne jeho připsání (vrácení) zpět na účet věřitele. Úroky jsou splatné čtvrtletně počínaje dnem 15. října 2007. Splatnost jistiny byla stanovena datem 30. dubna 2008.
[2] Pro případ, že by pohledávka žalobce ze smlouvy o půjčce nebyla řádně a včas zaplacena, smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z nezaplacené částky (včetně smluvních úroků) do zaplacení. Smlouva o půjčce obsahuje dále dohodu o zajištění pohledávky z půjčky jednak dvěma (blanko)směnkami (včetně podmínek pro vyplnění chybějících údajů směnečné sumy a data splatnosti, s tím, že směnky budou vystaveny P. M. a avalovány žalovanou), jednak zřízením zástavního práva k pozemku.
[3] Dne 14. září 2007 uzavřeli žalobce a J. S. (tehdejší vlastník pozemku) smlouvu o zřízení zástavního práva, a to k zajištění pohledávky žalobce za P. M. ze smlouvy o půjčce; předmětem zástavního práva byl pozemek, na jehož koupi byla poskytnutá půjčka účelově vázána.
[4] P. M. dne 26. července 2008 zemřel. Žalobce přihlásil do dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 37 D 1128/2008 pohledávku ze smlouvy o půjčce v celkové výši 323.861 Kč (sestávající z nezaplacené jistiny ve výši 310.000 Kč a 16% úroku za dobu od 16. dubna 2008 do 26. července 2008). Na základě usnesení ze dne 18. října 2013, č. j. 37 D 1128/2008-575, jímž Okresní soud v Karviné rozvrhl výtěžek likvidace dědictví po zůstaviteli, obdržel žalobce na úhradu přihlášené pohledávky dne 22. listopadu 2013 částku 312.252 Kč (z peněz uložených v notářské úschově) a dne 14. ledna 2014 částku 11.609 Kč (ze stavebního spoření zůstavitele).
[5] Směnku, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem, vystavil P. M. (v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o půjčce) původně jako blankosměnku dne 23. srpna 2007. Po jejím vyplnění jde o směnku vlastní, znějící na směnečný peníz 1.700.632 Kč, se splatností 28. dubna 2011, za jejíž zaplacení převzala žalovaná směnečné rukojemství (dále jen „sporná směnka“).
7. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §10 a §32 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a na ustanovení §3 odst. 1 a §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro věc rozhodném – dále jen „obč. zák.“) – uzavřel , že žalovaná se námitkou „nepřiměřenosti“ smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o půjčce pro případ prodlení s vrácením poskytnuté půjčky ubránila (v rozsahu, ve kterém byla do sporné směnky doplněna částka odpovídající smluvní pokutě) povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem.
8. Přitom zdůraznil, že při posuzování (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě nevycházel pouze z její samotné výše (jež činí 0,25 % denně z nezaplacené částky, což ovšem ve spojení se smluvním úrokem ve výši 16 % ročně představuje celkem 107,25 % z půjčené částky), ale zabýval se rovněž dalšími okolnosti daného případu. Potud zohlednil zejména okolnost, že žalobcova pohledávka byla zajištěna kromě smluvní pokuty také zástavním právem k pozemku, navíc včasné zaplacení dlužné částky „garantoval“ i sjednaný úrok a smluvní pokuta tak (s ohledem na obsah uzavřené smlouvy) v poměrech dané věci nemohla plnit ani funkci paušalizované náhrady škody.
9. Ze skutečností zjištěných v průběhu řízení navíc vyplynulo, že žalobce (vykonávající svou činnost ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti Ekonomické stavby s. r. o. – dále jen „společnost E“) obdobným způsobem postupuje v nemalém počtu případů (jen u soudu prvního stupně bylo žalobcem v letech 2001 až 2017 vedeno ve skutkově srovnatelných poměrech celkem 322 řízení), přičemž jednotlivé smlouvy vždy koncipuje „při vědomí nepříznivé finanční situace dlužníků“ s cílem dosáhnout „drakonického postihu dlužníka při nedodržení smlouvy, když dlužník je zároveň ujišťován, že sjednání sankcí je pouze formálního charakteru s ohledem na nabízený způsob financování“ stavby jeho rodinného domu (jež má být realizována společností E, v níž je žalobce jednatelem).
10. Z uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce je podle ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatné a žalobce tudíž neměl právo doplnit do vystavené blankosměnky částku, která v sobě zahrnuje vyčíslenou smluvní pokutu ve výši 1.245.004 Kč.
11. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 6 Cmo 246/2018-535, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
12. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se rovněž se závěrem, že žalovanou vznesená námitka (nepřiměřenosti smluvní pokuty) je důvodná.
13. Podle odvolacího soudu obsah spisu a výsledky provedeného dokazování nepochybně svědčí o tom, že žalobce a společnost E, jejímž je žalobce jednatelem, společně postupují (a bylo tomu tak i ve vztahu k P. M. a žalované) účelově tak, aby získali na úkor „ne zcela ekonomicky zdatných“ zájemců o vlastní bydlení nebývale vysoké výnosy. Žalobce totiž vykonává soustavnou činnost směřující k získávání nových klientů tak, že přesvědčuje vesměs nemajetné osoby o tom, že s přispěním odborné pomoci společnosti E dosáhnou na hypotéční úvěr, z něhož budou moci financovat výstavbu svého rodinného domu (realizovanou společností E). Důvěřivým klientům, kteří se již předem smluvně zaváží využít služeb společnosti E, pak žalobce poskytuje krátkodobé půjčky „na dobu, než si úvěrové financování zajistí“. Žalobce jako „profesionál“ přitom musí vědět, že pravděpodobnost získání hypotéčního úvěru od banky je u takových klientů velmi nízká a vědomě je tak staví do situace, kdy nebudou schopni splatit ani jistinu půjčky, natož její příslušenství nebo smluvní pokutu. Pro tento případ nastavil žalobce finanční podmínky půjčky tak, aby neúspěšný dlužník upadl do pasti nemravně vysokých majetkových sankcí.
14. Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně přihlížel k tomu, za jakých okolností a za jakým účelem byla smluvní pokuta sjednána a přiléhavě na ujednání smluvních stran o smluvní pokutě aplikoval ustanovení §39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Jestliže vystavená blankosměnka měla zajišťovat (také) nároky z neplatného ujednání, nemohl žalobce v tomto rozsahu (v části týkající se smluvní pokuty) blankosměnku doplnit.
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že nesprávně posoudil ujednání o smluvní pokutě (obsažené ve smlouvě o půjčce) jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, maje za to, že korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem a vést k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Podle dovolatele není smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení nepřiměřená a nijak nevybočuje z mezí akceptovaných ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Potud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, podle kterých nebyla shledána nepřiměřenou dokonce ani smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dovolatel dále s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3880/2010, podotýká, že mravnost ujednání o smluvní pokutě nelze hodnotit s ohledem na celkovou výši smluvní pokuty, která vznikla v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka, ale k okamžiku jejího sjednání.
17. Podle dovolatele se okolnosti související s průběhem daného řízení (na jedné straně nedůvodnost ostatních žalovanou uplatněných námitek, na druhé straně částečný úspěch v řízení jen na základě „čistě vykonstruovaného a sofistikovaného právního posouzení o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě) měly projevit také při rozhodování o náhradě nákladů řízení, přičemž odvolací soud měl postupovat podle §150 o. s. ř. a výjimečně zcela či zčásti nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení.
18. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
19. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za věcně správné a plně souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
20. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
21. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, tak učinil proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
22. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k otázkám souvisejícím s posuzováním platnosti právních úkonů (obecně) a ujednání o smluvní pokutě (zvlášť) ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, nerespektuje-li některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020, sp. zn. 23 Cdo 3676/2018 (a judikaturu v něm dále označenou).
[2] Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost, ať již se týká např. peněžitého či jiného plnění. Zákon nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou formu, její nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, příp. alespoň způsobu, jakým bude stanovena (§544 odst. 2 obč. zák.). V občanském zákoníku není obsažena úprava výše smluvní pokuty ani se zde nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je proto možné sjednat si smluvní pokutu (vedle jednorázové částky) také tak, že její výše bude závislá na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti (např. procentní částkou za každý měsíc prodlení). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněný pod číslem 6/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] Při posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty je třeba – kromě obecně stanovených pravidel vztahujících se k výkladu pojmu dobrých mravů – užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Především je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční), tj. posoudit, zda výše sjednané pokuty odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši, a zda přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat. Při posouzení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty je třeba v neposlední řadě přihlédnout k celkovým okolnostem, za nichž byla sjednána, k pohnutkám, které k jejímu sjednání vedly, k jejímu účelu, k charakteru, případně hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2626/2013, včetně judikatury tam dále zmiňované).
23. Odvolací soud výše uvedené judikatorní závěry, od nichž Nejvyšší soud nevidí důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, plně respektoval. Přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce je (z důvodů přiléhavě popsaných soudy nižších stupňů) rozporné s dobrými mravy a tudíž absolutně neplatné podle §39 obč. zák.
24. V rozsahu, ve kterém směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jež se týkají nákladů řízení (proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení), vylučuje přípustnost dovolání žalobce ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
25. Nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení budiž v této souvislosti dodáno, že dovolatelem uplatněná výhrada, podle níž v poměrech dané věci měly soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení správně aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., není ani opodstatněná.
26. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2014“), uvedl (ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněných pod čísly 189/2008 a 4/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
27. Opakovaně též ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje tuto základní zásadu. Jde o výjimku z pravidla a nelze ji vykládat tak, že kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení je namístě nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srov. opět R 2/2014 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014). Zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).
28. Jestliže odvolací soud v projednávané věci neshledal (jak je zřejmé ze způsobu, jakým o náhradě nákladů řízení rozhodl) žádné zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly nepřiznání (či snížení) náhrady nákladů řízení procesně úspěšnější žalované (§150 o. s. ř.), nijak se od výše uvedených judikaturních závěrů neodchýlil.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. června 2019), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty 1.249.154 Kč) částku 13.300 Kč, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2.865 Kč pak přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem částku 16.456 Kč.
30. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu