ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.102.2019.1
KSOS 25 INS XY
25 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 102/2019-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Ing. Libuše Dobré , se sídlem v Opavě, Masarykova 39, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka P. H., zastoupené Mgr. Petrem Pešatem, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, PSČ 702 00, proti žalované G. P. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 ICm XY, o určení neúčinnosti právního úkonu a zaplacení částky 2.000.000,- Kč do majetkové podstaty dlužníka, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. H. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2019, č. j. 25 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2018, č. j. 25 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně [Ing. Libuše Dobrá jako insolvenční správkyně dlužníka (P. H.)] domáhala vůči žalované (G. P.) určení, že právní úkon - darovací smlouva ze dne 3. srpna 2007, uzavřená mezi dlužníkem a jeho manželkou R. H. (jako dárci) a žalovanou (jako obdarovanou), jejímž předmětem byly ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporná nemovitost“), je vůči „věřitelům/majetkové podstatě“ dlužníka neúčinná (výrok I.); dále zamítl žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. března 2019, č. j. 25 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 3. srpna 2007 uzavřeli dlužník a jeho manželka (jako dárci) a žalovaná (dcera dárců jako obdarovaná) darovací smlouvu, jejímž předmětem byla sporná nemovitost (dále jen „darovací smlouva“); vlastnické právo žalované ke sporné nemovitosti bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky k témuž datu. Důvodem darování sporné nemovitosti (v darovací smlouvě neuvedeným) bylo rozhodnutí dlužníka a jeho manželky (z roku 2005) „o provedení majetkového vypořádání se svými dětmi“, s tím, že spornou nemovitost dlužník a jeho manželka bezplatně převedli do vlastnictví žalované poté, co žalovaná uhradila svému bratrovi (T. H.) částku 600.000,- Kč. Sporná nemovitost byla na žalovanou převedena „se zatížením“ hypotečním úvěrem sjednaným dlužníkem a jeho manželkou dne 24. října 2005 ve výši 2.200.000,- Kč v souvislosti s její rekonstrukcí. Tento „úvěr byl a je splácen“ žalovanou (a jejím manželem) a není věřitelem přihlášen do insolvenčního řízení dlužníka.
2) Dne 4. května 2012 bylo na základě věřitelského návrhu zahájeno u insolvenčního soudu insolvenční řízení dlužníka; usnesením ze dne 30. července 2012 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, rozhodl o způsobu jeho řešení konkursem a ustanovil žalobkyni insolvenční správkyní dlužníka.
3) Ke dni 3. srpna 2007 měl dlužník nesplatné závazky, a to vůči věřitelům: a) Raiffeisenbank a. s. ve výši 1.189.408,- Kč (ze smlouvy o kontokorentním úvěru), b) České spořitelně, a. s. ve výši 185.864,30 Kč a 204,07 Kč (ze smlouvy o úvěru), c) Modré pyramidě, stavební spořitelně, a. s. ve výši 495.768,89 Kč a 3.432,46 Kč (ze smlouvy o úvěru ze stavebního spoření), d) D. Š. ve výši 1.300.000,- Kč; tyto závazky dlužník plnil.
K uvedenému datu dlužník nevlastnil žádné další nemovitosti ani jiný hodnotný majetek.
4) Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo celkem 34 věřitelů s celkovou výši přihlášených pohledávek 9.052.620,23 Kč; vyjma pohledávky P14, kterou popřela insolvenční správkyně ve výši 6.526,- Kč, byly všechny přihlášené pohledávky zjištěny.
5) Do majetkové podstaty „byla sepsána“ nemovitost v k. ú. XY, blíže specifikovaná v důvodech rozsudku, kterou dlužník koupil počátkem roku 2008 a jejíž současná tržní hodnota činí asi 2.500.000,- Kč; na této nemovitosti váznou zástavní práva ve prospěch zajištěných věřitelů „v celkové výši 5.101.937,37 Kč“. V majetkové podstatě jsou dále finanční prostředky ve výši 586.531,12 Kč a movité věci v hodnotě asi 100.000,- Kč.
6) Žalovaná se o majetkovou situaci dlužníka aktivně zajímala, a to jednak v rámci setkání s rodiči, jednak u svého bratra, který byl u dlužníka zaměstnán; dostalo se jí informací, podle nichž se dlužníku daří a má dost zakázek. Do finančních problémů se dlužník dostal až v roce 2011, naopak v rozhodném období (rok 2007) si dlužník koupil nové auto, pořizoval si v domě nový nábytek, s manželkou jezdili na dovolenou.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení §7, §235 odst. 1 a 2, §236 odst. 1, §239 odst. 1 a 3, a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje dále z ustanovení §628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl (shodně s insolvenčním soudem) k závěru o nedůvodnosti žaloby.
Odvolací soud především zdůraznil, že skutková podstata neúčinného právního úkonu podle ustanovení §242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou podstatou; posouzení, zda dlužník učinil v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon, není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení §240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace zmíněného ustanovení tak není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní úkon, který vedl dlužníkovu úpadku. Potud poukázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016 sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek (dále jen „R 117/2017“).
Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka podle ustanovení §242 insolvenčního zákona ̶ pokračoval odvolací soud ̶ je nutné, aby byly splněny následující předpoklady. Dlužník daným právním úkonem musel objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele (byť jediného); pouhý úmysl zkrátit není dostačující. Musel tak učinit úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Nestačí pouze zkrácení z nedbalosti. Tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osoba znám. Dalším předpokladem je, že takový úkon byl učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2014 sen. zn. 29 ICdo 90/2016).
Dále odvolací soud – maje v poměrech dané věci za splněné všechny předpoklady pro věcné projednání žaloby ̶ shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že darovací smlouva je platná, když obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti; současně v ní nebyly sjednány žádné podmínky. Případná další ujednání o vypořádání majetkových vztahů v rodině mimo tuto smlouvu nemají na její platnost žádný vliv. Darovací smlouva současně není ani simulovaným právním úkonem; přitom ani z převzetí závazku z úvěru nelze dovodit, že by darováním měl být zastřen jiný právní úkon.
Jakkoli vyhodnotil závěr insolvenčního soudu o tom, že dlužník darovací smlouvu uzavřel s úmyslem zkrátit své věřitele, jako předčasný, zcela se s ním ztotožnil v tom směru, že se žalované podařilo vyvrátil právní domněnku, podle níž jí byl úmysl dlužníka zkrátit věřitele znám (§242 odst. 1 insolvenčního zákona). Potud kladl důraz zejména na skutková zjištění, podle nichž se žalovaná o finanční situaci svého otce (dlužníka) dlouhodobě zajímala a byla dlužníkem i svým bratrem až do roku 2011 opakovaně ubezpečována, že podnikání dlužníka prosperuje. V této souvislosti shledal nedůvodnými námitky, jimiž žalobkyně, zpochybňovala výpovědi dlužníka, žalované a jejího bratra jako nedostatečné či neprůkazné (jen) na základě argumentu, že jde o příbuzné. Konečně na špatnou finanční situaci dlužníka nebylo možno usuzovat ani ze skutečnosti, že žalovaná platila za své rodiče úvěr. Žalovaná tak o (případném) úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení svých věřitelů nevěděla a vědět nemohla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v dovolání specifikované) při řešení právních otázek týkajících se výkladu ustanovení §628 a násl. obč. zák. (jde-li o náležitosti darovací smlouvy a její platnost), výkladu ustanovení §40, §41a a §46 obč. zák. (jde-li o náležitosti smlouvy o převodu nemovitostí, následky nedodržení formy a zastřené právní úkony) a výkladu ustanovení §132 o. s. ř. (jde-li o hodnocení důkazů a následné nesprávné aplikace ustanovení §242 insolvenčního zákona).
Dovolatelka poukazuje především na skutečnost, že „darování nebylo úkonem bezplatným a nepodmíněným“. Naopak, bylo podmíněno požadavkem, aby žalovaná uhradila svému bratrovi částku 600.000,- Kč; bez splnění této podmínky by k darování nedošlo. V daných souvislostech považuje za právně nevýznamné, zda šlo o plnění vůči dárcům nebo ve prospěch třetí osoby (bratra žalované), jakož i to, zda zmíněná podmínka byla obsažena v samotné darovací smlouvě, když rozhodující pro posouzení práv a povinností je úmysl smluvních stran projevený nejen v konkrétních smluvních ujednáních, nýbrž i v procesu jednání, jehož výsledkem je vznik závazkového právního vztahu. Proto hodnotí darovací smlouvu jako absolutně neplatnou. Jelikož ujednání o úplatě (viz podmínka vyplacení finanční částky bratru žalované) nebylo obsaženo v písemné smlouvě, nemohlo jít ani o platnou smlouvu kupní.
Konečně dovolatelka shledává rozporným se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) i skutkový závěr, podle něhož žalovaná nevěděla (a nemohla vědět) o úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení svých věřitelů. Důkazy výslechy žalované a jejích příbuzných považuje za nedostatečné a neprůkazné a poukazuje na rozpory v tvrzeních samotné žalované, (viz vyjádření ze dne 3. září 2014 a podání ze dne 28. června 2016). Žalovaná musela o úvěrech dlužníka vědět, když úvěr zajištěný zástavním právem ke sporné nemovitosti v minulosti hradila (a nadále hradí); v minulosti platila též na další úvěr, jehož nedoplatek ve výši 340.958,98 Kč přihlásil věřitel č. 16 do insolvenčního řízení. Ostatně, tvrzení žalované nemůže obstát (i) proto, že bydlí s dlužníkem po celou dobu v jednom domě (možná i ve společné domácnosti).
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nevymezení důvodů přípustnosti dovolání, respektive, aby dovolání zamítl jako neopodstatněné.
Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o otázku (ne)platnosti darovací smlouvy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) K pojmovým znakům darovací smlouvy (§628 obč. zák.) náleží (kromě určení předmětu daru a dobrovolnosti plnění) též její bezúplatnost. Při darování se dárci za dar (popř. darovací slib) nemá dostat nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Jinak řečeno, při darování dárce poskytuje obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený majetkový ekvivalent. Není ovšem vyloučeno (a požadavku na bezúplatnost darování se nijak nepříčí), aby s darováním byl spojen závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě majetkovou povahu nemá, popř. aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je přitom rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena.
Darovací smlouva není neplatná jen proto, že se v ní obdarovaný (vedle přijetí daru) zavázal uzavřít s dárcem (dárci) budoucí nájemní smlouvu, na jejímž základě přenechá za úplatu dárci (dárcům) předmět daru k dočasnému užívání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007, ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016, a ze dne 28. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 5236/2016).
2) Není nijak výjimečné a spíše je obvyklé, že při darování mezi blízkými osobami se různým způsobem převádějícím zajišťuje dosavadní (často neomezený) rozsah užívání převáděných nemovitostí. Není vyloučeno, aby se tak stalo formou osobního závazku (…) a samostatnou (oddělenou) smlouvou, která ke své účinnosti nepotřebuje vklad do katastru nemovitostí. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděná nemovitost nepřejde na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitosti v dosavadním rozsahu“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5236/2016).
3) O darování jde nejen v případě, že dárce neobdržel žádnou majetkovou hodnotu, ale i tehdy, pokud neobdržel „přiměřený majetkový ekvivalent“; respektive kdy „s darováním byl spojen závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě majetkovou povahu nemá“. Má-li mít jednání obdarovaného na základě příkazu „za následek přímý majetkový prospěch dárce, nejde o darovací smlouvu, nýbrž o některou ze smluv úplatných“. O takový příkaz jde tehdy, je-li vymahatelný, tedy dává-li vzniknout závazku obdarovaného; pouhé přání, zakládající jen morální povinnost obdarovaného vůči dárci, nelze hodnotit jako příkaz. Aby šlo o úplatnou smlouvu, musel by soud též učinit závěr, že vykonání příkazu mělo za následek přímý majetkový prospěch dárce, a tento prospěch konkretizovat (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5236/2016).
4) Závazkový právní vztah může být založen nejen smlouvou výslovně v zákoně upravenou, ale i smlouvou v zákoně neupravenou (tzv. smlouvou nepojmenovanou, inominátní), popřípadě smlouvou smíšenou, která obsahuje prvky různých smluv (srov. §491 odst. 1 obč. zák.). Jestliže převod majetkových hodnot ve vztahu mezi dárcem a obdarovaným je jen zčásti bezúplatným, jde o částečné darování, které má základ ve smlouvě smíšené (negotium mixtum cum donatione); taková smlouva je pak co do obsahových náležitostí konglomerátem subjektivních práv a povinností charakterizujících jednotlivé smluvní typy (např. koupě a darovaní, směna a darování, darování a postoupení pohledávky, příp. jiný právní úkon, jímž se poskytuje právo nebo jiná majetková hodnota). I zde platí, že rozhodující pro posouzení práv a povinností je zpravidla úmysl smluvních stran projevený nejen v konkrétních smluvních ujednáních, ale i v procesu jednání, jehož výsledkem je vznik závazkového právního vztahu.
„Odměna“ za určitý výkon nebo jiné plnění může mít povahu daru, byla-li darovací smlouva uzavřena až po provedení předmětného výkonu; pohnutka dárce je přitom právně nevýznamná. Nemůže však jít o platnou darovací smlouvu, má-li oprávněná smluvní strana teprve vykonat něco, co má majetkový význam, popřípadě poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu třetí osobě.
Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 645/2016.
Vzhledem k (v darovací smlouvě neuvedeným) důvodům darování (rozhodnutí dlužníka a jeho manželky „o provedení majetkového vypořádání se svými dětmi“) a ke skutečnosti, že darovací smlouvu uzavřely smluvní strany až poté, kdy žalovaná uhradila svému bratrovi částku 600.000,- Kč, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že darovací smlouva je v intencích shora citované judikatury platným právním úkonem.
Zřejmým důsledkem shora uvedeného závěru je právní nevýznamnost dovolací argumentace (založené na výkladu ustanovení §40, §41a a §46 obč. zák.), týkající se zastřeného právního úkonu a (ne)platnosti (úplatné) smlouvy o převodu sporné nemovitosti.
Na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelkou uplatněné námitky nesprávného hodnocení důkazů, jde-li o skutkový závěr, podle něhož žalovaná (jako osoba blízká dlužníku) unesla důkazní břemeno o tom, že k datu vzniku vlastnického práva ke sporné nemovitosti jí nebyl znám a se zřetelem ke všem okolnostem nemusel být znám (případný) úmysl dlužníka zkrátit darovací smlouvou uspokojení věřitele (§242 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje (vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci soudy nižších stupňů) tento skutkový závěr ani za zjevně nepřiměřený; správnost tohoto závěru není způsobilá zpochybnit ani vědomost žalované o (úvěrových) závazcích dlužníka k rozhodnému datu (viz vyjádření k žalobě ze dne 3. září 2014 a podání ze dne 2016), ani další argumenty obsažené v dovolání. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016, je v daných souvislostech vzhledem k zásadním odlišnostem ve skutkovém stavu nepřípadný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. února 2020), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3 100,- Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu