ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.119.2020.1
KSCB 41 INS 18021/2016
40 ICm 4445/2017
sp. zn. 29 ICdo 119/2020-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Elberry s. r. o. , se sídlem v Bořicích č. p. 100, PSČ 538 62, identifikační číslo osoby 25 95 23 23, zastoupeného JUDr. Pavlínou Kolátorovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3, PSČ 586 01, proti žalované JUDr. Daniele Urbanové , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Platilem, advokátem, se sídlem v Praze, Široká 36/5, PSČ 110 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 40 ICm 4445/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 197/23, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48 20 25 50, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 18021/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2020, č. j. 40 ICm 4445/2017, 104 VSPH 687/2019-149 (KSCB 41 INS 18021/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 17. července 2019, č. j. 40 ICm 4445/2017-110, vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (ELEKTRA PV, s. r. o.) ve výroku specifikované movité věci (dále jen „sporné věci“) [výrok I.], žalobu o vyloučení „dalších 32 kusů zastřihovačů vlasů a vousů“ (ve výroku označených) zamítl [výrok II.] a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.000,- Kč [výrok III.].
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. května 2020, č. j. 40 ICm 4445/2017, 104 VSPH 687/2019-149 (KSCB 41 INS 18021/2016), změnil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobu o vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty dlužníka zamítl (první výrok), žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 57.842,84 Kč (druhý výrok) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit státu soudní poplatek (třetí výrok).
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (zamítavý) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 28. března 2018, č. j. 40 ICm 4445/2017-32, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 40 ICm 4445/2017, 104 VSPH 516/2018-49 (KSCB 41 INS 18021/2016), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Žalobce (Elberry s. r. o.) a (pozdější) dlužník (ELEKTRA PV, s. r. o.) uzavřeli dne 27. března 2015 rámcovou kupní smlouvu ohledně dodávek zboží (elektroniky), s tím, že následné dodávky zboží probíhaly na základě objednávek dlužníka a žalobce vyúčtoval kupní cenu dodaného zboží fakturami. V čl. 6 rámcové kupní smlouvy si smluvní strany sjednaly výhradu vlastnického práva, podle níž vlastnické právo ke zboží přechází na dlužníka dnem úhrady celé kupní ceny. Rámcová smlouva (ani výhrada vlastnického práva v ní obsažená) nebyla zřízena formou veřejné listiny, ani neobsahovala úředně ověřené podpisy.
2) Žalobce a dlužník na základě rámcové kupní smlouvy uzavřeli dílčí kupní smlouvy, na základě kterých žalobce dlužníku dodal sporné věci, jejichž cenu vyúčtoval fakturami; dlužník kupní cenu sporných věcí neuhradil.
3) Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na základě věřitelského insolvenčního návrhu ze dne 3. srpna 2016. Insolvenční soud usnesením ze dne 3. listopadu 2016, č. j. KSCB 41 INS 18021/2016-A-107, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka; následnými usneseními ze dne 6. prosince 2016, č. j. KSCB 41 INS 18021/2016-B-29, a ze dne 17. února 2017, č. j. KSCB 41 INS 18021/2016-B-82, insolvenční soud ustanovil žalovanou insolvenční správkyní dlužníka a rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.
4) Žalobce přihlásil (dne 8. prosince 2016) do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu kupních cen v úhrnné výši 1.202.217 Kč (P-159); insolvenční soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 37 ICm 3073/2017-78, který nabyl právní moci dne 3. ledna 2018, určil pravost přihlášené pohledávky žalobce za dlužníkem.
5) Žalobu o vyloučení sporných věcí podal žalobce u insolvenčního soudu dne 11. října 2017.
Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení §205 odst. 4, §260 odst. 2 a §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §1099, §2132 a §2134 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a odkazuje na (v důvodech rozhodnutí označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – (na rozdíl od insolvenčního soudu) uzavřel, že:
1) Výhrada vlastnického práva sjednaná v rámcové kupní smlouvě mezi žalobcem a dlužníkem nepůsobila vůči věřitelům dlužníka (jako kupujícího), neboť ujednání o této výhradě nebylo pořízeno ve formě veřejné listiny, ani podpisy stran na písemně pořízené výhradě vlastnictví nebyly úředně ověřeny.
2) Žalobce dodal dlužníku na základě dílčích kupních smluv sporné věci; dlužník neuhradil kupní cenu a žalobce od těchto smluv neodstoupil.
3) Prodávající nemůže uplatnit zároveň právo na zaplacení kupní ceny a na vrácení věcí, aniž by si toto právo výslovně v dohodě vymínil, nýbrž má právo volby z obou těchto práv, kterou může změnit jen tak, že dříve uplatněné právo na zaplacení kupní ceny může změnit na vydání věci, nikoli naopak. Za stavu, kdy žalobce na straně jedné přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem z titulu kupních cen (a insolvenční soud následně určil, že přihlášená pohledávka je po právu), a na straně druhé podal žalobu o vyloučení sporných věci z majetkové podstaty dlužníka, uplatnil nepřípustně „oba instituty“. Setrval-li žalobce na svém nároku na zaplacení kupní ceny (viz přihláška pohledávky) a domohl-li se jejího zjištění (a současně neodstoupil od dílčích kupních smluv), nadále působí účinky dílčích kupních smluv a žalobce se může domáhat toliko zaplacení kupních cen, nikoli však vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty dlužníka.
Jelikož žalobce neprokázal, že mu svědčí právo, které by vylučovalo zařazení sporných věcí do soupisu majetkové podstaty dlužníka, nebo že je dán jiný důvod, pro který tam neměly být zahrnuty, odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek týkajících se výkladu ustanovení §2134 o. z. (a účinnosti výhrady vlastnického práva vůči třetím osobám), jakož i právní otázky „nutnosti“ odstoupení od smlouvy jakožto předpokladu pro možnost domáhat se vydání věcí, při jejichž prodeji byla sjednána výhrada vlastnického práva, které dosud nebyly (podle jeho názoru) v rozhodování dovolacího soudu zodpovězeny, respektive při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel především snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož se neúčinnosti výhrady vlastnického práva mohli dovolávat pouze věřitelé dlužníka, nikoli žalovaná (jako insolvenční správkyně dlužníka). Dále zdůrazňuje, že přihlásil pohledávku z titulu nezaplacených kupních cen do insolvenčního řízení dlužníka „jako podmíněnou“ [viz formulace (…) „nebude-li zboží vráceno podle výhrady vlastnického práva“]; nejprve tak uplatnil právo na zaplacení podmíněné pohledávky a následně provedl (podáním žaloby v této věci) „volbu práva“, tj. uplatnil požadavek na vrácení sporných věcí. Postupoval tak v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 2843/2007, které jsou aplikovatelné i pro účely výkladu insolvenčního zákona.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Neúčinnost výhrady vlastnického práva (§2134 o. z.) působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona a plnění podle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení v insolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) podle ustanovení §205 odst. 4 insolvenčního zákona; tím se neúčinnost výhrady vlastnického práva prosadí i vůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstaty uspokojováni. Dospěje-li insolvenční správce při pořizování soupisu majetkové podstaty dlužníka k závěru, že v držení dlužníka se nachází majetek, k němuž byla sjednána výhrada vlastnického práva tak, že nepůsobí vůči věřitelům dlužníka (kupujícího), je oprávněn sepsat takový majetek do majetkové podstaty dlužníka (jako majetek, na který se pohlíží jako na dlužníkův majetek) a uplatnit tuto námitku jako obranu v řízení o vylučovací žalobě, kterou se prodávající domáhá vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty dlužníka právě s poukazem na výhradu vlastnického práva.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2019, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 2435/2019.
2) Ohledně možnosti postupu prodávajícího při uplatnění výhrady vlastnického práva v insolvenčním řízení kupujícího, záleží na tom, v jaké fázi se insolvenční řízení nachází. Pro uplatnění výhrady vlastnického práva v insolvenčním řízení musí být naplněny podmínky ustanovení §2134 o. z. Do doby rozhodnutí o způsobu řešení úpadku stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu s kupujícím setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z těchto práv vylučuje uplatnění druhého. Prodávající, který nejprve žádal zaplacení kupní ceny, však může takto provedenou volbu změnit a poté uplatnit právo na vydání věci; v obráceném pořadí změna volby možná není (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněný pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakmile je rozhodnuto o způsobu řešení úpadku konkursem, uplatní se ustanovení §260 insolvenčního zákona.
Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 21/2019.
3) Jestliže žalobce (v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) odstoupil od kupních smluv pro prodlení dlužníka s placením kupních cen v době, kdy byl dlužník stále v prodlení s placením kupních cen (a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem), byly tím s účinky od počátku zrušeny i kupní smlouvy, na základě kterých dodal žalobce dlužníku sporné věci (§2004 odst. 1 o. z.).
Prokázal-li žalobce, že dlužníku sporné věci dodal, sjednal s ním výhradu vlastnického práva a následně od kupních smluv účinné odstoupil, měl již z tohoto titulu právo požadovat jejich vrácení (vyloučení z majetkové podstaty dlužníka).
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 81/2019.
K závěrům obsaženým v rozsudcích Nejvyššího soudu sen. zn, 29 ICdo 21/2019 a sen. zn, 29 ICdo 81/2019 se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 107/2019 a sen. zn. 29 ICdo 109/2020, jakož i v usnesení ze dne 18. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 121/2019.
4) K tomu, že přihlášená pohledávka (P-159) není podmíněnou pohledávkou (§173 odst. 3 insolvenčního zákona), srov. např. závěry formulované Nejvyšším soudem (k výkladu ustanovení §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a následně k výkladu ustanovení §548 o. z.) v usnesení ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněném pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 42/2013, v rozsudku ze dne 3. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněném pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 2982/2014, jakož i v rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poslední době v rozsudku ze dne 30. dubna 2021, sen. zn. 29 ICdo 53/2019.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. září 2020), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 50.000,- Kč) 3.100 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714,- Kč; celkem činí 4.114,- Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu