ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.145.2020.1
KSBR 26 INS 17033/2017
74 ICm 1907/2018
sp. zn. 29 ICdo 145/2020-250
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Martina Horáka, LL.M. , se sídlem v Ostravě, Koperníkova 1215/4, PSČ 700 30, jako insolvenčního správce dlužníka WAY MORAVA, s. r. o., zastoupeného JUDr. Ing. Helenou Horovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze, V luhu 754/18, PSČ 140 00, proti žalovanému MONETA Leasing, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1442/1b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60 75 16 06, zastoupenému Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 854/2, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm 1907/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka WAY MORAVA, s. r. o. , se sídlem v Moravanech, Bohunická cesta 727/15, PSČ 664 48, identifikační číslo osoby 25 90 02 18, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 17033/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2020, č. j. 74 ICm 1907/2018, 11 VSOL 33/2020-223 (KSBR 26 INS 17033/2017), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční“ soud) rozsudkem ze dne 12. září 2019, č. j. 74 ICm 1907/2018-171, určil, že platby provedené dlužníkem ( WAY MORAVA, s. r. o.) ve prospěch účtu žalovaného (MONETA Leasing, s. r. o.) dne 20. března 2017 v částce 588.050,- Kč (variabilní symbol 9169100049), a dne 24. března 2017 ve výši 719.950,- Kč (variabilní symbol 9169100052) [dále jen „sporné platby“] jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (výrok I.), uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z neúčinných právních úkonů v celkové výši 1.308.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalované (výroky III. a IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. června 2020, č. j. 74 ICm 1907/2018, 11 VSOL 33/2020-223 (KSBR 26 INS 17033/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 7. prosince 2016 uzavřeli žalovaný (jako pronajímatel) a dlužník (jako nájemce) leasingové smlouvy č. 9169100049 a č. 9169100052, jejichž předmětem byly stavební stroje.
2) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil žalovaný přihláškou ze dne 19. prosince 2017 (P-41) 25 dílčích pohledávek v celkové výši 12.375.411,70 Kč; dílčí pohledávky č. 2 a č. 3 ve výši 625.408,- Kč a 515.418,- Kč. se vztahovaly k výše označeným leasingovým smlouvám.
3) Dne 6. února 2017 bylo u insolvenčního soudu na základě insolvenčního návrhu dlužníka zahájeno insolvenční řízení „z důvodu hrozícího úpadku“; zmíněný insolvenční návrh odmítl insolvenční soud usnesením ze dne 25. srpna 2017, č. j. KSBR 38 INS 2349/2017-A-18, které nabylo právní moci dne 4. září 2017. V insolvenčním návrhu dlužník uvedl, že jeho aktiva jsou vyšší než závazky o více než 37 miliónů Kč. Současně doložil listiny, podle nichž (mimo závazků ze zajišťovacích příkazů ve výši 22.351.497,- Kč) měl splatné závazky vůči obchodním partnerům ve výši 36.864.679,99 Kč. V červenci 2017 dlužník předložil nový seznam závazků, podle něhož měl závazky splatné v období od června 2015 do června 2017 v celkové výši 99.548.246,- Kč; dále předložil seznam majetku v hodnotách 1.125.677,- Kč (drobný movitý majetek), 3.576.333,29 Kč (dlouhodobý hmotný majetek) a 19.838.711,- Kč (pohledávky). Do insolvenčního řízení (do jeho skončení) přihlásilo své pohledávky 11 věřitelů.
4) Dne 5. září 2017 podal dlužník (nový) insolvenční návrh, na jehož základě insolvenční soud usnesením ze dne 30. října 2017, č. j. KSBR 26 INS 17033/2017-A-11, rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce; následně usnesením ze dne 26. ledna 2018, č. j. KSBR 26 INS 17033/2017-B-26, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.
5) Dne 20. března 2017 převedl dlužník ze svého účtu ve prospěch účtu žalovaného částku 588.050,- Kč a dne 24. března 2017 částku 719.950,- Kč, a to s uvedením variabilních symbolů leasingových smluv, které uzavřel s žalovaným ohledně stavebních strojů. Těmito platbami dlužník plnil své závazky plynoucí z označených leasingových smluv.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §111, §235, §239 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněném pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“), v rozsudku ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, v rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněném pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“), v usnesení ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 3668/2015, jakož i v rozsudku ze dne 27. září 2018, sp. zn. 29 ICdo 108/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2020, pod číslem 18 – uzavřel (ve shodě s insolvenčním soudem), že:
1) Sporné platby učinil dlužník ve prospěch žalovaného v době, kdy byl v úpadku (přinejmenším) z důvodu platební neschopnosti; těmito platbami dlužník žalovaného oproti jiným věřitelům zvýhodnil, neboť se mu na jejich úkor dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo (při poměrném uspokojení) v konkursu. Sporné platby tak jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
2) Na projednávanou věc nelze aplikovat ustanovení §111 insolvenčního zákona, jelikož účinky prvního insolvenčního řízení (zahájeného insolvenčním návrhem dlužníka dne 6. února 2017) byly odklizeny usnesením ze dne 25. srpna 2017, jímž insolvenční soud zmíněný insolvenční návrh odmítl pro vady. Další insolvenční řízení bylo zahájeno až s účinky ke dni 5. září 2017; sporné platby tak dlužník ve prospěch žalovaného učinil před zahájením insolvenčního řízení.
3) V poměrech dané věci nejde ani o výjimky předvídané ustanovením §241 odst. 5 písm. b) a c) insolvenčního zákona, když sporné platby nebyly realizovány za podmínek obvyklých v obchodním styku (dlužník měl hradit nájem na základě smluv a za předmět leasingu, který již dávno prodal), přičemž v době realizace plateb mělo (muselo) být i žalovanému zřejmé, že je dlužník realizoval za stavu, kdy byl v úpadku (minimálně) ve formě platební neschopnosti.
Současně odvolací soud doplnil, že „ostatně“ sporné platby by nebylo možno zařadit ani pod žádnou z výjimek uvedených v ustanovení §111 odst. 2 insolvenčního zákona, když je dlužník neučinil v rámci obvyklého hospodaření (šlo o platby na smluvní vztahy založené před výše uvedeným datem, nikoli na „nové“ smluvní vztahy), a dlužník jimi neodvracel ani „konkrétní hrozící škodu“. Přitom spornými platbami „došlo“ k nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka a leasingové smlouvy, na které dlužník plnil, byly uzavřeny v době, kdy dlužník předměty leasingu (stroje) již dávno prodal.
Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené), jakým režimem se v probíhajícím insolvenčním řízení posuzuje neúčinnost případně zvýhodňujících úkonů uskutečněných dlužníkem v době, kdy vůči dlužníku probíhalo jiné insolvenční řízení, které probíhajícímu insolvenčnímu řízení předcházelo, a ve kterém, i přesto, že dlužník v úpadku byl, nebylo z formálních důvodů vydáno rozhodnutí o úpadku.
Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož nelze v poměrech dané věci aplikovat ustanovení §111 insolvenčního zákona, a to ani na základě „výjimky“ podle ustanovení §241 odst. 5 písm. c) insolvenčního zákona.
Přitom akcentuje, že v daném případě (vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu) nelze aplikovat závěry R 62/2017, když v projednávané věci nebyl v pořadí první insolvenční návrh zamítnut, nýbrž (jako vadný) odmítnut. Dále snáší argumenty, podle nichž dlužník po zahájení v pořadí prvního insolvenčního řízení pokračoval ve své provozní činnosti a v rámci této realizoval i sporné platby. Tyto platby však žalovaný v souladu s obchodními podmínkami nepoužil k úhradě závazků ze smluv odpovídajících variabilním symbolům sporných plateb, nýbrž k úhradě závazků „ze živých smluv“. V obou případech šlo o úhrady nutné k zachování provozu obchodního závodu dlužníka v rámci jeho obvyklého hospodaření, které dlužníku umožnily dále prodávat nebo poskytovat k úplatnému užívání stavební techniku.
Právní posouzení věci odvolacím soudem dovolatel shledává rozporným se zásadami insolvenčního řízení, když sporné platby dlužník realizoval v průběhu (prvního) insolvenčního řízení, které probíhalo od 6. února 2017 do 4. září 2017, přičemž již v té době byl dlužník v úpadku. Sporné platby – pokračuje dovolatel – tak musí být posuzovány podle ustanovení §111 insolvenčního zákona, a to (i) ve spojení s ustanovením §241 odst. 5 písm. c) insolvenčního zákona.
Konečně dovolatel doplňuje, že úvahy odvolacího soudu ohledně nepodřaditelnosti sporných plateb pod žádnou z výjimek obsažených v ustanovení §111 insolvenčního zákona, jsou jen „obiter dictem“; nepředstavují tak právní posouzení věci (a nemohou být napadeny dovoláním), když jim nepředcházelo dokazování a zjišťování skutkového stavu.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se (ne)účinnosti sporných plateb dlužníka, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §111 insolvenčního zákona, nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§168) a pohledávek jim postavených na roveň (§169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odstavec 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odstavec 3).
Podle ustanovení §235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).
Podle ustanovení §241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona neobsahuje samostatnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční účely) ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona. Výrazy použité v ustanovení §235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona. Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), a R 106/2016].
2) Posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka (srov. např. opět R 60/2014).
3) Projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem, jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek).
Neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit). Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména §296 a §298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle §241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům (srov. opět R 60/2014, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, a ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, včetně další judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech).
4) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními nastalými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou ve smyslu ustanovení §111 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) vůči věřitelům dlužníka neúčinné za předpokladu, že byl posléze zjištěn úpadek dlužníka. Zamítne-li (pravomocně) insolvenční soud věřitelský insolvenční návrh, lze jen stěží uvažovat o právu insolvenčního správce domáhat se vůči věřiteli dlužníka, aby „vrátil“ do majetkové podstaty dlužníka plnění, které mu dlužník poskytl v době po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s ustanovením §111 insolvenčního zákona (srov. R 62/2017).
Současně Nejvyšší soud dodává, že změna terminologie spočívající v nahrazení pojmu „právní úkon“ (§34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013) pojmem „právní jednání“ (§545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), v jejímž duchu je nutné interpretovat pro rozhodné období i slovní spojení „právní úkon“ obsažené v insolvenčním zákoně, na výše uvedených závěrech nic nemění.
Promítnuto do poměrů projednávané věci není pochyb o tom, že sporné platby dlužník učinil dříve, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 29 INS 17033/2017, ze kterého vzešel (i) tento incidenční spor.
Skutečnosti, podle nichž: a) danému insolvenčnímu řízení předcházelo insolvenční řízení (vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 38 INS 2349/2017) zahájené návrhem dlužníka dne 6. února 2017, jehož účinky nastaly téhož dne, a který insolvenční soud odmítl pro vady usnesením ze dne 25. srpna 2017, a b) sporné platby dlužník učinil v průběhu tohoto insolvenčního řízení, jsou v tomto směru právně nevýznamné. Rozhodné je totiž jen to, že v posledně označeném insolvenčním řízení nebylo rozhodnuto o úpadku dlužníka. Jinými slovy, není rozhodné, zda toto insolvenční řízení skončilo zamítnutím insolvenčního návrhu (viz poměry R 62/2017) nebo odmítnutím insolvenčního návrhu (pro vady), ani to, zda byl dlužník v úpadku již v době, kdy nastaly účinky zahájení prvního insolvenčního řízení.
Konečně na platnost shora uvedených závěrů by nemělo vliv ani (případně prokázané) dovolací tvrzení, podle něhož žalovaný v souladu s obchodními podmínkami použil sporné platby na úhradu jiných (než dlužníkem určených) pohledávek, když i takto žalovaným označené pohledávky (viz vyjádření č. l. 25-29) vznikly (a staly se splatnými) v době před 5. září 2017 (tj. před podáním v pořadí druhého insolvenčního návrhu).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož je nutné posuzovat sporné platby dlužníka podle ustanovení §241 insolvenčního zákona (a nikoli podle ustanovení §111 insolvenčního zákona), včetně toho, že tyto platby nelze považovat za právní jednání podle ustanovení §241 odst. 5 písm. b) a c) insolvenčního zákona, je tak správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud [při absenci jiných vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř)] dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu