ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.21.2020.1
KSOS 36 INS XY
36 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 21/2020-108
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Horizont ISPL v. o. s. , se sídlem v Ostravě-Heřmanicích, Koněvova 177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka V. G., zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, proti žalovanému B. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka V. G. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), ve znění usnesení ze dne 1. října 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY) , takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2019, č. j. 36 ICm XY 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), ve znění usnesení ze dne 1. října 2019 č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), se odmítá s výjimkou té části, která směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně požadavku na zaplacení částky 1 496 000 Kč.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. března 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), ve znění usnesení ze dne 1. října 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2016, č. j. 36 ICm XY, ve znění usnesení ze dne 15. března 2018, č. j. 36 ICm XY, se s výjimkou té části, kterou soudy rozhodly o požadavku na určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, zrušují a věc se ve zrušeném rozsahu postupuje Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. září 2016, č. j. 36 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (Horizont ISPL v. o. s. jako insolvenční správce dlužníka V. G.) domáhal určení, že (v žalobě blíže specifikované) platby v celkové výši 1 496 000 Kč jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinnými právními úkony, a žalovanému (B. S.) bylo uloženo „vydat obdržené plnění“ v uvedené výši do majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
[2] Rozhodl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením (bod II. výroku).
2. O náhradě nákladů řízení insolvenční soud rozhodl usnesením ze dne 15. března 2018, č. j. 36 ICm XY.
3. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Vyhláškou ze dne 25. dubna 2014 (zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
[2] Usnesením ze dne 1. srpna 2014, č. j. KSOS 36 INS XY, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
[3] V době od 23. ledna 2012 do 3. května 2013 dlužník odeslal na bankovní účet žalovaného platby v celkové výši 1 496 000 Kč (dále jen „ převod peněžních prostředků“ ).
[4] Žalobce nemá k dispozici účetní doklady, které by „osvědčovaly původ plateb“, tedy které by „vykazovaly existující závazek“ mezi dlužníkem a žalovaným, na jehož základě by dlužník byl povinen zaplatit žalovanému částku ve výši převedených peněžních prostředků.
4. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §7, §235 odst. 1, §239 odst. 1 a 3, §240 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §101 odst. 1 písm. a/, §118a odst. 1 a 3 a §120 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícímu závěru.
5. Žalobce je aktivně věcně legitimovaným a odpůrčí žalobu podal včas; ani po poučení však nesplnil povinnost tvrzení ohledně existence závazkového vztahu mezi dlužníkem a žalovaným, poněvadž „tvrdil pouze výsledek“, tedy skutečnost, že dlužník převedl peněžní prostředky na účet žalovaného. „Nesporné výplaty jednotlivých částek“ považoval za „pouhé platební transakce“, nikoliv právní úkony dlužníka, kterým by bylo možno odporovat.
6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. března 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY) , ve znění usnesení ze dne 1. října 2019, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY) :
[1] Potvrdil rozsudek a usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7, §111, §235, §237 odst. 1, §239, §240, §241, §242, §243, §246 odst. 2 insolvenčního zákona, z ustanovení §34 obč. zák., a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k následujícím závěrům.
8. Převod peněžních prostředků je právním úkonem, je-li v něm obsažen projev vůle dlužníka plnit dluh svému věřiteli, neboť jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh. Odporovatelným právním úkonem přitom může být i právní úkon, jímž dlužník plní svůj dluh z bezdůvodného obohacení.
9. Žalobce netvrdí, že dlužník převodem peněžních prostředků na účet žalovaného plnil svůj peněžitý závazek z bezdůvodného obohacení; naopak uvádí, že dlužník převedl peněžní prostředky na účet žalovaného, aniž byly dohledány účetní podklady, které by „vykazovaly existující závazek“ mezi dlužníkem a žalovaným. Jinak řečeno, žalobce tvrdí, že dlužník žalovanému plnil bez právního důvodu.
10. Žalobcem předestřená tvrzení nelze podřadit pod žádnou z taxativně vymezených skutkových podstat neúčinných právních úkonů a rozhodnutí o zamítnutí žaloby je tak věcně správné.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2019, pod číslem 67, z něhož dovozuje, že odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda l ze převod peněžních prostředků učiněný dlužníkem ve prospěch žalovaného považovat za plnění bez právního důvodu. Má za to, že odvolací soud není vázán právním posouzením věci dovolatelem, které pro soud není „směrodatné“. Zdůrazňuje, že žalovaný „nijak nepopíral“ přijetí peněžních prostředků v celkové výši 1 496 000 Kč, přičemž nelze po insolvenčním správci (dovolateli) spravedlivě požadovat, aby tvrdil, na základě jakého závazkového vztahu dlužník peněžní prostředky žalovanému poskytl.
13. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neshledává, neboť dovolatel nesplnil povinnost tvrzení a „nedostatek důkazů“ na jeho straně neznamená „přenos důkazní povinnosti na žalovaného“.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (ve znění usnesení ze dne 15. března 2018) ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i v rozsahu v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká) a ohledně těchto částí výroků dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
16. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé ohledně částky 1 496 000 Kč) je dovolání, které potud nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu:
§79 (o. s. ř.)
(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným ( §90 ), se nazývá žalobou.
(…)
§153 (o. s. ř.)
(1) Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
(2) Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
20. Ustanovení občanského soudního řádu platila v citované podobě v době podání žaloby a do vydání napadeného rozhodnutí změn nedoznala.
21. Nejvyšší soud v (dovolatelem zmíněném) rozsudku sen. zn. 29 ICdo 19/2016 uzavřel, že:
[1] V tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím §153 odst. 2 o. s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, rozsudek ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 30. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013.
[2] Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden. K tomu srov. např. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2002, pod číslem 178, v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 210/2008, nebo v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 2464/2012.
[3] Pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu (včetně doplnění) podle jejího obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Není rozhodné, jak žalobce věc právně posoudí; to samozřejmě platí i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona.
[4] Jestliže insolvenční správce v odpůrčí žalobě vylíčí, že dlužník poskytl žalovanému peněžité plnění, a v petitu požaduje vyslovení (slovy zákona určení) neúčinnosti takového právního úkonu a současně i uložení povinnosti takové plnění uhradit do majetkové podstaty, tak je zjevný jeho požadavek vůči soudu – tedy aby žalovaný byl zavázán navrátit dané peněžité plnění zpět do majetkové podstaty. Pro soud pak není směrodatné, že tvrzený skutkový stav insolvenční správce právně posoudil tak, že jde o neúčinný právní úkon dlužníka. Posoudí-li soud zjištěný skutkový stav právně odlišně, např. typicky tak, že poskytnuté peněžité plnění vyhodnotí jako bezdůvodné obohacení žalovaného pro absenci právního důvodu, nic mu nebrání žalovaného zavázat k povinnosti zaplatit peněžité plnění do majetkové podstaty. Nepřekračuje tím totiž meze nároku vymezeného žalobou, ale pouze vyhovuje jeho části. Ve zbylém rozsahu ohledně požadavku na vyslovení neúčinnosti právního úkonu, žalobu zamítne, pokud insolvenční správce nevzal v tomto rozsahu žalobu zpět.
22. Shora uvedené závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci, kdy se žalobce domáhá po žalovaném (mimo jiné) zaplacení částky 1 496 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka na základě tvrzení, podle nichž dlužník tuto částku převedl na účet žalovaného, přičemž žalobce „nedohledal žádné účetní doklady, které by vykazovaly existující závazek mezi dlužníkem a žalovaným, na základě kterého by bylo povinností dlužníka platit žalovanému“.
23. Jestliže odvolací soud dovodil, že dovolatelem uvedená tvrzení nelze podřadit pod žádnou z taxativně vymezených skutkových podstat neúčinných právních úkonů a potvrdil zamítavé rozhodnutí insolvenčního soudu, aniž by se zabýval tím, zda l ze převod peněžních prostředků dlužníkem ve prospěch žalovaného považovat za plnění bez právního důvodu, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
24. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takovou jinou vadou je zatíženo i řízení v této věci, neboť žalobní požadavek na zaplacení peněžité částky je (podle právního posouzení) požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení. V ěcná příslušnost soudu k tomu, aby v prvním stupni projednal a rozhodl spor, ve kterém insolvenční správce vymáhá ve prospěch majetkové podstaty pohledávku dlužníka z titulu bezdůvodného obohacení, se určuje podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti, neboť nejde o incidenční spor (srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opětovně rozhodnutí sen. zn. 29 ICdo 19/2016).
25. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí ve znění opravného usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v odpovídající části i je, včetně závislých výroků o nákladech řízení a včetně samostatného usnesení o nákladech řízení, které je na zrušovaném rozhodnutí závislé (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku jako soudu věcně a místně příslušnému pro řízení v prvním stupni (§9 odst. 1, §84 o. s. ř.)
26. Právní názor Nejvyššího soudu je v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud, jemuž je věc postoupena, v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu