ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.54.2020.1
KSOS 31 INS XY
19 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 54/2020-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně H. M. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Horákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, U Sportovní haly 542/3, PSČ 779 00, a opatrovníkem obcí Bludov, se sídlem v Bludově, Jana Žižky 195, PSČ 789 61, proti žalovanému Mgr. Ing. Petru Konečnému , se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, PSČ 779 00, jako insolvenčnímu správci žalobkyně, zastoupenému JUDr. Kamilem Andree, advokátem, se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, PSČ 779 00, o náhradu škody ve výši 130.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2019, č. j. 19 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 31 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) 13. listopadu 2017 se žalobkyně (H. M. T.) domáhala po žalovaném (Mgr. Ing. Petru Konečnému, insolvenčnímu správci žalobkyně), aby ve prospěch majetkové podstaty žalobkyně zaplatil částku 130.000 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu „ode dne, kdy ke vzniku škody došlo do 3 dnů od právní moci rozsudku“, jako škodu způsobenou na majetkové podstatě žalobkyně.
2. Rozsudkem ze dne 30. srpna 2018, č. j. 19 ICm XY, insolvenční soud:
[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 16.456 Kč (bod II. výroku).
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
5. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
6. Námitkou, že soudy nižších stupňů rozhodly o jiném nároku, než byl žalován, dovolatelka poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
7. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Z žaloby bylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá, dostatečně určitě a srozumitelně označila povinnost, která měla být žalovanému uložena. Odvolací soud (insolvenční soud) při formulaci výroku svého rozhodnutí z žalobních tvrzení vycházel a napadeným výrokem nerozhodl o jiném nároku, než kterého se žalobkyně domáhala.
8. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je pak souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] V posouzení otázky vzniku škody věřiteli (neuspokojením pohledávky) není rozdílu mezi „konkursní“ úpravou (v režimu zákona o konkursu a vyrovnání) a úpravou „insolvenční“ (v režimu insolvenčního zákona) a není důvod, pro který by ustálené judikatorní závěry zformulované na dané téma v poměrech úpravy vycházející ze zákona o konkursu a vyrovnání neměly platit při posuzování odpovědnosti insolvenčního správce za škodu podle insolvenčního zákona. Vždy je třeba vyjít z výše vzniklé (tvrzené) škody a posoudit v konkrétním případě, zda lze vyloučit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení (v jeho dalším průběhu). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014.
[2] Při posuzování výše škody, vzniklé věřiteli jednáním škůdce, v jehož důsledku věřitel nebude se svou pohledávkou v konkursu uspokojen, je podstatné rozvrhové usnesení, které co do určení částky k uspokojení konkursních věřitelů vychází ze schválené konečné zprávy (§29 a §30 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Obecně pak platí, že škodu představuje částka, kterou by věřitel v konkursu obdržel, kdyby se účastnil rozvrhového usnesení. Jde o částku, která by byla rozvrhem určena k uspokojení pohledávky věřitele, nebýt škodního jednání. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 986/2013.
[3] Základním předpokladem pro vznik škody je to, že pohledávka věřitele není v řízení uspokojena. Jestliže pohledávka věřitele v řízení je, přes existenci protiprávního jednání škůdce, i tak zcela uspokojena, nelze uvažovat o vzniku škody. Pro závěr, zda jednáním škůdce skutečně vznikne věřiteli škoda, je proto podstatné zjištění, že pohledávka věřitele v insolvenčním řízení je (či se stala) nedobytnou (nebude alespoň zčásti uspokojena). Srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1774/2014.
[4] Tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla (nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněný pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[5] Jestliže movité věci, které nepatřily do konkursní podstaty úpadce, nesepsal správce konkursní podstaty do konkursní podstaty úpadce z chybných pohnutek (např. proto, že je nepokládal za samostatné věci v právním smyslu nebo proto, že je měl za bezcenné a nikoli proto, že náležejí třetí osobě), pak tím – poměřováno objektivním charakterem prvního předpokladu odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – neporušil žádnou právní povinnost (kdo koná v souladu s právem, ač o tom neví, ten nekoná protiprávně). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3146/2010.
9. Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu (výslovně z ní vychází) a důvod přikročit ke změně uvedených závěrů Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání. Jestliže odvolací soud v projednávané věci dovodil, že nárok na náhradu škody byl dovolatelkou uplatněn předčasně, neboť škoda na majetkové podstatě nevznikla tím, že insolvenční správce nesepsal do majetkové podstaty dovolatelkou označené movité věci (nedošlo ke zpeněžení majetku dlužnice a k vydání výtěžku zpeněžení přihlášeným věřitelům, tudíž není postaveno najisto, že pohledávky přihlášených věřitelů nebudou v insolvenčním řízení dlužnice uspokojeny v plné výši), nelze potud jeho právnímu posouzení věci nic vytknout .
10. K podání dovolatelky, datovanému 30. ledna 2020 a doručenému insolvenčnímu soudu (prostřednictvím datové schránky) téhož dne, Nejvyšší soud nemohl při posuzování přípustnosti dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přihlédnout, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání (§240 odst. 1 a 2, §241b odst. 3 o. s. ř.).
11. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nepříslušelo Nejvyššímu soudu reagovat na (soudy nezhojenou) vadu žaloby spočívající v rozporu mezi tím, čeho se žalobkyně po skutkové stránce domáhá (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce), a tím, že žalovaný je označen jako představitel majetkové podstaty žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. března 2020), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114 Kč.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu