ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.70.2019.1
KSBR 56 INS XY
70 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 70/2019-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně K. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalovanému ČESKÉ ÚVĚROVÉ POKLADNĚ a. s. , se sídlem v Ostravě, Tyršova 1438/38, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 27826597, zastoupenému Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská 722/14, PSČ 790 01, o popření vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně a J. T., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 56 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 37 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 37 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. května 2018, č. j. (70) 37 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že žalovaný (ČESKÁ ÚVĚROVÁ POKLADNA a. s.) nemá za žalobkyní (dlužnicí K. T.) pohledávku ve výši 140.000 Kč z právního důvodu smlouvy o úvěru číslo 20100370 ze dne 8. prosince 2010 (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za žalobkyní pohledávku ve výši 519.833,02 Kč z právního důvodu smlouvy o úvěru číslo 20100370 ze dne 8. prosince 2010 (bod II. výroku).
[3] Určil, že žalovaný nemá za žalobkyní pohledávku ve výši 73.800 Kč z právního důvodu smlouvy o úvěru číslo 20100370/2 ze dne 19. října 2011 (bod III. výroku).
[4] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za žalobkyní pohledávku ve výši 179.675,95 Kč z právního důvodu smlouvy o úvěru číslo 20100370/2 ze dne 19. října 2011 (bod IV. výroku).
[5] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16.793 Kč (bod V. výroku).
[6] Uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku částku 1.150 Kč (bod VI. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 10. října 2013, č. j. KSBR 37 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek žalobkyně, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčním správcem dlužnice Ing. Lukáše Nožičku.
[2] Přihláškou pohledávky číslo 6 přihlásil žalovaný dne 6. listopadu 2013 do insolvenčního řízení žalobkyně dvě dílčí pohledávky (dále též jen „sporné pohledávky“). První dílčí pohledávku (dále též jen „první pohledávka“) přihlásil žalovaný jako vykonatelnou a nezajištěnou (majetkem žalobkyně) ve výši 878.188,02 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru číslo 20100370 ze dne 8. prosince 2010, kdy dlužná částka sestávala z nesplacené jistiny ve výši 375.312 Kč, z kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 359.184 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 120.000 Kč (odpovídající 30 % ze sjednané jistiny) a ze zákonných úroků z prodlení (ve výši 7,05 % z částky 734.496 Kč za období od 26. dubna 2013 do 9. října 2013) v celkové výši 23.692,02 Kč. Druhou dílčí pohledávku (dále též jen „druhá pohledávka“) přihlásil žalovaný jako vykonatelnou a nezajištěnou (majetkem žalobkyně) ve výši 383.120,95 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru číslo 20100370/2 ze dne 19. října 2011, kdy dlužná částka sestávala z nesplacené jistiny ve výši 185.913 Kč, z kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 127.111 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 60.000 Kč (odpovídající 30 % ze sjednané jistiny) a ze zákonných úroků z prodlení (ve výši 7,05 % p. a. z částky 313.024 Kč za období od 26. dubna 2013 do 9. října 2013) v celkové výši 10.096,95 Kč.
[3] Na přezkumném jednání konaném dne 13. prosince 2013 insolvenční správce a žalobkyně shodně uznali první pohledávku co do částky 218.305 Kč a druhou pohledávku co do částky 129.644 Kč, když potud mělo jít o částky, které žalovaný skutečně žalobkyni poskytl a které dosud žalobkyně žalovanému nevrátila). Ve zbývajícím rozsahu, tj. u první pohledávky co do částky 659.883,02 Kč a druhé pohledávky co do částky 253.476,95 Kč, insolvenční správce a žalobkyně sporné pohledávky popřeli s odůvodněním, že smlouva o úvěru číslo 20100370 a smlouva o úvěru číslo 20100370/2 (dále též jen „úvěrové smlouvy“) jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a dále z důvodu, že obsahují ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dle §56 obč. zák. Neplatná jsou zejména ujednání o smluvních pokutách ve výši 30 % z jistiny úvěru při prodlení se splácením i jen jediné měsíční splátky i jen o jediný den, jakož i ujednání o tom, že se úrok stává součástí jistiny. Žalovaný rovněž neposkytl žalobkyni úvěr v celé výši sjednané v úvěrových smlouvách, když dle úvěrové smlouvy číslo 20100370 poskytl žalobkyni místo částky 400.000 Kč pouze 347.932 Kč a dle úvěrové smlouvy číslo 20100370/2 namísto částky 200.000 Kč pouze 177.804 Kč.
[4] Rozsudkem ze dne 7. prosince 2017, č. j. 4/37 ICm XY, insolvenční soud rozhodl v incidenčním sporu vyvolaném žalobou insolvenčního správce žalobkyně tak, že určil, že pohledávka žalovaného, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků K. a J. T. z titulu obou úvěrových smluv (s právem na uspokojení ze zajištění), není po právu v částce 164.601,52 Kč (jde-li o pohledávku z úvěrové smlouvy číslo 20100370) a v částce 85.727,54 Kč (jde-li o pohledávku z úvěrové smlouvy číslo 20100370/2). Ve zbývajícím rozsahu pak insolvenční soud žalobu na určení, že přihlášené pohledávky žalovaného nejsou po právu a že nejde o pohledávky s právem na uspokojení ze zajištění, zamítl. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. února 2018. V označeném řízení insolvenční soud přezkoumal pravost a výši stejných pohledávek (jež jsou předmětem také probíhajícího sporu), přičemž mimo jiné zjistil, že žalovaný poskytl žalobkyni na základě úvěrové smlouvy číslo 20100370 částku 380.000 Kč a na základě úvěrové smlouvy číslo 20100370/2 částku 186.200 Kč; poskytnutí dalších částek (do výše sjednané v úvěrových smlouvách) nebylo v řízení prokázáno.
3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §199 odst. 3 a §410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017 (podle insolvenčního soudu pro věc rozhodném), §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §41 obč. zák. – uzavřel, že žaloba je zčásti důvodná.
4. Insolvenční soud nejprve zdůraznil, že v intencích ustanovení §199 odst. 3 insolvenčního zákona se v poměrech dané věci mohl zabývat pouze těmi skutečnostmi, pro které žalobkyně popřela sporné pohledávky. Z uvedeného důvodu insolvenční soud nepřihlížel k výhradám týkajícím se výše sjednaného i zákonného úroku z prodlení, které žalobkyně uplatnila až v podané žalobě a jejichž prostřednictvím tak nepřípustně rozšiřovala svůj popěrný úkon.
5. Ve shodě se závěry, k nimž dospěl již při projednávání incidenční žaloby insolvenčního správce, insolvenční soud neměl za opodstatněnou ani námitku neplatnosti úvěrových smluv jako celku. I kdyby žalobkyní zpochybněné části úvěrových smluv (zejména ujednání týkající se smluvní pokuty) byly neplatné, bylo by nutné v souladu s ustanovením §41 obč. zák. dovodit, že neplatnost se týká jen dotčené části právního úkonu (oddělitelné od celku), nikoli celých úvěrových smluv.
6. Sporné pohledávky nicméně podle insolvenčního soudu žalobkyně důvodně popřela v rozsahu částek, které nebyly žalobkyni ve skutečnosti na základě úvěrových smluv poskytnuty (u úvěrové smlouvy číslo 20100370 šlo o částku 20.000 Kč, u úvěrové smlouvy číslo 20100370/2 pak šlo o částku 13.800 Kč), a dále v části týkající se smluvních pokut (ve výši 120.000 Kč a 60.000 Kč), jejichž výše vskutku odporuje dobrým mravům; v této části jsou proto úvěrové smlouvy absolutně neplatné podle §39 obč. zák.
7. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II., IV., V. a VI. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům insolvenčního soudu. Přitom zdůraznil, že insolvenční soud zcela správně vycházel z toho, že žalobkyně je co do rozsahu žalobních tvrzení omezena důvody, pro které popřela sporné pohledávky. V této souvislosti odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněném pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“).
9. Přestože obě úvěrové smlouvy byly uzavřeny jako smlouvy spotřebitelské, nelze podle odvolacího soudu souhlasit s argumentací žalobkyně, podle níž ujednání v úvěrových smlouvách, která jsou v rozporu s dobrými mravy, se s ostatními smluvními ujednáními natolik prolínají, že je nelze (z hlediska jejich platnosti) posuzovat odděleně. Smluvní pokuta představuje samostatný nárok, přičemž ujednání o smluvní pokutě lze nepochybně oddělit od dalšího obsahu uzavřených smluv (ostatní ujednání nejsou na smluvní pokutě nijak závislá). Za tohoto stavu odvolací soud nenachází důvody, pro které by měla být úvěrová smlouva považována za neplatnou jako celek jen proto, že absolutně neplatným soudy shledaly ujednání o smluvní pokutě.
10. Za neplatné odvolací soud nepovažuje (na rozdíl od žalobkyně) ani ujednání úvěrových smluv o tom, že smluvený úrok z úvěru se stává součástí jistiny. Jde o ujednání, které je běžnou součástí smluv o úvěru (a to včetně těch spotřebitelských) a jež připouští rovněž soudní judikatura. Potud odvolací soud okazuje na závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), ke kterému se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 ICdo 66/2016.
11. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení (níže uvedených) otázek hmotného práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny. Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Za dovolacím soudem neřešené má dovolatelka následující otázky:
[1] Zda neplatnost ujednání obsahujících podstatné náležitosti úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, anebo zda se v takovém případě neplatnost týká pouze příslušných částí úvěrové smlouvy.
[2] Zda ujednání úvěrové smlouvy o tom, že se úroky z poskytnutého úvěru stávají součástí úvěru, odchyluje od zákona v neprospěch dlužníka – spotřebitele.
[3] Zda je takové ujednání, tj. ujednání úvěrové smlouvy, uzavřené jako smlouvy spotřebitelské, o tom, že se úroky z poskytnutého úvěru stávají součástí úvěru, absolutně neplatné.
13. Dovolatelka dále namítá, že v projednávané věci došlo také k porušení jejího práva na spravedlivý proces, což „věc posouvá do ústavněprávní roviny“. Rozhodnutím soudů nižších stupňů totiž bylo porušeno právo dovolatelky na legitimní očekávání, že ve věci bude rozhodnuto stejně jako v souvisejícím incidenčním sporu, ve kterém byla projednávaná žaloba insolvenčního správce (a manžela dovolatelky). V označené věci přitom bylo shledáno důvodným popření sporných pohledávek ve větším rozsahu (v části příslušenství sporných pohledávek) než v nyní projednávané věci.
14. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s níže uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
16. Ta je ustálena v těchto závěrech:
[1] Popírá-li vykonatelnou pohledávku, je insolvenční správce (či dlužník v oddlužení; §410 insolvenčního zákona) povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Úprava popření vykonatelné pohledávky (totiž) insolvenčního správce (dlužníka v oddlužení) omezuje co do rozsahu žalobních tvrzení (okruhu námitek), které může v řízení uplatnit (§199 odst. 3 insolvenčního zákona); proti popřené vykonatelné pohledávce může v žalobě uplatnit pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. K tomu srov. R 39/2019, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (za všechna viz např. usnesení ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 112/2020).
[2] Při posouzení toho, zda část právního úkonu lze oddělit od ostatního obsahu ve smyslu §41 obč. zák., je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Jelikož takové posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se proto interpretační zásady, které plynou z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., případně z ustanovení §266 obch. zák. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody usnesení ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 993/2015, a rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, jakož i důvody rozsudku ze dne 28. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněného pod číslem 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] Účastníci smlouvy si mohou dohodnout (nic nebrání tomu, aby se dohodli),že smluvené úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)], takže věřitel bude mít následně právo požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanounebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení. Srov. odvolacím soudem přiléhavě citované R 5/2006 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sen zn. 29 ICdo 46/2015, v němž závěry přijaté v R 5/2006 dovolací soud aplikoval i na vztah ze spotřebitelského úvěru.
17. V poměrech projednávané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že dovolatelkou (v popěrném úkonu) namítané skutečnosti, jimiž zpochybňovala platnost části úvěrových smluv (ujednání o smluvní pokutě a o tom, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny), nemohou oproti mínění dovolatelky (dílem proto, že se ve smyslu §41 obč. zák. vztahují jen na oddělitelnou část posuzovaných právních úkonů, dílem proto, že o neplatné ujednání vůbec nejde) odůvodnit závěr, že úvěrové smlouvy jsou jako celek absolutně neplatné.
18. Ve vztahu k výhradě, podle níž v souvisejícím incidenčním sporu (vedeném o žalobě insolvenčního správce) insolvenční soud shledal důvodným popření sporných pohledávek ve větším rozsahu než v nyní projednávané věci, pak dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna, přičemž existence takové podmínky se z dovolání nepodává ani poměřováno jeho obsahem).
19. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Ve vztahu k namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod srov. dále též důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněného pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
20. V této souvislosti – nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení – Nejvyšší soud dále poznamenává, že účinky popření výše žalovaným přihlášených pohledávek se v insolvenční věci žalobkyně prosadí již na základě výsledků řízení vedeného ve výše označené související věci (o žalobě insolvenčního správce týkající se týchž sporných pohledávek žalovaného). Jinak řečeno, jestliže insolvenční soud vyhověl v dříve vedeném incidenčním sporu popření insolvenčního správce v rozsahu vyšším než v nyní projednávané věci, pohledávka žalovaného nebude v tomto (vyšším) rozsahu v insolvenčním řízení zjištěna bez zřetele k tomu, jakým způsobem bylo rozhodnuto o žalobě dovolatelky (v tomto vyšším rozsahu se k přihlášené pohledávce nepřihlíží – viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013, uveřejněného pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
22. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu