ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.71.2020.1
KSBR 26 INS XY
26 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 71/2020-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně M. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalované Mgr. Radce Šimkové , se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, PSČ 128 00, jako insolvenční správkyni dlužníků L. K. a M. K., zastoupené JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, PSČ 128 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníků, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků L. K, , narozeného XY, a M. K. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 26 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 26 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení částku 4 114 Kč, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 27. března 2019, č. j. 26 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (M. Z.) domáhala vyloučení (ve výroku specifikovaných) nemovitostí z majetkové podstaty dlužníků (L. K. a M. K.) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že žalobkyně a dlužníci uzavřeli dne 24. srpna 2010 kupní smlouvu, jíž žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví s právními účinky vkladu ke dni 8. září 2010. Nemovitosti byly zatíženy zástavním právem zajišťujícím pohledávku Hypoteční banky, a. s., (dále jen „společnost H“) vůči dlužníkům z titulu poskytnutého úvěru ve výši 2 500 000 Kč. Podle kupní smlouvy měla žalobkyně uhradit kupní cenu ve výši 4 001 806 Kč dílčími plněními, z toho poslední (pátou) část ve výši 2 319 248 Kč měla uhradit „po skončení fixace úrokové sazby do 15. ledna 2014“. Písemným dodatkem č. 1 ze dne 15. listopadu 2012 se žalobkyně a dlužníci dohodli, že pátou část kupní ceny uhradí žalobkyně dvěma splátkami: částku 15 000 Kč do 15. listopadu 2012 a částku 2 304 248 Kč po skončení uvedené fixace do 15. ledna 2014.
3. Insolvenční soud dále ve skutkové rovině uzavřel, že dlužníci sdělili žalobkyni dopisem ze dne 12. prosince 2012, že „nejsou schopni splácet hypoteční úvěr“ a žádali, aby pátou část kupní ceny splácela „před sjednaným termínem“, jinak hrozí „nucená dražba nemovitostí“; konkrétně, aby žalobkyně doplatila do konce roku 2012 částku 50 000 Kč, za měsíc leden 2013 částku 25 000 Kč a „dále pravidelně 15 000 Kč měsíčně“, to vše „přímo na úvěrový účet“. Žalobkyně uvedeným způsobem postupovala, přípisy zástupce dlužníků ze dne 21. ledna 2014 a 3. února 2014 však byla vyzvána, aby uhradila zbývající část kupní ceny (1 804 248 Kč) splatné dne 15. ledna 2014 v dodatečné lhůtě do 28. února 2014. K „dohodě o narovnání“ žalobkyně s dlužníky a společností H o tom, že žalobkyně převezme a „splatí úvěr bance“, nedošlo, žalobkyně přesto dluh hradila měsíčními splátkami. Insolvenční soud dne 4. listopadu 2014 zjistil úpadek dlužníků a na jejich majetek prohlásil konkurs a dne 27. února 2015 žalovaná (Mgr. Radka Šimková, jako insolvenční správkyně dlužníků) odstoupila od kupní smlouvy z důvodu prodlení s úhradou kupní ceny (do prohlášení konkursu žalobkyně uhradila „na pátou část kupní ceny“ částku 895 500 Kč a po prohlášení konkursu částku 280 000 Kč).
4. Insolvenční soud na výše uvedeném podkladě uzavřel, že žalovaná postupovala správně, jestliže podle §517 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), odstoupila od kupní smlouvy pro prodlení žalobkyně s úhradou zbývající části kupní ceny. Žalobkyně „neprokázala, ba ani netvrdila“, že došlo k uzavření písemné dohody o převzetí dluhu podle §531 obč. zák., dlužníci žádostí o částečnou úhradu kupní ceny před datem její splatnosti „nenavrhovali změnu splatnosti na později“ a ani „nezamýšleli“ uzavření dohody o převzetí plnění podle §534 obč. zák. Platným odstoupením byla kupní smlouva podle §48 odst. 2 obč. zák. od počátku zrušena, obnovilo se vlastnické právo dlužníků k nemovitostem a žalovaná správně zahrnula nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužníků.
5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 26 ICm XY, 13 VSOL XY (KSBR 26 INS XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se nemovitosti (ve výroku specifikované) vylučují z majetkové podstaty dlužníků (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
6. Odvolací soud doplnil dokazování o dopis žalobkyně ze dne 8. ledna 2013 zaslaný dlužníkům s tím, že insolvenční soud nepoučil žalobkyni o její důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Následně, na rozdíl od insolvenčního soudu, dospěl k závěru, že dopis ze dne 12. prosince 2012 představoval návrh dohody o změně splatnosti zbývající části kupní ceny, který žalobkyně akceptovala dopisem ze dne 8. ledna 2013. Poté, co žalobkyně začala hradit zbývající část kupní ceny měsíčními splátkami na účet společnosti H, dlužníci své povinnosti vůči společnosti H dále neplnili, nebrojili proti tomu, že společnosti H plní žalobkyně, a ani s ní dále nejednali o úhradě zbývající části kupní ceny. Dohoda o změně splatnosti kupní ceny je změnou vedlejšího ujednání kupní smlouvy, proto není nutné, aby byly splněny formální náležitosti podle ustanovení §46 odst. 2 obč. zák., tedy podpis smluvních stran na téže listině. Žalobkyně nebyla v prodlení s úhradou zbývající části kupní ceny a žalovaná nebyla oprávněna odstoupit od kupní smlouvy.
7. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala své vlastnické právo k nemovitostem, a tudíž i to, že nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu majetkové podstaty dlužníků a že právo, které jejich zařazení do soupisu vylučovalo, svědčí jí.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které (poměřováno jeho obsahem) směřuje proti výroku o věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka předestřela následující právní otázky:
[1] Došlo mezi dlužníky a žalobkyní k dohodě o změně splatnosti zbývající části kupní ceny prostřednictvím dopisů ze dne 12. prosince 2012 a 8. ledna 2013? Odstoupila žalovaná po právu od kupní smlouvy pro prodlení žalobkyně s úhradou kupní ceny?
Dovolatelka k tomu argumentuje, že dlužníci neprojevili vůli změnit splatnost zbývající části kupní ceny, neboť po uplynutí lhůty k plnění stanovené v dodatku č. 1 kupní smlouvy vyzývali žalobkyni k jejímu doplacení. Navíc podle §46 obč. zák. musí být smlouva o převodu nemovitostí písemná a podpisy smluvních stran musí být obsaženy na téže listině; podle dovolatelky je nutné tyto požadavky vztáhnout i na změnu kupní smlouvy.
[2] Mohla žalobkyně konkludentním jednáním převzít dluh za dlužníky?
Dovolatelka k tomu uvádí, že souhlas společnosti H jako věřitele dlužníků s převzetím dluhu nebyl tvrzen ani prokázán. Dohodu o převzetí dluhu lze přitom podle §531 obč. zák. uzavřít pouze písemně, nikoliv konkludentně.
[3] Mohla žalobkyně tvrdit „uzavření dohody o změně splatnosti kupní ceny odpovědí žalobkyně ze dne 8. ledna 2013“ až v odvolacím řízení?
Potud dovolatelka poukazuje na to, že účastníci mohou podle §118b o. s. ř. uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání ve věci, případně do uplynutí soudem stanovené lhůty.
9. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. Žalobkyně ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, vyvrací jednotlivé dovolací důvody a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
11. Rozhodné znění zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu, pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2. článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. K první otázce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 obč. zák. smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, musí mít písemnou formu. Kromě podstatných náležitostí (essentialia negotii) kupní smlouvy, kterými jsou ujednání o předmětu koupě a o kupní ceně (§588 obč. zák.) mohou být obsahem smlouvy i další, tzv. vedlejší ujednání (accidentalia negotii) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo 319/2006, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 957/2007]. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005, uzavřel, že dohoda o změně (prodloužení) lhůty splatnosti je změnou vedlejšího ujednání v kupní smlouvě a jako taková není smlouvou o převodu nemovitosti. V rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005, dovolací soud tento závěr doplnil v tom směru, že dohoda o prodloužení lhůty splatnosti nevyžaduje formální náležitosti podle ustanovení §46 odst. 2 obč. zák (viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4499/2009). Při zkoumání právně relevantní vůle účastníků je přitom třeba vyjít i z jejich následného chování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 62, jakož i v poslední době důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 3878/2019, a ze dne 8. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019), neboť lze důvodně předpokládat, že takové chování bude odpovídat posuzované vůli.
14. Závěr o platnosti smluvního ujednání o změně splatnosti (a místa plnění) tak je souladný se shora označenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
15. Nebyla-li žalobkyně v prodlení s úhradou kupní ceny, je závěr o tom, že žalovaná nemohla z uvedeného důvodu po právu odstoupit od kupní smlouvy, zřejmý.
16. Ke druhé otázce.
Dovolatelka napadá posouzení, že dlužníci uzavřeli se žalobkyní konkludentně dohodu o převzetí dluhu. Na tomto závěru však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když dospěl k tomu, že dlužníci s žalobkyní platně sjednali změnu místa plnění (tak, že žalobkyně bude dílčí plnění nadále hradit nikoliv k rukám dlužníků, nýbrž na účet společnosti H jako na sjednané platební místo). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom představuje zaplacení určité částky na účet třetí osoby (jde-li o sjednané platební místo) plnění druhé smluvní straně s úmyslem dostát smluvenému závazku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019).
Ke třetí otázce.
V rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala nebo – je-li podáno odvolání – musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. K tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020, sp. zn. 29 Cdo 4538/2018. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně nebyla insolvenčním soudem poučena podle §118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat uzavření dohody o změně splatnosti a místa plnění zbývající části kupní ceny (srov. odst. 12 napadeného rozsudku), přičemž žalobkyně nebyla pro nesplnění této povinnosti v řízení před insolvenčním soudem úspěšná, nepředstavuje jeho postup, kdy v odvolacím řízení sám doplnil dokazování dopisem ze dne 8. ledna 2013, rozpor s §213b odst. 1 o. s. ř. a §205a odst. 2 písm. d/ o. s. ř. a je naopak v souladu se shora označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak pomíjí, že k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. března 2020), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 3 100 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu