ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.75.2020.1
KSCB 28 INS 14391/2017
43 ICm 2537/2018
sp. zn. 29 ICdo 75/2020-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce DAVID SERVIS spol. s r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Čechova 1622, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 62525000, proti žalovanému JUDr. Ing. Miroslavu Kořenáři , se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka POUZARSPORT spol. s r. o., zastoupenému Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, za účasti STRABAG a. s. , se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 60838744, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 2537/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka POUZARSPORT spol. s r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, E. Rošického 1756, PSČ 370 05, identifikační číslo osoby 15771199, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 14391/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2019, č. j. 43 ICm 2537/2018, 103 VSPH 539/2019-162 (KSCB 28 INS 14391/2017), takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. V projednávané věci se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka přihlášena přihláškou P1 do insolvenčního řízení dlužníka v celkové výši 44.566.624,61 Kč je po právu a zajištěná jednak majetkem ve vlastnictví dlužníka a jednak majetkem ve vlastnictví třetí osoby (dále též jen „sporná pohledávka“).
2. Usnesením ze dne 20. května 2019, č. j. 43 ICm 2537/2018-143, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] připustil vstup společnosti STRABAG a. s. (dále jen „společnost S“) do řízení jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce (bod I. výroku).
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že se vstupem společnosti S do řízení coby vedlejším účastníkem řízení na straně žalobce nesouhlasil žalovaný. Na základě ustanovení §93 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pak dovodil, že společnost S má právní zájem na výsledku řízení, neboť (přestože nejde o účastníka insolvenčního řízení v postavení věřitele) v případě úspěchu žalobce v tomto incidenčním sporu odpadne nutnost vedení soudního sporu u Obvodního soudu pro Prahu 5, jehož předmětem je (mimo jiné) požadavek žalobce vůči společnosti S na zaplacení částky 24 milionů Kč z titulu bezdůvodného obohacení (odměny za postoupení pohledávky uplatněné žalobcem v projednávané věci). Uvedené řízení totiž vede žalobce pouze z důvodu právní opatrnosti pro případ, že by v tomto insolvenčním řízení nebyla jeho pohledávka zjištěna pro vady nabývacích titulů (smlouvy o postoupení pohledávky a smlouvy týkající se pohledávky samotné).
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku.
5. Odvolací soud shledal právní zájem společnosti S na řízení v tom, že v případě zamítnutí žaloby by společnosti S hrozilo uplatnění nároku žalobce v postavení postupníka proti ní jako postupitelce (na vrácení ceny za postoupení sporné pohledávky) z titulu její odpovědnosti za dobytnost pohledávky do výše přijaté úplaty s úroky ve smyslu §1885 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
6. K námitce žalovaného, že v projednávané věci bude třeba řešit řadu otázek souvisejících nejen s věcnou legitimací žalobce, nýbrž i s věcnou legitimací žalovaného a platností smluv, odvolací soud konstatoval, že námitka není namístě, neboť těmito otázkami se bude insolvenční soud zabývat jako otázkami předběžnými bez ohledu na to, zda bude vedlejším účastníkem řízení společnost S.
7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [zda má postupitel pohledávky právní zájem na určení pravosti a výše (postoupené) pohledávky postupníka jako věřitele insolvenčního dlužníka v případě, že postupitel není účastníkem insolvenčního řízení], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že společnost S má právní zájem na výsledku řízení, když závěr učiněný odvolacím soudem popisuje majetkový zájem společnosti S na řízení a nikoli zájem právní [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněné pod číslem 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2018“)]. Přitom o právní zájem na věci jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení osoby (vedlejšího účastníka), tj. její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva; nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, a ze dne 7. března 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11).
9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle dovolatele zřejmé, že odvolacím soudem zmiňované hrozící nároky žalobce proti společnosti S nejsou skutečností zasahující do roviny právní, ale toliko do roviny majetkové.
10. Závěrem poukazuje dovolatel na odlišnou rozhodovací praxi odvolacího soudu v obdobné věci, kde nebyl vstup společnosti S do řízení na straně žalobce připuštěn [viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2019, č. j. 42 ICm 2350/2018, 104 VSPH 542/2019-276 (KSCB 28 INS 16383/2017)].
11. Společnost S se ztotožňuje s právní argumentací odvolacího soudu, navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1868/2016, a ze dne 26. září 2018, sp. zn. 23 Cdo 1496/2018.
12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (ve vazbě na datum vydání dovoláním napadeného usnesení) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vypočtených v §238 o. s. ř. a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [ve znění, jež se od zahájení sporu nezměnila]:
Podle ustanovení §93 o. s. ř. platí, že jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odstavec 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec 2).
Dle ustanovení §16 insolvenčního zákona je vedlejší účastenství v incidenčních sporech přípustné (odstavec 2).
15. Otázkou přípustnosti vedlejšího účastenství v incidenčních sporech se zabýval dovolací soud již v R 51/2018, na které příhodně dovolatel odkazuje, a kde k výkladu §16 odst. 2 insolvenčního zákona, resp. §93 o. s. ř., shrnul ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu takto: [1] Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného) a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka).
[2] Určuje-li ustanovení §93 odst. 3 věty první o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, rozumí se oněmi „stejnými právy a povinnostmi“ výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé.
[3] Vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byl právě podporovaný účastník, který nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší účastenství ukončil [postup podle §93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je namístě, jde-li o návrh (nesouhlas) někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat].
[4] Shora popsané závěry se prosadí i ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (incidenčních sporech) [k bodům 1 až 4 srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněného pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam citované judikatury].
[5] Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu).
16. Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v usnesení ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 65/2017, uveřejněném pod číslem 14/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2020“). Přitom s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (v jeho důvodech konkretizovanou) zopakoval, že:
[1] Přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce (insolvenčního správce) právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce.
[2] Přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalovaného (insolvenčního správce) zásadně právní zájem na výsledku řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty.
[3] Přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce (insolvenčního správce) právní zájem na výsledku řízení o žalobě, kterou insolvenční správce vymáhá do majetkové podstaty pohledávku dlužníka vůči jeho dlužníku.
[4] Zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým. Nicméně současně platí, že rozsah (míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva (předurčuje, v jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním).
Současně Nejvyšší soud v R 14/2020 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přihlášený věřitel zásadně má jako vedlejší účastník řízení na straně popírajícího insolvenčního správce (žalobce či žalovaného) právní zájem na výsledku řízení ve sporu o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky jiného přihlášeného věřitele.
17. Shora uvedené závěry se v poměrech dané věci prosadí v tom smyslu, že právní zájem společnosti S (jako postupitele pohledávky) na výsledku projednávaného incidenčního sporu je nutné posuzovat z hlediska (možného) dopadu výsledku tohoto sporu do hmotněprávního postavení společnosti S. Vyhoví-li insolvenční soud žalobě o určení pravosti (postoupené) pohledávky, projeví se výsledek sporu v poměrech postupitele (společnosti S) v tom, že postupník (žalobce) dosáhne (částečného) uspokojení pohledávky v rámci insolvenčního řízení dlužníka, čímž (částečně) zanikne (potencionální) povinnost postupitele zaplatit postupníku neuhrazenou část pohledávky z titulu odpovědnosti za dobytnost postoupené pohledávky (až) do výše přijaté úplaty podle §1885 o. z. Skutečnost, že společnost S není účastníkem insolvenčního řízení, je v tomto případě pro posouzení existence jejího právního zájmu na výsledku incidenčního sporu nevýznamná.
18. Již proto je tedy třeba dovozovat s ohledem na poměry dané věci, že postupitel má zásadně jako vedlejší účastník na straně postupníka právní zájem na výsledku incidenčního sporu o určení pravosti a výše postoupené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka.
19. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl [§234d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu (včetně vedlejšího účastníka řízení) se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu