ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.83.2019.3
MSPH 96 INS 714/2009
196 ICm 1446/2016
sp. zn. 29 ICdo 83/2019-126
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupeného Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 1446/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva , se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 196 ICm 1446/2016, 101 VSPH 930/2018-91 (MSPH 96 INS 714/2009), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 196 ICm 1446/2016, 101 VSPH 930/2018-91 (MSPH 96 INS 714/2009), se mění takto:
1) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2018, č. j. 196 ICm 1446/2016-63, se mění tak, že žaloba na určení, že pohledávka ve výši 4.290.173,60 Kč přiznaná žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, je pohledávkou za majetkovou podstatou, se zamítá .
2) Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 26.922,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 2. října 2018, č. j. 196 ICm 1446/2016-63, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka v celkové výši 4.290.173,60 Kč přiznaná žalobci (AB - CREDIT a. s.) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (bod I. výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Soudy obou stupňů vyšly shodně (zejména) z toho, že:
[1] Žalobce (AB - CREDIT a. s.) se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001 domáhal proti pozdějšímu dlužníku (Pražskému stavebnímu bytovému družstvu) zaplacení částky 52.633.284,71 Kč s příslušenstvím, a to z titulu jeho ručitelského závazku převzatého dne 16. února 1994 ( za závazky společnosti NITSCH s. r. o. ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 1. března 1994).
[2] Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; v důsledku uvedené skutečnosti bylo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001 přerušeno podle §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[3] Část pohledávky vymáhané ve shora označeném řízení (v celkové výši 29.087.083,33 Kč) žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 28. července 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-232, insolvenční soud ustanovil odděleným insolvenčním správcem k přezkoumání pohledávky žalobce Mgr. Milana Edelmanna, který následně při přezkumném jednání popřel pravost žalobcem přihlášené pohledávky.
[4] Usnesením ze dne 16. února 2010, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-509, insolvenční soud na návrh odděleného insolvenčního správce rozhodl podle ustanovení §265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, že v přerušeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001 lze pokračovat. Obvodní soud pro Prahu 5 (jednající na místě žalovaného již s odděleným insolvenčním správcem, který se stal účastníkem řízení místo dlužníka) následně rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, (mimo jiné) vyhověl žalobě co do částky 47.835.818 Kč s 25% úrokem z prodlení (za dobu a z částek v rozsudku specifikovaných). Oddělený insolvenční správce byl dále zavázán k náhradě nákladů řízení žalobci, a to (za řízení před soudy obou stupňů) v celkové výši 4.290.173,60 Kč.
[5] Žalobce pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 4.290.173,60 Kč uplatnil v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako pohledávku za majetkovou podstatou podle ustanovení §168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-2794, insolvenční soud uložil žalobci, aby do 30 dnů od doručení tohoto rozhodnutí podal žalobu na určení pořadí této pohledávky podle §203a insolvenčního zákona.
4. Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že sporná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení, jež byla žalobci přiznána proti oddělenému insolvenčnímu správci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001, je pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, neboť vznikla po rozhodnutí o úpadku a představuje náklady, které vznikly oddělenému insolvenčnímu správci v souvislosti s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka ve smyslu §230 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
5. Předmětná pohledávka má podle mínění obou soudů právní důvod v procesním právu, přičemž vzniká na základě vykonatelného rozhodnutí soudu. Takové rozhodnutí má konstitutivní povahu, tedy příslušný soud pohledávku vůči žalovanému nově založil svým pravomocným a vykonatelným rozhodnutím.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom směru, že žaloba se zamítá.
7. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda je pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení, vzniklá věřiteli proti (oddělenému) insolvenčnímu správci dlužníka, pohledávkou za majetkovou podstatou, jestliže vzešla z řízení, v němž (oddělený) insolvenční správce neuplatňoval dlužníkův nárok vůči třetí osobě, nýbrž v němž (naopak) bránil nároku dlužníkova věřitele.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že předmětná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, když tato pohledávka vznikla v řízení, které s udržováním a správou majetkové podstaty žádným způsobem nesouviselo. Přitom ani samotná původní (žalobcem přihlášená) pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou (žalobce nic takového ani netvrdil), jde tedy o běžnou pohledávku, která může být uspokojena výhradně v rámci rozvrhu. Na podporu své argumentace odkazuje rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení „sp. zn. 29 NSČR 110/2015“ (jde o usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněné pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 83/2016“).
9. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci za plně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. V této souvislosti poukazuje zejména na závěry formulované Nejvyšším soudem ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1559/2004, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. II. ÚS 3340/16.
10. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. též článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
11. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (týkající se povahy pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
14. Podle ustanovení §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném – dále jen „obč. zák.“) příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
15. Povahou pohledávky vzniklé z titulu práva na náhradu nákladů řízení přiznané v občanském soudním řízení pravomocným soudním rozhodnutím se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:
[1] Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[3] V rozsahu, v němž bylo věřiteli v soudním řízení, ve kterém uplatnil pohledávku vůči dlužníku, pravomocně přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení, jde o příslušenství pohledávky ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 2114/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 24, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3403/2012).
16. Z judikatury citované v předchozím odstavci Nejvyšší soud výslovně vyšel také v dovolatelem zmiňovaném R 83/2016. V něm dále uzavřel, že u pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení, ani za pohledávku vzniklou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) po schválení oddlužení.
17. V R 83/2016 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že logikou věci je dáno, že příslušenství pohledávky (byť vzniká později, právní mocí soudního rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení) nemůže mít z hlediska možnosti uspokojení pohledávky (jistiny) a jejího případného exekučního vymožení jiné (lepší) pořadí než pohledávka (jistina) samotná.
18. Ze závěrů obsažených v R 83/2016 Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 54/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 2755/2018, uveřejněné pod číslem 119/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 155/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 4524/2017, uveřejněné pod číslem 43/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2018.
19. Právní posouzení věci odvolacím soudem (stejně jako soudem insolvenčním) výše uvedeným judikatorním závěrům zjevně neodpovídá. Jestliže předmětná pohledávka žalobce z titulu práva na náhradu nákladů řízení ve výši 4.290.173,60 Kč je „pouze“ příslušenstvím pohledávky (jistiny), která žalobci vznikla ještě před zahájením insolvenčního řízení a kterou žalobce také přihlásil (za účelem jejího poměrného uspokojení) do insolvenčního řízení dlužníka, nemůže mít takový nárok (příslušenství pohledávky) – byť vznikl až po rozhodnutí o úpadku – z hlediska možnosti uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení jiné (lepší) pořadí než pohledávka (jistina) samotná.
20. Budiž pro úplnost dodáno, že poukaz žalobce na jím označenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu není v poměrech dané věci přiléhavý. Žalobce totiž přehlíží, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání – viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Právě o takové závěry přitom šlo v odkazovaných rozhodnutích.
21. V usnesení sp. zn. II. ÚS 3340/16 (jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná žalovaným ve věci projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001) pak Ústavní soud neřešil otázku pořadí pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení (nezabýval se otázkou, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou).
22. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek insolvenčního soudu se mění v tom smyslu, že žaloba na určení, že přihlášená pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení v celkové výši 4.290.173,60 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou, se zamítá.
23. Nejvyšší soud současně nově rozhodl o náhradě nákladů řízení.
24. Výrok o nákladech řízení před soudy nižších stupňů se opírá o ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci plně úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů před oběma soudy.
25. Náklady žalovaného v řízení před insolvenčním soudem sestávají z odměny advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 1. srpna 2018, účast u jednání insolvenčního soudu dne 25. září 2018 a vyjádření ze dne 1. října 2018), za které náleží mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu) [ve znění účinném ke dni, kdy byl úkon právní služby učiněn], ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c) a §7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Dále z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (účast při jednání insolvenčního soudu dne 2. října 2018, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí), za který náleží mimosmluvní odměna dle §11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu ve výši jedné poloviny sazby (1.550 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.244,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí u žalovaného náklady řízení před insolvenčním soudem celkem částku 18.694,50 Kč.
26. Náklady žalovaného v řízení před odvolacím soudem sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu a účast u jednání odvolacího soudu dne 28. března 2019). Mimosmluvní odměna náleží dle §11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c) a §7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.428 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady žalovaného před odvolacím soudem celkem částku 8.228 Kč.
27. Na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů proto dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 26.922,50 Kč.
28. Náklady žalovaného v řízení před dovolacím soudem sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (dovolání z 30. dubna 2019 a jeho doplnění z 22. července 2019). Mimosmluvní odměna náleží dle §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c) a §7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.428 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 8.228 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému (dovolateli) k tíži žalobce.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu