ECLI:CZ:US:2017:2.US.3340.16.1
sp. zn. II. ÚS 3340/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Edelmanna, odděleného insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního družstva, adresa Na Hutmance 7/300, Praha 5, zastoupeného JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, 280 02 Kolín, směřující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2016, č. j. 32 Cdo 5025/2015-1088, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, a za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to ve výrocích, které se týkají náhrady nákladů řízení, s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a postupem obecných soudů došlo i k překročení mezí uplatňování státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem (v pořadí čtvrtým ve věci) ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni (AB - CREDIT, a. s.) částku ve výši 47 835 818 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 969 847,71 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 4 097 118,10 Kč (výrok III.). Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodoval za stavu, kdy řízení zahájené u něj na základě žaloby podané žalobkyní v roce 2001 proti žalovanému Pražskému stavebnímu družstvu (pozdějšímu úpadci), bylo v důsledku insolvence žalovaného a prohlášení konkursu na jeho majetek v roce 2009 přerušeno. Následně však Městský soud v Praze, jakožto insolvenční soud, na základě návrhu stěžovatele podaného podle §265 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, usnesením ze dne 16. února 2010, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-509, povolil, aby Obvodní soud pro Prahu 5 pokračoval v přerušeném řízení.
3. K odvolání žalovaného, které směřovalo proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok), a to na základě úspěchu ve věci [§224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Náklady řízení určil obdobně jako soud prvního stupně podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, a to s ohledem na znění §159 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož platí, že pro jiné spory, než které jsou uvedeny v §159 odst. 1 insolvenčního zákona, jejichž účastníkem je insolvenční správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech (včetně §202 odst. 1 insolvenčního zákona) použít, i když probíhají za trvání insolvenčního řízení.
4. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2016, č. j. 32 Cdo 5025/2015-1088, odmítnuto jako nepřípustné a žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 77 150 Kč. Dovolatel v dovolání mj. namítal, že stávající řízení nahrazuje incidenční spor, a proto v případě nákladů řízení je třeba o nich rozhodovat v kontextu insolvenčního zákona, přičemž podle §202 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že v takovém sporu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. K tomu Nejvyšší soud odkázal na svoji rozhodovací praxi (srov. rozsudek ze dne 18. září 2014 sp. zn. 33 Cdo 4048/2013), v rámci které konstatoval, že spory, které nejsou výslovně uvedeny v §159 odst. 1 insolvenčního zákona (či na ně není odkázáno), není možno kvalifikovat jako spory vyvolané insolvenčním řízením a tedy incidenční, i když jejich účastníkem je insolvenční správce a probíhají za trvání insolvenčního řízení (srov. §159 odst. 2 insolvenčního zákona). Ustanovení §159 odst. 2 insolvenčního zákona přitom výslovně stanoví, že pro jiné spory, jejichž účastníkem je insolvenční správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít, i když probíhají za trvání insolvenčního řízení. Pokud odvolací soud v projednávané věci rozhodl o nákladech řízení s odkazem na výše citovaný §159 odst. 2 insolvenčního zákona podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud pro úplnost dodal, že žalovaný se v odvolacím řízení sám výslovně domáhal toho, aby odvolací soud náklady řízení určil podle §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a dosavadní průběh řízení včetně okolností, za kterých byla podána žaloba a okolností souvisejících s prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Ústavní stížností výslovně napadá pouze výroky týkající se náhrady nákladů řízení. Vyslovuje přesvědčení, že soudy svými rozhodnutími porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť žalobkyni zvýhodnily oproti všem ostatním věřitelům, tj. účastníkům insolvenčního řízení, jejichž pohledávky zůstaly po přezkumném jednání sporné, a kteří svůj nárok uplatnili incidenční žalobou podle §159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, přičemž v těchto sporech platí, že až na výjimky nelze v takovém sporu přiznat žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Stěžovatel podotýká, že souhlas s pokračováním přerušeného řízení vyslovil insolvenční soud s tím, že toto řízení nahrazuje incidenční spor o určení pravosti pohledávek žalobce přihlášených do insolvenčního řízení. Vycházeje ze znění §202 odst. 1 insolvenčního zákona, dovozuje, že ani ve stávajícím případě neměl být jinak úspěšné žalobkyni přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. Dále poukazuje na to, že insolvenčním soudem byla stanovena podmínka pro pokračování přerušeného řízení spočívající v tom, že pokračování v řízení může vést k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu. Opakuje, že rozhodnutími obecných soudů byla žalobkyně nedovoleně a v rozporu s §5 písm. a) insolvenčního zákona zvýhodněna oproti ostatním věřitelům. Soudy svými rozhodnutími rovněž nerespektovaly specialitu insolvenčního zákona. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že mu byla uložena povinnost hradit náklady za celou dobu řízení, tedy i za dobu před prohlášením konkursu. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně by měl být uhrazen přednostně v režimu pohledávek za majetkovou podstatou podle §168 a násl. insolvenčního zákona, došlo opět k jejímu zvýhodnění oproti ostatním věřitelům.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení, byť vyčíslených v poměrně vysoké výši. Nicméně i zde je třeba připomenout, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 6. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Stěžovatel především namítá, že v dané věci jde o incidenční spor, resp. o řízení, které, třebaže probíhá podle občanského soudního řádu, má incidenční spor nahradit, takže by se na ně měla vztahovat pravidla aplikovaná na incidenční spory, včetně právní úpravy týkající se rozhodování o nákladech řízení obsažené v §202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož v incidenčních sporech, ale pouze těch které se týkají pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. S touto námitkou se ovšem podrobně vypořádal Nejvyšší soud, a to odkazem na svoji předchozí judikaturu (konkrétně poukázal na rozsudek ze dne 18. září 2014 sp. zn. 33 Cdo 4048/2013) s tím, že spory, které nejsou výslovně uvedeny v §159 odst. 1 insolvenčního zákona (či na ně není odkázáno), není možno kvalifikovat jako spory vyvolané insolvenčním řízením a tedy incidenční, i když jejich účastníkem je insolvenční správce a probíhají za trvání insolvenčního řízení (srov. §159 odst. 2 insolvenčního zákona). Ačkoliv tedy §202 odst. 1 insolvenčního zákona představuje pro incidenční spory speciální úpravu, která má přednost před úpravou obsaženou v občanském soudním řádu, v daném konkrétním případě se uplatní obecná úprava podle občanského soudního řádu s tím, že jde o samostatné občanskoprávní řízení. Proti závěrům vyplývajícím z citovaného rozhodnutí nemá Ústavní soud z ústavněprávního pohledu žádné výhrady.
9. Stěžovateli lze sice dát za pravdu v tom směru, že podmínkou pro vyslovení souhlasu insolvenčního soudu s pokračováním v přerušeném řízení, a tím i umožnění jeho ukončení je, že nedojde k zatížení majetkové podstaty (srov. §265 odst. 3 insolvenčního zákona). To bude v praxi zajištěno např. tím, že osoba navrhující insolvenčnímu soudu vydání souhlasu s pokračováním v řízení prohlásí, že vůči dlužníkovi neuplatňuje nárok na náhradu nákladů řízení. Vhodnost a potřebnost pokračování v přerušeném řízení je přitom dána ad hoc na základě posouzení situace v průběhu insolvenčního řízení. Obecně vzato může být pokračováno v jakémkoli řízení, pokud bude jeho závěr přínosem pro řízení insolvenční. Pokračování v řízení může navrhnout insolvenční správce nebo jeho protistrana (obvykle věřitel). V dané věci však návrh na pokračování v řízení nepodal některý z věřitelů, nýbrž sám stěžovatel, jakožto oddělený insolvenční správce, který do přerušeného řízení vstoupil na místo dlužníka. Přitom si musel být vědom, že náklady protistrany mohou vzniknout, což nakonec též nastalo, neboť řízení skončilo neúspěchem žalovaného. Pokud v této souvislosti stěžovatel namítal porušení zásady rovnosti mezi různými věřiteli, nelze přehlédnout, že předmětem řízení o ústavní stížnosti je v prvé řadě ochrana ústavně zaručených subjektivních práv stěžovatele [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a nikoliv eventuální ochrana práv třetích osob (ostatních věřitelů). Ostatní věřitelé, pokud by pociťovali porušení zásady rovnosti účastníků řízení, by případně sami mohli svá ústavně zaručená práva bránit.
10. Pro úplnost lze dodat, že pokud by se v přerušeném řízení pokračovalo, a to na základě návrhu insolvenčního správce (odděleného insolvenčního správce), za současné aplikace pravidel platných pro insolvenční řízení (zejména pak §202 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž protistrana by v případě úspěchu ve věci neměla nárok na náhradu nákladů řízení podle obecných pravidel občanského soudního řádu (tedy především na základě úspěchu ve věci), došlo by naopak k zásahu do práv tohoto účastníka řízení, neboť by byl zatažen do sporu bez své vůle, a aniž by měl nárok na náhradu nákladů řízení, který by jí jinak náležela.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu