ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.89.2019.3
KSCB 27 INS XY
42 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 89/2019-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce R. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 183/33, PSČ 370 01, proti žalovanému LIQUIDATORS v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčnímu správci dlužníka P., zastoupenému JUDr. Pavlem Glazunovem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Řehořova 927/43, PSČ 130 00, o vyloučení věci z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2019, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 44 INS XY), ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2019, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 44 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 17. ledna 2019, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (R. P.) domáhal vůči žalovanému (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka P.) vyloučení celkem 5 označených nemovitých věcí [pod položkou č. 4 zapsaných dvou pozemků, z nichž součástí jednoho je stavba (označený rodinný dům), a pod položkou č. 5 zapsaných tří pozemků, z nichž součástí dvou jsou stavby (garáž a objekt bydlení) ] ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.640,68 Kč.
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §5 písm. a/ a §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), §3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, §66a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Kupní smlouva ze dne 4. prosince 2012, kterou dlužník (jako prodávající) převedl na žalobce vlastnické právo k nemovitým věcem zapsaným v soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 4 za dohodnutou kupní cenu ve výši 4.100.000 Kč, konzumovanou dohodou o započtení (dále jen „kupní smlouva č. 1“), jakož i kupní smlouva ze dne 4. prosince 2012, kterou dlužník (jako prodávající) předvedl na žalobce a T. P. (dále jen „T. P.“) spoluvlastnické podíly k nemovitým věcem zapsaným v soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 5 za dohodnutou kupní cenu ve výši 6.300.000 Kč, konzumovanou dohodou o započtení (dále jen „kupní smlouva č. 2“), jsou absolutně neplatnými právními úkony.
4. Dlužník měl (totiž) v (nepřímém) úmyslu zkrátit uzavřením kupních smluv věřitele (Českou republiku). Žalobce a T. P. jsou ve smyslu §66a obch. zák. osobami ovládajícími dlužníka, takže v intencích závěrů „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 758/2012 [jde o rozsudek, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], platí, že je-li prokázáno, že osoba ovládaná (jako prodávající) měla v úmyslu zkrátit uzavřením kupní smlouvy své věřitele, pak platí, že stejný úmysl měl i kupující, jestliže šlo o osobu ovládající.
5. V části, v níž se žalobce domáhal vyloučení podílu na nemovitých věcech zapsaných v soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 5 v rozsahu 49/100, by žaloba nebyla důvodná, i kdyby kupní smlouvy nebyly neplatné, neboť v tomto rozsahu měl nabýt vlastnické právo k nemovitým věcem T. P.
6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2019, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 44 INS XY), ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2019, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 44 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč.
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §225 insolvenčního zákona a §39 obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům:
8. Co do podílu na nemovitých věcech zapsaných v soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 5 v rozsahu 49/100, žalobce v řízení ani netvrdil, že by mu k této části svědčilo jakékoli právo vylučující soupis do majetkové podstaty. Vlastníkem tohoto podílu je podle výpisu z katastru nemovitostí T. P., který vzal vylučovací žalobu zpět.
9. Kupní smlouvy jsou vskutku neplatné podle §39 obč. zák., neboť dlužník i žalobce je uzavřel minimálně v nepřímém úmyslu zkrátit budoucí daňovou pohledávku věřitele. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2001, pod číslem 134), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 40/2009“). K tomu, že se zkrácení může týkat i budoucí pohledávky, srov. „usnesení“ Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98 [ správně jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 27/2000 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 27/2000“) ] .
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „nebo byla tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popřípadě by měla být posouzena jinak“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
11. Oběma soudům dovolatel především vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s tvrzeními a důkazy předloženými dovolatelem, případně se s nimi nevypořádaly vůbec. Odůvodnění napadeného rozhodnutí má rovněž za nepřezkoumatelné, s tím, že na základě skutkových zjištění, z nichž vyšel, nemohl odvolací soud dospět k dostatečně kvalifikovanému právnímu závěru. V tom dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, odkazuje v daných souvislostech též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (jde o rozsudek ze dne 21. prosince 2010).
12. Žalovaný ve vyjádření má napadené rozhodnutí za správné, navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení právních otázek, na jejichž řešení spočívá, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou především R 40/2009 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2015 (k neplatnosti právního úkonu, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich), a dále R 27/2000 (k tomu, že úmysl dlužníka cum animo fraudandi může směřovat i ke zkrácení budoucí pohledávky věřitele), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněným pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč. (k nepřímému úmyslu).
15. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud je nicméně napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání
– na újmu uplatnění práv dovolatele.
16. K výhradě dovolatele, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, lze opět poukázat na závěry plynoucí z R 100/2013. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.), a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
17. Právní úprava rozhodná pro dovolací řízení v této věci zná pouze jediný dovolací důvod (nesprávnost právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž jako dovolací důvod (pro který lze dovolání připustit) výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.), včetně těch, jež se pojí s upřením práva na spravedlivý proces (typově jde o zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč. , a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
18. O tom, že napadené rozhodnutí nepostrádá skutkový základ (skutkové závěry), Nejvyšší soud žádné pochybnosti nemá a skutkové námitky dovolatele jsou nezpůsobilé založit přípustnost dovolání již proto, že skutkový dovolací důvod dovolatel nemá k dispozici.
19. Bez zřetele k tomu, že napadené rozhodnutí se bez dalšího neprotiví ani závěrům obsaženým v dovolatelem prosazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, Nejvyšší soud podotýká, že označené rozhodnutí do značné míry diskvalifikuje jako judikaturu využitelnou v poměrech dané věci skutečnost, že vykládalo jinou dovolací úpravu (než tu, která je rozhodná v této věci).
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. srpna 2019). Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 19. listopadu 2019, pro věc rozhodném, sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč (srov. dále §7 bod 5. advokátního tarifu). Mimosmluvní odměna tak náleží dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c/ a §7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. června 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu