ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.97.2019.1
KSHK 45 INS XY
45 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 97/2019-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Radana Vencla , se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, PSČ 500 03, jako insolvenčního správce dlužnice V. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Skálou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, PSČ 500 03, proti žalovanému Š. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. K. , narozené XY, bytem ve XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2019, č. j. 45 ICm XY, 102 VSPH XY (KSHK 45 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 16. července 2018, č. j. 45 ICm XY , rozhodl tak, že:
[1] Určil, že kupní smlouva, uzavřená dne 3. listopadu 2011 mezi dlužnicí (V. K.) a žalovaným (Š. M.), na základě které došlo k převodu vlastnického práva ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“), je právně neúčinná (výrok I.).
[2] Zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby byl žalovaný povinen vydat majetek z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužnice (výrok II.).
[3] Uložil žalovanému zaplatit státu na náhradu znalečného částku 13.889 Kč (výrok III.).
[4] Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužnice složenou jistotu ve výši 10.000 Kč (výrok IV.).
[5] Rozhodl o vrácení zálohy na znalečné žalobci (výrok V.), o nákladech řízení účastníků (výrok VI.) a o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok VII.).
2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku I., změnil jej ve výrocích III., V., VI. a VII. a ve výroku IV. pak rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud vyšel (ve shodě s insolvenčním soudem) zejména z toho, že:
[1] Dlužnice (jako prodávající) uzavřela s žalovaným (jako kupujícím) dne 3. listopadu 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej sporných nemovitostí za kupní cenu ve výši 200.000 Kč. Vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl zapsán v katastru nemovitostí dne 25. listopadu 2011 s účinky ke dni 7. listopadu 2011.
[2] Podle znaleckého posudku zpracovaného insolvenčním soudem ustanoveným znalcem Ing. Pavlem Hamákem činila obvyklá cena nemovitostí (ke dni 7. listopadu 2011) částku 410.000 Kč.
[3] K datu uzavření kupní smlouvy měla dlužnice nesplatné závazky vůči více věřitelům (a to minimálně vůči Raiffeisen stavební spořitelně a. s., BNP Paribas Personal Finance SA a Moneta Money Bank, a. s.) v celkové výši cca 400.000 Kč.
[4] Jediným zpeněžitelným majetkem dlužnice byly sporné nemovitosti.
[5] Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 16. července 2012.
[6] Usnesením ze dne 12. prosince 2012, č. j. KSHK 45 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a usnesením ze dne 5. prosince 2013, č. j. KSHK 45 INS XY, prohlásil na její majetek konkurs.
4. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že kupní smlouva je neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Přitom (zejména) zdůraznil, že:
[1] Posuzovaný právní úkon vedl k úpadku dlužnice, neboť v době uzavření kupní smlouvy měla pohledávky minimálně vůči třem věřitelům a jejím uzavřením se zbavila jediného majetku, který mohla posléze využít k úhradě splatných závazků vůči svým věřitelům, které v době podání insolvenčního návrhu již nebyla schopna splácet po dobu delší než 3 měsíce.
[2] Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že kupní cena (200.000 Kč) nečinila ke dni, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, ani polovinu obvyklé ceny nemovitostí (410.000 Kč).
[3] Námitka žalovaného, že nemohl poznat, zda je dlužnice v úpadku, případně zda by uzavření kupní smlouvy mohlo vést k jejímu úpadku, když o závazcích dlužnice nevěděl, není opodstatněná, neboť insolvenční zákon neurčuje, že by předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní strany (žalovaného) o stavu úpadku dlužníka.
[4] O aplikaci ustanovení §240 odst. 4 insolvenčního zákona nebylo možné v projednávané věci uvažovat jen na základě tvrzení žalovaného, že dlužnici se zaplacením kupní ceny dostalo přiměřeného prospěchu, neboť dlužnice za nemovitosti, jejichž obvyklá cena činila částku 410.000 Kč, obdržela jen 200.000 Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
6. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
7. Právní posouzení věci odvolacím soudem, ústící v závěr o neúčinnosti kupní smlouvy jakožto právního úkonu dlužníka bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v §235 až §243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v §42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Skutková podstata neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle §240 insolvenčního zákona je koncipována jinak než skutková podstata odporovatelnosti dle §42a obč. zák. K naplnění skutkové podstaty §240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 106/2016“].
[2] Podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §240 a §241 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). K tomu srov. opět R 106/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014. Dlužník „učiní“ právní úkon (kupní smlouvu týkající se nemovitosti) k okamžiku, kdy nastaly jeho právní účinky (co do změny vlastnického práva), tedy k okamžiku, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33).
[3] Pro závěr o neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle §240 insolvenčního zákona musí být (ve stručnosti) kumulativně splněny čtyři podmínky. Dlužník se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, právní úkon učinil v době, kdy byl v úpadku nebo tento právní úkon k úpadku vedl, byl učiněn ve lhůtě jednoho roku (případně tří let) před zahájením insolvenčního řízení a nevztahuje se na něj žádná z výjimek dle §240 odst. 4 insolvenčního zákona. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016.
[4] Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[5] Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. opět rozsudek sen. zn. 29 ICdo 76/2015).
[6] Z dikce rozhodných ustanovení insolvenčního zákona upravujících neúčinnost právních úkonů dlužníka je nepochybné, že insolvenční zákon neurčuje, že by předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní strany (žalovaného) o stavu úpadku dlužníka (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 37, nebo rozsudek ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016).
8. Prostřednictvím námitek, jimiž dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že uzavření kupní smlouvy vedlo k úpadku dlužnice a ke zkrácení možnosti uspokojení jejích věřitelů, ve skutečnosti nebrojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž nesouhlasí s jeho skutkovými závěry (tj. uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.) a zpochybňuje správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů.
9. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
10. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. července 2019), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114 Kč.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu