ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.101.2020.1
KSHK 45 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 101/2020-B-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice R. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, se sídlem v Dříteči 155, PSČ 533 05, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2020, č. j. KSHK 45 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 29. listopadu 2019, č. j. KSHK 45 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zrušil oddlužení dlužnice R. B. schválené usnesením insolvenčního soudu ze dne 27. srpna 2015, č. j. KSHK 45 INS XY (bod I. výroku).
[2] Zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku).
[3] Určil odměnu insolvenčního správce ve výši 55 357,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty a jeho hotové výdaje ve výši 11 071,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty a způsob jejich úhrady (body III. a IV. výroku).
[4] Zprostil insolvenčního správce funkce (bod V. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí (usnesení ze dne 18. října 2018, č. j. KSHK 45 INS XY, kterým bylo oddlužení dlužnice zrušeno a insolvenční řízení zastaveno) zrušil k odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. března 2019, č. j. KSHK 45 INS XY, 3 VSPH XY, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. Odvolací soud – cituje §418 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. července 2017 do 31. května 2019 – po doplnění dokazování v důvodech rozhodnutí označenými listinami přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle něhož dlužnice nebude schopna uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v podstatné části ve smyslu §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, když po uplynutí téměř pěti let trvání oddlužení uspokojila tyto pohledávky pouze v rozsahu 0,5 %. Dále uvedl, že od jednání dne 15. července 2019 do rozhodnutí insolvenčního soudu jsou poměry dlužnice z hlediska plnění splátkového kalendáře „prakticky neměnné“. V řízení před soudy obou stupňů byla dlužnici poskytnuta dostatečná lhůta k dodatečnému splnění povinností. Podle odvolacího soudu dlužnice svým chováním v odvolacím řízení prokázala nedbalý přístup k oddlužení, respektive nepoctivý záměr. Uzavřel, že v dané věci jsou naplněny důvody pro zrušení oddlužení dlužnice v intencích §418 odst. 1 písm. a/, b/ a odst. 3 insolvenčního zákona.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
6. Dovolatelka namítá, že závěry soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné, že soudy jednaly v rozporu s §418 odst. 3 insolvenčního zákona (dle něhož soud může zrušit schválené oddlužení výhradně po jednání, na které je předvolán i dlužník), a že rozhodnutí o zrušení oddlužení nebylo vydáno na základě jejích aktuálních majetkových poměrů, když mezi jednáním insolvenčního soudu a vydáním rozhodnutí uběhly více jak čtyři měsíce. Dále argumentuje ve prospěch názoru, že učinila všechny kroky k naplnění podmínky poctivého záměru. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení jsou, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Konečně dovolatelka uvádí, že Nejvyšší soud dosud neřešil případ, kdy o zrušení oddlužení bylo pravomocně rozhodnuto dva měsíce před uplynutím pětileté lhůty stanovené ke splácení pohledávek věřitelů.
7. Dovolatelka dovoláním výslovně napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té části výroku, kterou potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o zastavení insolvenčního řízení, v bodech III. a IV. výroku o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce a v bodu V. výroku o zproštění insolvenčního správce funkce. V tomto rozsahu však dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila důvod přípustnosti dovolání (dovolací argumentace se těchto výroků zjevně netýká) a ohledně těchto výroků dovolatelka v dovolání žádným způsobem ani neargumentovala. Potud proto Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
8. Body II. až V. výroku usnesení insolvenčního soudu mají povahu výroků závislých na výroku o zrušení oddlužení dlužnice (bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu). V režimu §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tyto výroky byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zrušení oddlužení dlužnice. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by tyto výroky nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
9. V rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zrušení oddlužení dlužnice, může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.). Potud však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že ve výkladu a aplikaci §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona je napadené usnesení v souladu se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je-li v době trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře zjevné, že jeho podstatnou část nebude možné splnit, rozhodne insolvenční soud o přeměně schváleného oddlužení v konkurs. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, a to např. v usneseních ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 48/2013, ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 65/2013, ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 NSČR 128/2014, ze dne 27. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 112/2016, a ze dne 29. června 2017, sen. zn. 29 NSČR 28/2017.
11. K údajné averzi vůči dovolatelce a namítanému zkrácení jejích procesních práv je nutno uvést, že odvolací soud zjevně vzal do úvahy veškeré tvrzené a zjištěné skutečnosti a řádně zkoumal, zda by bylo možné ve schváleném oddlužení splátkovým kalendářem pokračovat. Pokračování oddlužení s extrémně nízkou mírou i prognózou uspokojení by bylo na újmu přihlášeným věřitelům.
12. V uvedených souvislostech dovolatelka otevírá otázku (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“). V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
13. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu není nepřezkoumatelné, když z něj zcela srozumitelně plynou důvody, pro které rozhodl o zrušení oddlužení dlužnice (dlouhodobé neplnění podmínek schváleného oddlužení, neschopnost splnit podstatnou část splátkového kalendáře, nepoctivý záměr). Ze závěrů obsažených v R 100/2013 nijak nevybočuje ani rozhodnutí odvolacího soudu. Jasně z něj plynou důvody, proč ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru o splnění podmínek pro zrušení schváleného oddlužení dlužnice.
14. Námitkou, podle níž odvolací soud nepřihlédl k tomu, že rozhodnutí o zrušení oddlužení nepředcházelo jednání u insolvenčního soudu za osobní účasti dovolatelky vystihuje dovolatelka (z obsahového hlediska) tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. Tvrdí-li dovolatelka, že o zrušení oddlužení bylo pravomocně rozhodnuto (až) dva měsíce před skončením pětileté lhůty stanovené ke splácení pohledávek věřitelů, potud závěry odvolacího soudu nijak nevybočují z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Již z důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 16/2010, uveřejněného pod číslem 79/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se podává, že pro řešení otázky, zda důvody obsažené v §395 insolvenčního zákona mají být uplatněny (jen či již) při posouzení „přípustnosti“ oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho „věcné opodstatněnosti“ (pro neschválení oddlužení), není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce §405 odst. 1 insolvenčního zákona) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kritérií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení. Tyto závěry se beze zbytku uplatní nejen pro rozhodování o povolení oddlužení na straně jedné (§395 insolvenčního zákona) a o jeho schválení na straně druhé (§405 odst. 1 insolvenčního zákona), nýbrž také pro rozhodování o zrušení schváleného oddlužení (§418 insolvenčního zákona) nebo pro rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů (§414 insolvenčního zákona) na straně jedné a pro rozhodování o schválení oddlužení na straně druhé (§405 odst. 1 insolvenčního zákona).
16. V usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení.
17. Pokud jsou naplněny podmínky §418 insolvenčního zákona, je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení. V dané věci dovolatelka pomíjí, že podmínky pro zrušení oddlužení nastaly mnohem dříve, než k tomuto kroku přistoupil insolvenční soud a že soudy nižších stupňů poskytly dovolatelce nezvykle dlouhý časový úsek ke zjednání nápravy, což však dovolatelka v plném rozsahu neučinila ani do rozhodnutí odvolacího soudu.
18. Ostatně, z dovoláním nezpochybněných zjištění soudů se například podává, že dle zprávy insolvenčního správce z 27. listopadu 2019 dovolatelka poukázala poslední splátku na účet majetkové podstaty v dubnu 2016 a po 51. měsíci oddlužení dosáhla míra uspokojení nezajištěných věřitelů 0,50 %. Již v této (dostatečně dlouhé) době (od první splátky v září 2015 do listopadu 2019) dovolatelka mohla a měla (chtěla-li se vyhnout negativním účinkům spojeným s nedostatečným splácením) podniknout kroky k zajištění dalších zdrojů pro uspokojení zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů.
19. Jelikož napadené rozhodnutí obstálo již v důvodech pro zrušení oddlužení spočívajících v tom, že dlužnice nebude schopna splnit podstatnou část splátkového kalendáře, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost nezabýval správností závěru, dle něhož dlužnice neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, a sleduje oddlužením nepoctivý záměr. Každý z těchto závěrů totiž obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zrušení schváleného oddlužení.
20. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
21. Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu