ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.115.2020.1
KSOS 34 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 115/2020-B-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice S. P., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2020, č. j. KSOS 34 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 2. července 2020, č. j. KSOS 34 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice (S. P.) zpeněžením majetkové podstaty (bod I. výroku).
[2] Schválil odměnu insolvenčního správce dlužnice ve výši 105.339,94 Kč a náhradu jeho hotových výdajů ve výši 15.407 Kč, s tím, že tyto částky již byly vyplaceny formou záloh (bod II. výroku).
[3] Zprostil funkce insolvenčního správce dlužnice (bod III. výroku).
[4] Zamítl návrh dlužnice na osvobození od placení pohledávek (zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny) [bod IV. výroku].
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – při posuzování předpokladů pro přiznání osvobození poukázal na to, že jednou z podmínek je prokázání skutečnosti, že nezajištění věřitelé obdrželi na uspokojení svých pohledávek v průběhu oddlužení nejméně tolik, kolik by se jim dostalo, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem (test konkursem). Uvedená podmínka pak v posuzovaném případě nebyla splněna.
3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. září 2020, č. j. KSOS 34 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě IV. výroku.
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §415 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019 – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
5. Výkladem ustanovení §415 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2013“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Tam dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce §415 insolvenčního zákona):
[1] návrh dlužníka,
[2] prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a
[3] prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
V poměrech dané věci pak není sporu o tom, že dlužnice splnila předpoklady ad [1] a [2].
6. V usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014, Nejvyšší soud dodal k závěrům plynoucím z „R 47/2014“ [správně jde o usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněné pod číslem 47/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 47/2014“)], že kdyby se v insolvenčním řízení prosadil způsob oddlužení, při kterém by již v době jeho schválení bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (aniž by šlo o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění), musí se tato skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu“ nastaveného ustanovením §415 insolvenčního zákona (při úvaze, zda se prokázalo, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však není logického důvodu, proč by dlužník neměl být podroben „testu konkursem“ v opačné situaci, tedy v případě, kdy věřitelé nebo insolvenční soud prosadí způsob oddlužení, při kterém v době jeho schválení nebylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek.
7. Tak tomu bylo v posuzované věci, neboť insolvenční soud v době schválení oddlužení důvodně předpokládal, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty věřitelé dosáhnou minimálně 30 % a zároveň vyššího a rychlejšího uspokojení, než jakého by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužnice byl řešen konkursem, přičemž oddlužením plněním splátkového kalendáře nebylo možno dosáhnout hranice k uspokojení alespoň 30% hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů. Proto skutečnost, že věřitelé, respektive insolvenční soud, rozhodli o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, při němž nebylo dosaženo očekávaného výnosu, dlužnici nezbavuje povinnosti prokázat v návrhu o osvobození od placení zbytku svých dluhů podle §415 insolvenčního zákona, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek byl řešen konkursem. Insolvenční soud proto nepochybil, zabýval-li se otázkou, zda dlužnice prokázala, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby její úpadek byl řešen konkursem.
8. Dlužnice neuplatnila v řízení relevantní námitky proti postupu při zpeněžení, proto nelze přijmout její argumentaci o prodeji pod cenou ani argumentaci k důvodům neuhrazení nezbytných prostředků k oddlužení do majetkové podstaty. Obdobně nepřijatelná je teze, že dlužnice je sankcionována za to, že „nezůstala na sociálních dávkách“, neboť základní povinností dlužníka v oddlužení je uspokojit pohledávky přihlášených věřitelů v maximální výši a k tomu se snažit dosáhnout maximálně možný příjem. Dlužnice tedy není trestána za svou výdělečnou činnost, ale nese důsledky toho, že věřitelům se nedostalo alespoň takového uspokojení, kterého by se jim dostalo, kdyby její úpadek byl řešen konkursem (tzv. test konkursem), přičemž v tomto směru byla poučena a vyzývána k plnění do majetkové podstaty, což odmítla.
9. Dlužnice v odvolání namítla nepřezkoumatelnost napadeného výroku a předestřela (správný) učebnicový příklad postupu soudu při vyhodnocení tzv. testu konkursem. Takto lze ovšem postupovat, splní-li dlužník povinnost doložit veškeré své příjmy, což dlužnice neučinila. Jestliže tedy insolvenční soud (správně) zjistil pouze z části podkladů, že nebyla splněna podmínka ad [3], nelze jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.
10. Námitky dlužnice týkající se vadného výkonu právní služby zastupujícím advokátem nelze zohlednit v její prospěch, neboť důsledky činnosti advokáta dopadají na zastoupeného.
11. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Uplatní se tzv. test konkursem ve smyslu ustanovení §415 insolvenčního zákona i za situace, kdy jediný rozdíl v míře uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů představují neuhrazené srážky z příjmu dlužnice a kdy věřitelům i insolvenčnímu soudu musela být tato skutečnost známa již v době schválení oddlužení?
[2] Může (respektive musí) insolvenční soud upustit od testu konkursem, kdyby jeho závěry při promítnutí do závěru o nesplnění této podmínky pro osvobození od placení pohledávek byly v rozporu s dobrými mravy nebo principy spravedlnosti anebo by se příčily účelu a smyslu insolvenčního zákona (potažmo, zda v poměrech projednávané věci lze odmítnout výsledek tzv. testu konkursem pro rozpor s dobrými mravy, a zda tedy s ohledem na citované zásady byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek i přes neúspěšný test konkursem)?
[3] Je povinností insolvenčního soudu při zjištění, že by se v konkursu dostalo věřitelům více oproti plnění v oddlužení, konkretizovat přesnou výši tohoto rozdílu a umožnit dlužníku v poskytnuté lhůtě tento rozdíl uhradit do majetkové podstaty?
12. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pokládá dovolatelka za zásadní, že rozdíl mezi částkou, kterou věřitelé získali zpeněžením majetku v oddlužení a částkou, kterou by získali v konkursu, je představován výlučně postižitelnou částí její mzdy. K tomu akcentuje, že nemohla ovlivnit schválený způsob oddlužení. Nemovitý majetek by byl zpeněžen za stejnou částku jak v konkursu, tak v oddlužení a dovolatelka nemohla ovlivnit, že byl zpeněžen pod odhadní cenou za částku 958.333 Kč. Dále dovolatelka namítá, že insolvenční soud i věřitelé již v době schválení oddlužení museli vědět a věděli, že v konkursu by nad rámec výtěžku zpeněžení nemovitostí obdrželi také srážky z jejího příjmu a rovněž museli být srozuměni s tím, že výtěžek zpeněžení nemusí dosáhnout 30 % jejich pohledávek.
14. Dovolatelka poukazuje na to, že okolnost, že věřitelé byli uspokojeni ze zpeněženého majetku méně než 30 %, nezavinila, stejně jako nezavinila, že by v konkursu obdrželi více o srážky ze mzdy. Oddlužení, v němž přišla o veškerý majetek, pro ni nemělo žádný efekt, ačkoli nic neporušila a nezavinila, a v současné době již opět čelí exekucím, jejichž provedení bránilo insolvenční řízení. Postup soudu má proto dovolatelka za rozporný s obecnou morálkou, dobrými mravy a všeobecně vnímanými principy spravedlnosti, s tím, že nepřiznáním osvobození od placení zbytku pohledávek je sankcionována výlučně za to, že po dobu insolvenčního řízení řádně pracovala a pobírala mzdu. Odtud dovozuje, že soud nevzal v potaz smysl a účel insolvenčního zákona a založil své rozhodnutí na přepjatém formalismu při interpretaci ustanovení §415 insolvenčního zákona. Míní, že v poměrech posuzované věci měl soud opustit gramatický výklad ustanovení §415 insolvenčního zákona ve prospěch smyslu a účelu insolvenčního zákona. Dále usuzuje, že když už soud trval na doslovném znění §415 insolvenčního zákona, pak bylo jeho povinností vyčíslit rozdíl uspokojení při konkursu a při oddlužení a poskytnout jí přiměřenou lhůtu ke složení částky představující rozdíl do majetkové podstaty. Potud připouští, že sice nedoložila příjem od všech svých plátců mzdy, leč nikoli vlastní vinou.
15. Na výše uvedeném základě dovolatelka uzavírá, že odpovědi Nejvyššího soudu na položené otázky by měly být následující:
Odpověď na otázku č. 1: Tzv. test konkursem se v poměrech této věci neuplatní.
Odpověď na otázku č. 2: Soud je oprávněn a povinen upustit od aplikace tzv. testu konkursem při posouzení splnění zákonných podmínek pro osvobození dlužníka od placení pohledávek, respektive výsledek tohoto testu nebrat v potaz, kdyby jeho závěry, promítnuty do závěru o nesplnění této podmínky pro osvobození od placení pohledávek, byly v rozporu s dobrými mravy nebo principy spravedlnosti, anebo by se příčily účelu a smyslu insolvenčního zákona. V poměrech projednávané věci je nepřiznání osvobození od placení zbytku pohledávek pro nesplnění tzv. testu konkursem v rozporu s dobrými mravy, principy spravedlnosti a smyslem a účelem insolvenčního zákona.
Odpověď na otázku č. 3: Při závěru, že dlužník neprošel tzv. testem konkursu, je soud povinen konkretizovat a vyčíslit přesnou výši chybějící částky a umožnit dlužníku, aby tento rozdíl uhradil v určené lhůtě do majetkové podstaty. Jestliže plátci mzdy dlužníka přes žádost nesdělí dlužníku výši jeho příjmu, vyzve je k tomu insolvenční soud. Návrh na přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek lze zamítnout (nebude-li to v rozporu s dobrými mravy nebo principy spravedlnosti, anebo s účelem a smyslem insolvenčního zákona) až poté, co dlužník v určené lhůtě nesloží stanovený rozdíl do majetkové podstaty.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem neřešenou (u otázek č. 1 a 2 neřešenou zčásti).
18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem jsou rozhodující následující údaje (ze spisu), z nichž vyšly oba soudy:
21. V insolvenčním návrhu ze dne 4. června 2013, spojeném s návrhem na povolení oddlužení, dlužnice jako způsob svého oddlužení navrhla oddlužení plněním splátkového kalendáře.
22. Usnesením ze dne 29. července 2013, č. j. KSOS 34 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a ustanovil insolvenčního správce dlužnice.
23. Podle zprávy insolvenčního správce o dosavadní činnosti ze dne 8. října 2013 (B-9):
a/ Dlužnice vlastnila:
[1] Nemovitý majetek sestávající z podílu na označených nemovitých věcech. Obvyklá cena tohoto majetku stanovená znaleckým posudkem činí 2.350.000 Kč, z čehož podílu dlužnice odpovídá částka 1.468.750 Kč.
[2] Movitý majetek sestávající z: lednice pořízené v roce 2002 za částku 10.000 Kč, mrazáku pořízeného v roce 1997 za částku 5.000 Kč, mrazáku pořízeného v roce 2002 za částku 5.000 Kč, televize pořízené v roce 1996 za částku 7.000 Kč, kuchyňského setu pořízeného v roce 1987 za částku 5.000, sedací soupravy pořízené v roce 1985 za částku 8.000 Kč, obývací stěny pořízené v roce 1985 za částku 11.000 Kč, ložnice pořízené v roce 1981 za částku 10.000 Kč a DVD pořízeného v roce 2004 za 2.000 Kč.
b/ Celková výše nezajištěných pohledávek věřitelů dlužnice činí 1.159.987,46 Kč, takže při odhadovaném čistém měsíčním příjmu dlužnice ve výši 9.000 Kč měsíčně by při volbě oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužnice uhradila nezajištěným věřitelům celkem částku 141.420 Kč (12,9 %).
c/ Celková výše zajištěných pohledávek věřitelů dlužnice činí 712.486,23 Kč.
d/ Insolvenční správce vzhledem k očekávaným příjmům a stavu majetku dlužnice jako způsob oddlužení navrhl oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.
24. Usnesením ze dne 13. ledna 2015, č. j. KSOS 34 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, s tím, že na schůzi věřitelů konané 1. dubna 2014 hlasoval ve prospěch tohoto způsobu oddlužení jediný přítomný věřitel (věřitel č. 4) a že tento způsob oddlužení navrhoval také insolvenční správce, jelikož oddlužení plněním splátkového kalendáře by nepřineslo uspokojení věřitelů v rozsahu zákonem požadovaných 30 %.
25. Usnesením ze dne 30. května 2018, č. j. KSOS 34 INS XY, souhlasil insolvenční soud s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěným věřitelům dlužnice (č. 8, 12, 13 a 17) z čistého výtěžku zpeněžení nemovitých věcí dlužnice ve výši 948.154 Kč celkem částku 712.400,63 Kč.
26. Usnesením ze dne 6. listopadu 2018, č. j. KSOS 34 INS XY, insolvenční soud schválil konečnou zprávu insolvenčního správce ze dne 4. září 2018 (B-109), tak, že:
A. Příjmy majetkové podstaty tvoří zpeněžený majetek sloužící k zajištění ve výši 958.333 Kč.
B. Výdaje majetkové podstaty sestávají z pohledávek za majetkovou podstatou ve výši 15.407 Kč, z plnění zajištěným věřitelům ve výši 712.400,63 Kč a z odměny insolvenčního správce ve výši 105.339,94 (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty).
C. Částka určená k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 125.185,43 Kč.
27. Schválená konečná zpráva obsahuje i závěr insolvenčního správce, že k rozvrhu nezajištěným věřitelům zůstane částka 125.185,43 Kč, která odpovídá uspokojení ve výši 10,7822 %, takže dlužnice nesplní minimální požadovanou hranici úhrady 30 % nezajištěným věřitelům. Tamtéž insolvenční správce uvádí, že dne 21. srpna 2018 vyzval právní zástupkyni dlužnice k vyjádření, zda je dlužnice schopna a ochotna uhradit na účet oddlužení částku tak, aby hranici 30 % splnila, a že dne 4. září 2018 obdržel vyjádření, že dlužnice tuto částku uhradit nehodlá.
28. Usnesením ze dne 29. května 2019, č. j. KSOS 34 INS XY, rozvrhl insolvenční soud částku 125.185,43 Kč mezi 19 nezajištěných věřitelů dlužníka se zjištěnými pohledávkami v celkové výši 1.045.284,01 Kč.
29. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice spojeného s povolením oddlužení (29. července 2013), k článku II. (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a k článku II. (Přechodné ustanovení) zákona č. 230/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019. Jde o následující ustanovení insolvenčního zákona:
§1
Předmět úpravy
Tento zákon upravuje
a/ řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů,
b/ oddlužení dlužníka.
§5
Zásady insolvenčního řízení
Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;
c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce;
d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
§415
Je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek nebo je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé při postupu podle §398 odst. 4, nižší než 50 % nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení §414 odst. 2 a 3 platí obdobně.
30. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelkou položeným otázkám následující závěry:
K otázce č. 1 (kdy se uplatní test konkursem).
31. Co do posouzení předpokladů aplikace §415 insolvenčního zákona Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází ze závěrů, jež k této otázce přijal v R 77/2013, přiléhavě citovaných odvolacím soudem (srov. odstavec 5. výše) [srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 218/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 7-8, ročníku 2019, pod číslem 83 ] . Tam dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří:
[1] návrh dlužníka,
[2] prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a
[3] prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
32. Odvolací soud se přiléhavě dovolal též závěrů obsažených v důvodech R 47/2014 (srov. odstavec 6. výše). Tam Nejvyšší soud uzavřel, že prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení bylo možné předpokládat, že tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Insolvenční soud v takovém případě může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, přestože hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (srov. shodně opět i usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 218/2016).
33. V usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014, Nejvyšší soud k závěrům plynoucím z R 47/2014 dodal, že kdyby se v insolvenčním řízení prosadil způsob oddlužení, při kterém by již v době jeho schválení bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (aniž by šlo o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění), musí se tato skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu“ nastaveného ustanovením §415 insolvenčního zákona (při úvaze, zda se prokázalo, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem).
34. V usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2018, pod číslem 120, pak Nejvyšší soud ozřejmil, že sama skutečnost, že věřitelé, respektive insolvenční soud, rozhodli o jiném (druhém) způsobu oddlužení, než dlužník navrhoval (přičemž v době schválení oddlužení nebylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek), dlužníka nezbavuje povinnosti, aby v návrhu na osvobození od placení zbytku svých dluhů dle §415 insolvenčního zákona prokázal, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem. Přitom šlo o věc typově shodnou s touto věcí (v tom, že předepsané míry uspokojení dlužníkových nezajištěných věřitelů nebylo dosaženo v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty).
35. Jakkoli to v posledně označeném rozhodnutí nebylo řečeno výslovně, je z něj zřejmé, že nedosáhne-li dlužník předepsané (30%) míry uspokojení nezajištěných věřitelů v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, bude tzv. test konkursem vždy záviset na zohlednění příjmů, jichž by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem.
36. Odpovědět při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty na otázku č. 1 tak, jak požaduje dovolatelka [ nezohlednit příjmy, které při tomto způsobu oddlužení zůstaly nedotčeny (srov. §408 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném v době schválení oddlužení dlužnice) ] , by ve skutečnosti znamenalo vyloučit platnost „testu konkursem“ při nezdařeném oddlužení zpeněžením majetkové podstaty vždy.
37. Nadto dovolatelka (v rámci otázky) akcentuje jako pro odpověď důležitou vědomost věřitelů a insolvenčního soudu (v době schválení oddlužení) právě o tom, že jediný rozdíl v míře uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů představují (oproti konkursu) neuhrazené srážky z příjmu dlužnice. Tato vědomost je však pro vyloučení „testu konkursem“ právně bezcenná; plyne totiž přímo z textu insolvenčního zákona [ z toho, že schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty postihuje majetek dlužníka náležející do majetkové podstaty v době schválení oddlužení (§408 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném v době schválení oddlužení dlužnice) , a že při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (§398 odst. 2 a §408 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném v době schválení oddlužení dlužnice) ]. V intencích výše shrnuté judikatury je pro způsob uplatnění „testu konkursem“ v případech, v nichž se schválený (a následně nezdařený) způsob oddlužení liší od dlužníkem navrženého způsobu oddlužení, podstatné pouze to, zda již v době jeho schválení bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (aniž by šlo o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění); srov. opět R 47/2014 a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 218/2016 a sen. zn. 29 NSČR 127/2014. Ze skutkových reálií dané věci se naopak podává (srov. odstavec 23. výše), že dlužnicí navrhovaný způsob oddlužení plněním splátkového kalendáře nenabízel předepsanou minimální míru uspokojení nezajištěných věřitelů a že bylo možné důvodně předpokládat, že schválený způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů dosáhne. Dovolání tak potud není důvodné.
K otázce č. 2 (kdy lze upustit od testu konkursem).
38. Odpovídat na otázku č. 2 by nemělo smysl, kdyby dovolatelka současně netvrdila (což činí, srov. odstavec 14. výše), že uplatnění „testu konkursem“ v jejím případě odporuje dobrým mravům, principům spravedlnosti a příčí se účelu a smyslu insolvenčního zákona. Dovolání nicméně ani potud není důvodné.
39. Akcentuje-li dovolatelka v dotčených souvislostech, že uspokojení nezajištěných věřitelů nižší (než 30%) měrou nezavinila, pak přehlíží, že prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, je samostatným předpokladem aplikace §415 insolvenčního zákona, stojícím vedle „testu konkursem“ (srov. opět R 77/2013 a odstavec 31. výše). Pro účely posouzení, zda uplatnění testu konkursem odporuje zásadám označeným dovolatelkou, je tedy námitka, že dovolatelka nezavinila nižší míru uspokojení nezajištěných věřitelů, argumentačně bezcenná.
40. Argument, že oddlužení nemělo pro dovolatelku kýžený efekt (nevyústilo pro ni v rozhodnutí o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů), je rovněž právně bezcenný, neboť potud nejde o důsledek toho, jak odvolací soud aplikoval dotčené pravidlo v poměrech dané věci, nýbrž o důsledek plynoucí přímo z dikce §415 insolvenčního zákona (z toho, že dlužník nenaplní předpoklady pro aplikaci tam formulované výjimky při nedodržení minimální předepsané kvóty uspokojení nezajištěných věřitelů). Jinak řečeno, nejde o důsledek vyvolaný postupem soudů v dovolatelčině věci, nýbrž o důsledek předjímaný ustanovením §415 insolvenčního zákona.
41. V tom, že insolvenční zákon v rozhodném znění vyžaduje pro účely přiznání osvobození od placení zbytku dluhů, aby dlužník uspokojil nezajištěné věřitele minimálně z 30 % (nejde-li o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění), Nejvyšší soud žádný rozpor s dobrými mravy, principy spravedlnosti nebo účelem a smyslem insolvenčního zákona nespatřuje.
42. Účel insolvenčního zákona je vymezen (při absenci výslovné úpravy – na rozdíl od ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) zejména předmětem úpravy, jímž je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§1 písm. a/ insolvenčního zákona) a oddlužení dlužníka (§1 písm. b/ insolvenčního zákona). Při posouzení účelu insolvenčního zákona je dále nutné respektovat zásady vyjádřené v ustanovení §5 insolvenčního zákona. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sen. zn. 29 NSČR 14/2012, uveřejněné pod číslem 76/2013 Sb. rozh. obč. K účelu insolvenčního řízení srov. dále i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, uveřejněného pod číslem 241/2010 Sb. (srov. zejména odstavec 52. nálezu); nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu.
43. Již v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněném pod číslem 10/2015 Sb. rozh. obč. , Nejvyšší soud zdůraznil, že při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů (§395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) se osvobození od placení zbytku dluhů může při oddlužení týkat až 70 % dlužníkových dluhů, bez zřetele k tomu, zda s tím věřitel souhlasí, a k tomu, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník. Nejde tedy o nic nemravného nebo rozporného s principy spravedlnosti, není-li osvobození od placení zbytku dluhů přiznáno dlužníku, který své nezajištěné věřitele zákonem stanovenou minimální měrou neuspokojil, ani nenaplnil předpoklady (obsažené kumulativně v §415 insolvenčního zákona), za nichž by mu osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i tak mohlo být přiznáno.
44. „Konflikt“ předestíraný dovolatelkou se přitom vyskytuje tam, kde šlo o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty jako typový (pro účely testu konkursem budou příjmy dlužníka za relevantní období mít vždy význam). K tomu Nejvyšší soud dodává, že úprava obsažená v §415 insolvenčního zákona je výjimkou z pravidla obsaženého v ustanovení §414 insolvenčního zákona (jež primárně určuje, kdy lze dlužníku přiznat osvobození od placení zbytku dluhů). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002). Upuštění od „testu konkursem“ pokaždé, kdy by do něj měly být zahrnuty příjmy dlužníka, jemuž se nezdařilo oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, by působení výjimky upravené §415 insolvenčního zákona rozšířilo nad zákonem předvídaný rozsah.
K otázce č. 3 (k poučovací povinnosti soudu).
45. K dovolatelkou namítanému nesplnění poučovací povinnosti Nejvyšší soud předesílá, že již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněném pod číslem 97/2011 Sb. rozh. obč. uz avřel, že §5 o. s. ř. je podpůrně (přiměřeně) aplikovatelný (i) v insolvenčním řízení. Přitom platí, že poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v §5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci nestanoví §5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sb. rozh. obč. ).
46. Je na místě doplnit, že součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2020, pod číslem 19).
47. Insolvenční zákon přitom ani ve spojení s §5 o. s. ř. nepředjímá, že by měl být dlužník poučen způsobem a v rozsahu, jehož se domáhá dovolatelka (tedy tak, že insolvenční soud při závěru, že dlužník neprošel tzv. testem konkursu ve smyslu §415 insolvenčního zákona, konkretizuje a vyčíslí přesnou výši chybějící částky a umožní dlužníku, aby tento rozdíl uhradil v určené lhůtě do majetkové podstaty). Z úpravy obsažené v §415 insolvenčního zákona (předjímající coby další předpoklad návrh dlužníka) naopak plyne, že tvrzení, že dostojí „testu konkursem“, má být součástí procesní aktivity dlužníka žádajícího o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů přesto, že nedosáhl předepsané míry uspokojení nezajištěných věřitelů, při podání takového návrhu.
48. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu