ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.36.2019.3
KSBR 32 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 36/2019-A-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka RK – mont, spol. s r. o. , se sídlem v Oslavanech, Padochov 232, PSČ 664 91, identifikační číslo osoby 25535307, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Praze, Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele S. M. , se sídlem ve XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Sukova 49/4, PSČ 602 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2018, č. j. KSBR 32 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 19. října 2018, č. j. KSBR 32 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) k návrhu věřitele S. M. mimo jiné:
[1] Zjistil úpadek dlužníka (RK – mont, spol. s r. o.) [ bod I. výroku ].
[2] Ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit (neplní je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a nepředložil požadovaný seznam závazků).
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. prosince 2018, č. j. KSBR 32 INS XY, 1 VSOL XY:
[1] Změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že insolvenční návrh se zamítá (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1, 2 a 4, §97 odst. 7, §104 odst. 3 a 4, §105 odst. 1, §136 odst. 1 a §143 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po zopakování a doplnění dokazování k následujícím závěrům:
5. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu o úpadku dlužníka dle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona, když u dlužníkem předložených seznamů nechybí řádně podepsané prohlášení o jejich správnosti a úplnosti a v souladu s §104 odst. 4 insolvenčního zákona byl dlužník oprávněn uvést u označených závazků, že je popírá a proč.
6. Odvolací soud nesdílí ani závěr insolvenčního soudu o úpadku dlužníka podle §3 odst. 1 insolvenčního zákona. Pohledávka insolvenčního navrhovatele zůstala spornou i v průběhu odvolacího řízení a nelze ji mít za osvědčenou [ stejně jako pohledávku věřitele M. A. (dále jen „M. A.“) ]. Přitom osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je jedním z předpokladů, jehož nesplnění v řízení před insolvenčním soudem musí vést bez dalšího k zamítnutí insolvenčního návrhu. Tím, že částečně provedl listinné důkazy předložené insolvenčním navrhovatelem a M. A., pak nesprávně nahrazoval sporné řízení o jejich pohledávkách.
7. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sb. rozh. obč. , v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sb. rozh. obč. , v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 83/2012“) , v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněném pod číslem 45/2014 Sb. rozh. obč. , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 107/2016 [ usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ], odvolací soud též uzavírá, že dlužník vyvrátil domněnku platební neschopnosti podle §3 odst. 2 insolvenčního zákona, když prokázal schopnost uhradit splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele a M. A., jejichž souhrn činí 3.210.401 Kč. Dlužník (totiž) vlastní nezatíženou nemovitost v hodnotě 2.790.000 Kč, dále nemovitost v hodnotě 3.100.000 Kč zatíženou zástavním právem pro pohledávku, kterou tvrdí v aktuální výši 1.193.000 Kč a v seznamu majetku uvedl hotovost ve výši 844.472,82 Kč. Disponuje tedy nezatíženým majetkem převyšujícím přihlášené pohledávky těchto věřitelů, které lze bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí). Jiné věřitele dlužníka insolvenční navrhovatel neoznačil. Vzhledem k majetkovým poměrům se dlužník nenachází ani v úpadku ve formě předlužení.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i argumentem, že „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“. Za rozporné s judikaturou má dovolatel odpovědi na tyto otázky:
[1] M á dlužník povinnost označit v seznamu závazků ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona všechny své věřitele způsobem uvedeným v §103 odst. 1 insolvenčního zákona?
[2] Lze učinit závěr o domněnce dlužníkovy neschopnosti plnit své peněžité závazky dle ustanovení §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona na základě seznamů uvedených v §104 odst. 1 insolvenčního zákona, které neoznačují věřitele způsobem uvedeným v §103 odst. 1 insolvenčního zákona a neuvádějí údaj o výši a splatnosti závazků a o tom, zda jde o zajištěné věřitele?
9. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel snáší v dovolání argumenty na podporu závěru, že nedostatky dlužníkem předložených seznamů zakládají domněnku jeho platební neschopnosti dle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je (totiž) ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč. , a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
14. Z dovolání je pak patrno, že dovolatel zpochybňuje pouze způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou domněnky dlužníkovy platební neschopnosti dle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona. Přitom dovolatel přehlédl, že podle závěrů obsažených v R 83/2012 dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené.
15. Jinak řečeno, i tam, kde se pro nedostatky nebo absenci seznamů dle §104 odst. 1 insolvenčního zákona prosazuje domněnka platební neschopnosti dlužníka dle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona, bude taková domněnka pokládána za vyvrácenou, jakmile dlužník v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené.
16. Napadené rozhodnutí přitom spočívá též na závěru, že odvolací soud nemá za osvědčenou pohledávku insolvenčního navrhovatele ani pohledávku M. A. (a jiné věřitele dlužníka insolvenční navrhovatel neoznačil), jakož i na závěru, že i ve vztahu k pohledávkám těchto věřitelů dlužník osvědčil schopnost jejich úhrady [srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 7. výše]. Tento závěr (jenž je samostatným důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu i při porušení povinnosti předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1 insolvenčního zákona) dovolání nezpochybňuje, což činí dovolání nepřípustným jako celek (řešení položených otázek samo o sobě neovlivní výsledek dosažený rozhodnutím odvolacího soudu).
17. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto, čímž dlužníku vzniklo právo n a náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. dubna 2019), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném k 15. dubnu 2019, činí 3.100 Kč. S paušální částkou náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal dlužníku k tíži dovolatele.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně 29. dubna 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu