ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.47.2020.1
KSBR 44 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 47/2020-A-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice M. M. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele KAPPA RESIDENTIAL s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Únorová 858/6, PSČ 712 00, identifikační číslo osoby 02272822, zastoupeného Mgr. Jiřím Daňkem, advokátem, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020, č. j. KSBR 44 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2020, č. j. KSBR 44 INS XY, 2 VSOL XY, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2019, č. j. KSBR 44 INS XY, se mění tak, že insolvenční návrh se neodmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 9. prosince 2019, č. j. KSBR 44 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odmítl insolvenční návrh, jímž se věřitel KAPPA RESIDENTIAL s. r. o. domáhal zjištění úpadku dlužnice M. M. (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a vrátil insolvenčnímu navrhovateli zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000 Kč (bod III. výroku).
2. Učinil tak proto, že insolvenční návrh neobsahoval dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž by (pokud by je soud shledal pravdivými) bylo možno dovodit úpadek dlužnice.
3. K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem spatřoval vady insolvenčního návrhu v tom, že neobsahoval jakékoli tvrzení o splatnosti pohledávky insolvenčního navrhovatele (z titulu práva na vrácení kupní ceny ve výši 2.280.012 Kč pro odstoupení od kupní smlouvy uzavřené s dlužnicí dne 6. června 2018), tj. o skutečnosti, ze které vyplývá oprávnění insolvenčního navrhovatele (aktivní věcná legitimace) podat insolvenční návrh vůči dlužnici ve smyslu §103 odst. 2 a §128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
5. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 64/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2013, pod číslem 130), a ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 66/2017), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
7. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, jejíž řešení odvolacím soudem je rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
8. V posouzení náležitostí insolvenčního návrhu a okolností, za nichž lze odmítnout insolvenční návrh pro vady podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, byla rozhodovací praxe soudů již sjednocena (ustálena) následovně:
[1] V usnesení ze dne 22. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení §103 insolvenčního zákona a byť jen přiměřená aplikace ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. je tudíž vyloučena.
[2] V usnesení ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.
[3] Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 26/2011“), se pak podává, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že „dlužník je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že dlužník „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je předlužen“, není ve smyslu ustanovení §103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují.
[4] V usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2012“), Nejvyšší soud dále uzavřel, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení §103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o těchto pohledávkách a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
[5] Z R 26/2011 i R 44/2012 se též podává, že v případě úpadku ve formě dlužníkovy platební neschopnosti (§3 odst. 1 insolvenčního zákona) je požadavek, aby měl dlužník více věřitelů (§3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), splněn, má-li nejméně dva věřitele, z nichž každý má vůči němu pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona).
9. K uvedeným judikatorním závěrům lze dodat, že musí-li insolvenční návrh (věřitele) obsahovat konkrétní údaje o splatnosti pohledávky dalšího věřitele, tím spíše musí obsahovat konkrétní údaj o splatnosti pohledávky samotného insolvenčního navrhovatele, neboť právě existence splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele zakládá jeho aktivní legitimaci podat vůči dlužníkovi insolvenční návrh.
10. Na rozdíl od odvolacího soudu má však Nejvyšší soud za to, že v projednávané věci insolvenční navrhovatel uvedl v insolvenčním návrhu tvrzení o důvodu vzniku své pohledávky vůči dlužníkovi i její splatnosti dostatečně určitě, tudíž byl insolvenční návrh projednatelný. Existence splatné pohledávky vyplývá totiž již z tvrzení, že insolvenční navrhovatel odstoupil od (označené) kupní smlouvy, což navrhoval prokázat důkazem označeným „Odstoupení … ze dne 9. listopadu 2018“, a dále z tvrzení, jaká byla výše nevrácené kupní ceny.
11. Napadené rozhodnutí je s výše citovanou judikaturou v rozporu. Nejvyšší soud proto, maje za splněné předpoklady určené ustanovením §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř., změnil napadené rozhodnutí tak, že se insolvenční návrh neodmítá.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu