ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1005.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1005/2021-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. L. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 8 To 144/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 138/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 T 138/2020, byl obviněný J. L. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze den 14. 1. 2021, sp. zn. 91 T 89/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 3 To 60/2021, byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 91 T 89/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 3 To 60/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 8 To 144/2021 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 6. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný striktně popírá svůj úmysl jakkoliv přispět k trestné činnosti. Závěr obou soudů o společném úmyslu obviněného a AAAAA (pseudonym) je natolik odtržen od reality a dokazování, že to vytváří extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a závěry, které na jeho základě soudy učinily. Obviněný po celou dobu plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a předložil jim svoji ucelenou verzi skutkového děje, která byla na rozdíl od výpovědi poškozeného prosta vnitřních rozporů. Dále uvedl, že se skutkového děje účastnil pouze za účelem vyhledání vhodného místa k aplikaci dávky pervitinu. Naopak sám aktivně bránil poškozeného před útoky AAAAA. Poškozený dokonce vypověděl, že se ho obviněný během celého konfliktu aktivně zastával. Podle jeho mínění proto z výpovědi poškozeného nevyplývá úmysl dopustit se trestného jednání. Závěr soudu o tom, že pokud obviněný nesl batoh na zádech, svědčí to pro úmysl ponechat si jej, obviněný označil za absurdní. Ze skutku nezískal žádný majetkový prospěch, resp. ani o získání majetkového prospěchu neusiloval. Jedinou spojitostí s projednávanou trestnou činností je jeho fyzická přítomnost v daném čase a místě, avšak tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k závěru o společném úmyslu ke spáchání trestné činnosti. Soudy podle jeho mínění nepostupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v §2 odst. 5 trestního řádu, podle kterého platí, že orgány v trestním řízení mají zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ovšem důvodné pochybnosti vzbuzují tvrzení poškozeného, jeho výpověď v hlavním líčení byla nelogická a vnitřně rozporná. Podle obviněného je poškozený krajně nedůvěryhodná osoba. Závěrem odkázal na své odvolání, ve kterém blíže shrnul důvody, proč nelze k výpovědi poškozeného přihlížet.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil obviněného obžaloby. Následně obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení. Odmítla tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něho definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný a spoluobviněný mladistvý AAAAA jednali jako spolupachatelé bez ohledu na to, že mladistvý byl bez pochyby aktivnější, sám i poškozeného fyzicky napadl a při prohledávání mu vzal jeho věci, z nichž si nechal pouze finanční částku a kupón MHD. O loupežném motivu jednání obou obviněných svědčí skutečnost, že nejprve poškozeného chtěli vylákat na záchod, aby po neúspěchu pod smyšlenou záminkou jej pak lstí dostali do výtahu bez přítomnosti dalších osob. Státní zástupkyně souhlasila se soudem prvního stupně, že není podstatné, který z obou mužů poškozeného zval na WC a hovořil o neexistující kamarádce na nástupišti, neboť bezpochyby oba jednali zcela ve shodě, o čemž svědčí i další průběh jízdy výtahem. Obviněný J. L. se zastával poškozeného pouze v tom, že vytýkal mladistvému, ať jej nebije, neboť neklade odpor. Nicméně byl to právě obviněný J. L., který batoh poškozeného prohledával, neboť mladistvý byl zaneprázdněn prohlídkou oděvu poškozeného. Byl to obviněný L., který nakonec batoh poškozenému vzal a těžko lze uvěřit tomu, že mu jej chtěl vrátit, když vůbec nevěděl, kde by ho po jeho útěku mohl hledat. Na videozáznamu je vidět, že obviněný odcházel z výtahu s batohem poškozeného na zádech, což je poněkud jiný způsob, než kdyby chtěl dostihnout poškozeného a batoh mu vrátit. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy podle státní zástupkyně zcela přiléhavá.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatnil v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení. Dovolací argumentace obviněného byla převážně založena na zpochybňování obsahu provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Svými námitkami se obviněný snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. V dovolání vlastním pohledem interpretoval některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem. Uplatněné námitky byly skutkového charakteru nebo jimi obviněný hodnotil provedené důkazy. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Skutkovými námitkami se soudy obou stupňů již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal výjimečnou situaci v podobě extrémních vnitřních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jež by umožňovala dovolacímu soudu i v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je jasně zřetelná souladná obsahová vazba. Vzhledem k tomu, že dokazování bylo provedeno řádně a plně z něj vyplývají zjištěné skutkové okolnosti, nelze souhlasit ani s námitkou, že orgány činné v trestním řízení v rozporu s §2 odst. 5 trestního řádu nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Za přípustné lze označit výhrady, kterými obviněný brojí proti posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný a spoluobviněný mladistvý AAAAA jednali jako spolupachatelé, po vzájemné dohodě a v součinnosti, to bez ohledu na to, že mladistvý byl bez pochyby aktivnější, sám dokonce poškozeného fyzicky napadl a při prohledávání mu vzal jeho věci, z nichž si nechal pouze finanční částku a kupón MHD. O loupežném motivu jednání obou obviněných svědčí skutečnost, že nejprve poškozeného chtěli vylákat na záchod, aby jej po tomto neúspěchu pod smyšlenou záminkou lstí dostali do výtahu bez přítomnosti dalších osob. V tomto směru pak není podstatné, který z obou mužů poškozeného zval na WC a hovořil o neexistující kamarádce na nástupišti, neboť bezpochyby oba jednali zcela ve shodě. O tom rovněž svědčí další průběh jízdy výtahem. Pokud se obviněný zastával poškozeného, tak to bylo pouze do té míry, že považoval za zbytečné eskalovat násilí vůči poškozenému, který nekladl odpor. Byl to však právě obviněný, který batoh poškozeného prohledával a nakonec mu jej vzal. Je nelogické jeho tvrzení, že ho chtěl poškozenému vrátit, když vůbec nevěděl, kde by ho po jeho útěku mohl hledat. Na videozáznamu bylo jasně patrné, že obviněný odcházel z výtahu s batohem poškozeného na zádech, beze spěchu, což značí jiný způsob, než kdyby chtěl poškozeného ještě obratem dostihnout a batoh mu vrátit.
Právní kvalifikaci jednání obviněného, včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu, lze proto označit za plně přiléhavou skutkovým okolnostem.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu