ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1042.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1042/2021-4232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podala obviněná H. M., nar. XY, XY, trvale bytem XY, XY , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 10 To 67/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 23/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 16 T 23/2016, byla obviněná H. M. uznána vinnou ze spáchání zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku. Za to byla podle §189 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných v rozsudku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných T. E., V. V., J. B., P. P. a A. Š.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 10 To 67/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Tímtéž rozsudkem rozhodl o odvoláních obviněných T. E. a V. V.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná uvedla, že do podniku, který provozovala, chodila policie a nikdo jí neřekl, že se dopouští trestného činu. Provozování nočního klubu proto vnímala jako zcela legitimní způsob obživy. Obviněná namítla, že soudy nepřípustně zaměnily znaky objektivní stránky trestného činu kuplířství v podobě „přimění“, „svedení“ a „zjednání“. Z provedeného dokazování nijak nevyplývá, že by někoho k provozování prostituce „přiměla“ nebo „svedla“, když většina dívek prostituci provozovala již v minulosti před svým působením v klubu S. Obviněná dále namítla, že soudy nesprávně určily výši majetkového prospěchu obviněné. Značný prospěch nebyl v řízení spolehlivě prokázán, jelikož osoby provozující prostituci své zisky neevidují a soudy provedly pouze jakýsi odhad možného zisku. Soudy současně nezohlednily výši nákladů na provoz podniku a dluhy, které na podniku vázly po předchozích vlastnících. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 546/2012. Do prospěchu započítaly soudy nesprávně i zisk z prodeje nápojů zákazníkům klubu, což však nelze považovat za zisk z trestné činnosti. Jedná se o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním. Obviněná také namítla, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Při ukládání trestu soudy porušily zásadu zákazu dvojího přičítání ve vztahu ke kritériu ziskuchtivosti. Současně poukázala na to, že v obdobných případech je v drtivé většině ukládán trest podmíněný. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje obviněná v tom, že soudy nerespektovaly zásadu ústnosti a zásadu bezprostřednosti. Nalézací soud své rozhodnutí opřel o výpovědi svědkyň I. a P., aniž by z protokolů o hlavním líčení vyplývalo, že byly osobně slyšeny nebo jejich výpovědi z přípravného řízení jakkoliv čteny. Z velké části pak nalézací soud vycházel z protokolů o výpovědích svědkyň z přípravného řízení, které byly čteny podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, když však není zřejmé, v jakých bodech se výpověď konkrétní svědkyně v hlavním líčení odchylovala do výpovědi z přípravného řízení.
4. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 10 To 67/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2019, č. j. 16 T 23/2016-3693, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněná uplatnila hmotněprávní námitky pouze zčásti. Podle názoru státní zástupkyně jde o námitky zjevně neopodstatněné, neboť bylo prokázáno, že obviněná k provozování prostituce jiného nejen zjednala, ale také přiměla a svedla a z tohoto jednání kořistila. Některé ženy byly do klubu nalákány pod příslibem jiného zaměstnání a nakonec všechny začaly provozovat prostituci, neboť neměly finanční prostředky, byly bez zázemí v cizí zemi a provozování prostituce tak bylo východiskem z dané situace a rovněž prostředkem pro zabezpečení rodin na Ukrajině. Soudy podle státní zástupkyně nepochybily, pokud do kořistění z prostituce zahrnuly i tržby z nápojů, které byly podávány v baru klubu, neboť podávání těchto nápojů bezprostředně s prostitucí souviselo, neboť tyto nápoje byly podávány zákazníkům klubu, kteří jej navštěvovali právě za účelem, že v klubu byly poskytovány sexuální služby. Právě dostupnost sexuálních služeb byla důvodem, proč zákazníci byli ochotni zaplatit za nápoje vyšší ceny než v podnicích, kde sexuální služby poskytovány nebyly. Pro závěr o naplnění znaku podle §189 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku bylo dostačující, pokud bylo zjištěno, po jak dlouhou dobu obviněná v nočním klubu S. zajišťovala prostřednictvím jí sjednaných dívek poskytování prostituce, včetně toho, jakým způsobem byly děleny výdělky z této prostituce plynoucí. Logická je i úvaha soudů obou stupňů o tom, že pokud obviněná, stejně tak jako spoluobviněný partner, neměli žádné jiné zdroje příjmů a jejich životní úroveň jim dovolovala nákup vozidel, pak zcela jistě jednali v úmyslu značného prospěchu dosáhnout, neboť výdělek z prostituce tvořil jejich příjmy, z nichž hradili veškeré své životní náklady. Státní zástupkyně dále uvedla, že není možné zaznamenat ani obviněnou namítané porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti. Obviněnou jmenované svědkyně se v průběhu hlavního líčení vyslechnout nepodařilo, a proto postupem podle §211 odst. 1 trestního řádu, tedy se souhlasem stran, byla jejich výpověď z přípravného řízení přečtena. Zásada bezprostřednosti a ústnosti nebyla porušena ani v případě, pokud soud prvního stupně z velké části vycházel z protokolu o výpovědích svědkyň v přípravném řízení, které byly čteny podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Předmětné ustanovení totiž může být užito i v případě, pokud svědek zamlčí skutečnosti podstatné pro rozhodnutí, které uváděl dříve. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, pak neodpovídají námitky, ve kterých obviněná zpochybňovala přiměřenost uloženého trestu.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
7. Obviněná H. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného i návrhy na doplnění dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Uplatněnému důvodu dovolání proto nemohla odpovídat část dovolací argumentace směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se obviněná snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry.
13. Obviněné především nelze přisvědčit, pokud se hájí tím, že provozování nočního klubu vnímala jako zcela legitimní způsob obživy. Při respektování skutkových závěrů uvedených v tzv. skutkové větě jinými slovy říká, že nevěděla o trestnosti právě toho jednání, pro které byla uznána vinnou. V takovém případě se však dovolává negativního právního omylu o trestnosti činu, který však pachatele neomlouvá, podle zásady ignorantia iuris nocet , tj. neznalost práva škodí, protože neomlouvá (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 267).
14. Obviněná dále namítla, že nemohla naplnit znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kuplířství „přiměje“ a „svede“ jiného k provozování prostituce. K tomu lze uvést, že pojem přiměje jiného reprezentuje jednání, které není založeno na násilí nebo pohrůžkách a neobsahuje v sobě ani žádné jiné prvky agresivity. Formy, jimiž pachatel jiného přiměje, mohou mít různé podoby. Může jít i o různé druhy přemlouvání či žádostí. Svedením se rozumí u jiného úmyslně vzbudit rozhodnutí provozovat prostituci. Formy svedení mohou být velmi různorodé, může jít o přemlouvání, poučení, že tímto způsobem lze snadno získat větší množství finančních prostředků apod. Povahu svádění by mohlo mít i schvalování prostituce před jinou osobou, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí o provozování prostituce v této osobě. Obviněná v této souvislosti poukázala na to, že většina dívek prostituci provozovala již v minulosti před svým působením v klubu S. Taková okolnost ovšem není rozhodná, jelikož přemluvit či vzbudit v jiném rozhodnutí provozovat prostituci lze i v případě, kdy taková osoba prostituci v minulosti provozovala, ovšem bez působení pachatele by k tomu znovu nedošlo. Naplnění znaků přimění a svedení je u obviněné zjevné v případě dívek z Ukrajiny, které byly přesvědčeny k provozování prostituce pod vidinou příjmu, kterého by jinak nebyly schopny legální prací v domovském státě či na území České republiky dosáhnout. Obvinění dívkám vysvětlovali, že v jejich postavení si mohou prostitucí vydělat finanční prostředky, a spoléhali na to, že taková nabídka je pro ně lákavá, neboť se tyto dívky nacházely v tíživé finanční a sociální situaci. Vyplývá to například z výpovědi svědkyně H. M., která na území České republiky nepřijela se záměrem provozovat prostituci. K tomu se rozhodla až po setkání s obviněnou a po návštěvě jí provozovaného nočního klubu.
15. Ve vztahu k námitce obviněné, podle které došlo k nesprávnému určení výše prospěchu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §189 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, dovolací soud předesílá, že k naplnění tohoto znaku není třeba, aby bylo značného prospěchu skutečně dosaženo. Nalézací soud k této otázce provedl rozsáhlé dokazování, z něhož jednoznačně vyplynulo, že obviněná popsaným způsobem provozovala noční podnik po dobu přibližně sedmi let (kdy její činnost byla ukončena zásahem policie), přičemž výdělky z prostituce byly děleny ve stejném poměru mezi dívky a obviněnou. Obviněná, stejně tak jako spoluobviněný partner, neměli žádné jiné zdroje příjmů, přesto jejich životní úroveň jim dovolovala například nákup vozidel či dalších věcí zajištěných při domovní prohlídce. Do příjmů byly správně zahrnuty též příjmy z prodeje nápojů zákazníkům i příjmy z taxislužby, neboť toto zboží a služby byly prodávány zákazníkům klubu, kteří jej navštěvovali právě za účelem, že v klubu byly poskytovány sexuální služby. Dostupnost sexuálních služeb byla důvodem, proč zákazníci byli ochotni zaplatit za nápoje vyšší ceny než v podnicích, kde sexuální služby poskytovány nebyly. Podle zjištění soudů byl provoz nočních klubů schopen generovat zisky v řádech statisíců korun ročně. Skutková zjištění proto odpovídají závěru, že obviněná jednala v úmyslu získat pro sebe značný prospěch.
16. Pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 trestního řádu nelze podřadit námitku obviněné, podle které jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. trestního zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Obviněné navíc nelze přisvědčit, že by soudy porušily zásadu zákazu dvojího přičítání, pokud při ukládání trestu zohlednily ziskuchtivost jednání obviněné. Zásada vyjádřená v §39 odst. 4 trestního zákoníku totiž nebrání tomu, aby při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby nebylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
17. V projednávané věci nelze hovořit ani o porušení práva obviněné na spravedlivý proces spočívajícím v tom, že soudy nerespektovaly zásadu ústnosti a zásadu bezprostřednosti. Pokud jde o svědkyně L. I. a M. P., pak jejich výpovědi z přípravného řízení byly přečteny podle §211 odst. 1 trestního řádu se souhlasem stran v hlavním líčení dne 30. 10. 2018. Právo obviněné na spravedlivý proces nebylo porušeno ani v případě, pokud soud prvního stupně z velké části vycházel z protokolů o výpovědích svědkyň v přípravném řízení, které byly čteny podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Podle citovaného ustanovení se protokol o dřívější výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Odchylky v podstatných bodech zde budou zejména za situace, když svědek uvádí o rozhodujících skutkových okolnostech údaje, které se navzájem vylučují s údaji uvedenými v dřívější výpovědi nebo jsou v jiném zřejmém rozporu, a to do takové míry, že mohou vést k zásadně odlišným skutkovým či právním závěrům. Odchylka ovšem může spočívat i v tom, že v některé ze srovnávaných výpovědí svědek zamlčel skutečnosti podstatné pro rozhodnutí, které uváděl v druhé z nich. To byl právě případ obviněnou označených svědkyň E. O. i O. I.
18. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu