ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1155.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1155/2021-1629
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 2 To 124/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 6/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 9 T 6/2020, byl obviněný M. K. uznán vinným pod bodem 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem 2) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla dále obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené M. D. částku 400.000 Kč a poškozené N. D. částku 300.000 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené M. D. a N. D. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o obviněném D. K.
O odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 2 To 124/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a podle §185 odst. 3 trestního zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osm roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku obviněnému dále uložil ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy ve formě prožitých duševních útrap poškozené M. D. částku 400.000 Kč a poškozené N. D. částku 300.000 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené M. D. a N. D. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný popřel spáchání skutků a nesouhlasil se závěry soudů. Podle něj nebyly provedeny takové důkazy, kterými by bez důvodných pochybností byla prokázána jeho vina, a dále soudům vytkl způsob hodnocení provedených důkazů. Výpovědi M. a N. D. podle jeho mínění působily nepřesvědčivě, obsahovaly rozpory ohledně frekvence útoků, druhů sexuálních praktik i míst, kde se útoky měly odehrávat. Ani jedna z poškozených nebyla schopna alespoň přibližně určit dobu, kdy mělo dojít k prvnímu útoku. Nemluvily spontánně, z větší části pouze potvrzovaly jim pokládané otázky. Dále namítl, že ostatní svědci poskytli pouze nepřímé a zprostředkované informace, nikdo neuvedl, že by sám cokoli z toho viděl nebo jinak vnímal. Jiné obžalobou předložené důkazy jej rovněž neusvědčují ze spáchání předmětných skutků. Podle znalkyně Mgr. Čermákové nebylo možné s úplnou jistotou určit, zda obě dívky vypovídaly pravdivě. Výpovědi některých svědků a sester D. navíc byly ve vzájemném rozporu. Obviněný nesouhlasil se závěry posudku z oboru psychiatrie – sexuologie. Navrhl vyhotovení revizního znaleckého posudku, který však nebyl proveden. Také namítl, že se soud neřídil zásadou in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 2 To 124/2020, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 9 T 6/2020, a dále aby obviněného v souladu s §265m trestního řádu zprostil obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení. Dále odmítla tvrzení obviněného, že by existoval extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Vina obviněného byla přímo prokázána věrohodnými svědeckými výpověďmi obou poškozených, a to M. D. a N. D., které obviněný jako otčím vychovával, kdy soudy obou stupňů tyto výpovědi shledaly pravdivými. Dílčí změny nebo nepřesnosti v jejich tvrzeních byly s ohledem na časový odstup, povahu věci a zjištěné osobnostní charakteristiky obou poškozených pochopitelné a naopak zcela jednoznačně svědčily o tom, že ze strany poškozených nešlo o naučené účelově vykonstruované nepravdivé svědecké výpovědi. Výpovědi obou poškozených plně korespondují se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie, podle kterého obviněný trpí sexuální deviací ve formě neúplné sexuality se zájmem o pubertální děvčata a s naplňováním sexuality za použití násilí. Právní kvalifikaci označila za zcela přiléhavou, přičemž jednání obviněného bylo prokázáno provedenými důkazy. V závěru státní zástupkyně konstatovala, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Hradci Králové netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný totožné námitky již uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů. Dále je třeba uvést, že jeho argumentace byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho zpochybňování skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a na základě vlastního posouzení namítal, že se předmětného trestného činu nedopustil. Konkrétně šlo o námitky, že nebyly provedeny důkazy, kterými by bez důvodných pochybností byla prokázána jeho vina, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, že výpovědi obou poškozených působily nepřesvědčivě, neboť nemluvily spontánně, ale pouze odpovídaly na kladené otázky, že jejich výpovědi obsahovaly rozpory a rovněž byly v rozporu s výpověďmi některých svědků, že poškozené nebyly schopné určit dobu prvního útoku, že podle znalkyně Mgr. Čermákové nebylo možné s jistotou určit, zda poškozené vypovídaly pravdivě, že ostatní svědci poskytli pouze nepřímé a zprostředkované informace, nebo šlo o vyslovení nesouhlasu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů nejsou ani extrémně vadné, neboť mají oporu v provedených důkazech.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vina obviněného byla přímo prokázána zcela věrohodnými svědeckými výpověďmi obou poškozených. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, které shledaly výpovědi M. D. a N. D. pravdivými. Dílčí změny nebo nepřesnosti v jejich tvrzeních byly s ohledem na časový odstup, povahu věci a zjištěné osobnostní charakteristiky obou poškozených pochopitelné. Naopak jednoznačně svědčily o tom, že ze strany poškozených nešlo o naučené účelově vykonstruované nepravdivé svědecké výpovědi. Z povahy věci je zřejmé, že obvykle nejsou další přímí svědci, kromě poškozených. Proto je třeba velice pečlivě a zevrubně hodnotit jejich výpovědi, čemuž oba soudy dostály. Výpovědi poškozených korespondují se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie, podle kterého obviněný trpí sexuální deviací ve formě neúplné sexuality se zájmem o pubertální děvčata a s naplňováním sexuality za použití násilí. V důsledku těchto skutečností je třeba konstatovat, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá a jednání obviněného bylo plně prokázáno provedenými důkazy, proto již nebylo potřebné vyhotovovat další znalecký posudek.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, neboli „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní. Argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného a skutkový stav věci byl zjištěn, aniž by o něm přetrvávaly důvodné pochybnosti.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízený opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu