ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1232.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1232/2021-6191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný O. S. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 9 To 19/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 3/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 20 T 3/2011, byl obviněný O. S. uznán vinným pod bodem A) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, pod bodem B) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §84 a §85 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, přičemž byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit trestným činem způsobenou škodu, resp. mu byla uložena přiměřená povinnost úředníků Probační a mediační služby České republiky průběžně dokládat své příjmy. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu podnikatelské činnosti v oboru nákupu a prodeje zboží za účelem jeho dalšího prodeje a dále v oboru zprostředkování obchodu a služeb v trvání 8 let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným 1) WOODCOTE CZ, a. s., částku 126.455 Kč, 2) LV Trans spol. s r. o., částku 58.140 Kč, 3) V. L. částku 8.199 Kč, 4) P. M. a P. M. částku 90.383 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 9 To 19/2021 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích napadený rozsudek v celém výroku o trestu zrušil. Podle §259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že odvolací soud nesprávně hmotněprávně posoudil existenci přitěžujících a polehčujících okolností, zejména pokud jde o okolnosti pobytu obviněného v zahraničí a skrývání se před trestním stíháním, délku doby uplynulou od spáchání skutků, tvrzenou recidivu a okolnosti hrazení škody způsobené trestným činem. Soudy také nesprávně právně posoudily otázku výše škody, kterou měl obviněný svým trestným činem způsobit. Popis skutku jak ve skutkové větě, tak v odůvodnění obviněný označil za nedostatečný a vnitřně rozporný. Napadená rozhodnutí jsou podle něj nepřezkoumatelná. Obviněný namítl, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, a že mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu panuje extrémní rozpor. Blíže obviněný popsal, že trvale žil v Portugalsku, a to nikoli za účelem vyhýbání se trestnímu stíhání. V roce 2007 se řádně dostavil k podání vysvětlení, přestože pobýval v Portugalsku, a s ohledem na jeho průběh měl za to, že podezření ze spáchání trestné činnosti rozptýlil. O tom, že je proti němu vedeno trestní řízení, objektivně až do svého zadržení nevěděl. Dále namítl, že ohledně jeho předcházejícího odsouzení se na jeho osobu hledí, jako by odsouzen nebyl, neboť se ve zkušební době osvědčil. Nemohlo se proto jednat o speciální recidivu stricto sensu. Odvolací soud při právním posouzení této přitěžující okolnosti pochybil. Jako polehčující okolnost odvolací soud odmítl přijmout skutečnost, že projednávaná trestná činnosti měla být spáchána před více než 15 lety, přičemž obviněný se do té doby nedopustil žádného protiprávního jednání a vedl řádný život. Za nesprávný označil závěr odvolacího soudu, že nevyužil možnosti poškozeným alespoň částečně nahradit způsobenou škodu, protože opak je pravdou. Soud stanovil výši tvrzené způsobené škody prostým součtem částek uvedených ve fakturách označených poškozenými jako jednak nezaplacené a jednak zaplacené částečně až po lhůtě splatnosti. Při stanovení výše škody nepostupoval podle §137 trestního zákoníku a částka, která je v rozsudku označena jako škoda způsobená trestným činem, tak nemůže být škodou způsobenou trestným činem ve smyslu trestního zákoníku. Dále namítl, že v rámci trestního řízení vůbec nebyla zjišťována obvyklá hodnota plnění, případně mohla být škodou krytou zaviněním jen výše případných úroků z prodlení. Škodou nebude částka, kterou se obviněný, resp. společnost C. zavázala uhradit. K tvrzené škodě uvedené v rozsudku nalézacího soudu u skutku B) pod bodem 83), kterou měl obviněný způsobit neuhrazením pronájmu nemovitosti, není jasné, jakým jednáním, které by naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tuto škodu mohl způsobit. Stanovení výše škody proto označil za nesprávné. Na závažnosti této vady v posouzení skutku nic nemění ani případné prohlášení viny. Z popisu skutku v napadeném rozsudku vůbec nevyplývá, že by obviněný naplnil znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu, zejména v případě pronájmu nebytových prostor. Dále obviněný uvedl, že odběr zboží a služeb nebyl činěn v podvodném úmyslu nezaplatit, to bylo důsledkem eskalace hospodářských potíží, které vyústily ve dluhovou spirálu, do níž se obviněný dostal v důsledku druhotné platební neschopnosti. Obstát nemůže ani hodnotící pasáž v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ohledně naplnění subjektivní stránky. Soudy podle něj nerespektovaly požadavky uvedené v §120 a násl. v §125 odst. 1 trestního řádu. Rozhodnutí obou soudů jsou z podstatné části nepřezkoumatelná a nejsou podpořeny provedenými důkazy. Nebyly respektovány ani povinnosti stanovené §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. V důsledku toho došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný dále namítl, že samotný pobyt v cizině není důvodem pro řízení proti uprchlému, neboť musí být zároveň zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo vyhnout se trestnímu stíhání. Zdůraznil, že mu nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a nemohl se účastnit přípravného řízení. Nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §302 trestního řádu pro vedení trestního řízení proti uprchlému. Trestní řízení tak bylo zatíženo zásadní vadou, pro kterou soud následně neměl přijmout prohlášení viny obviněného. Obviněný rovněž namítl, že nebylo uvedeno, jakým způsobem měl uvést poškozeného v omyl. Ačkoliv společnost C. zůstala pronajímateli dlužna, je absurdní považovat popsané jednání za trestný čin podvodu. Částečné úhrady mají vliv na posouzení subjektivní stránky trestného činu, který je mu kladen za vinu. V závěru svého dovolání obviněný požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby odložil výkon rozhodnutí, a tedy aby byl výkon trestu obviněnému přerušen, a to do doby rozhodnutí o tomto dovolání.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl podle §265k odst. 2 trestního řádu a podle §265l odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 20 T 3/2011, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 9 To 19/2021, a přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná uvedla, že pokud bylo odvolání podáno pouze proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 trestního řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 trestního řádu, musí být takové dovolání jako nepřípustné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací důvody k rozšíření rozsahu přezkumu podle §254 odst. 2 trestního řádu neshledal, takže přezkoumával pouze napadený oddělitelný výrok o trestu. Státní zástupkyně zdůraznila, že Krajský soud v Českých Budějovicích přijal prohlášení viny obviněného ve smyslu §206c odst. 4 trestního řádu. Nevratnost tohoto úkonu vyplývá z §206c odst. 7 trestního řádu, podle kterého prohlášení viny není možné odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Byť tedy zákon stanoví určité podmínky přijetí prohlášení viny, zpětné hodnocení obsahu prohlášení zákon vylučuje. Opravným prostředkem je přitom třeba rozumět jak opravný prostředek řádný, tak rovněž i mimořádný. Obviněný proto nemohl proti uvedeným skutečnostem podat opravný prostředek, ale pouze do skutečností ostatních, na které se nevztahovalo jeho prohlášení viny. Proti výroku o trestu však odvolání nepodal. Podal jej pouze státní zástupce, a to v jeho neprospěch. Dovolání proti výroku o vině je v daných procesních souvislostech nepřípustné. Obviněný však své dovolání zaměřil rovněž proti výroku o trestu, kdy uvedl, že odvolací soud nesprávně právně hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti. S ohledem na zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze jeho prostřednictvím vytýkat nedostatky ve výměře trestu, protože takové námitky s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. To však lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií podle §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je možné, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako například pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Zásah do výměry trestu v rámci řízení o dovolání přichází v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takovou výjimečnou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná. Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let v rámci zákonné trestní sazby. Při stanovení druhu a výměry trestu měl odvolací soud na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestu v trestním zákoníku.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný O. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že bylo-li odvolání podáno pouze proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, může obviněný svým dovolání napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně. Pokud přesto dovolání směřuje proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 trestního řádu a neměl ani povinnost ho přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 trestního řádu, je takové dovolání nepřípustné a musí být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu. V posuzovaném případě neshledal Vrchní soud v Praze důvody k rozšíření rozsahu přezkumu podle §254 odst. 2 trestního řádu, a proto přezkoumával pouze napadený oddělitelný výrok o trestu. Kromě toho je potřebné také konstatovat, že Krajský soud v Českých Budějovicích přijal podle §206c odst. 4 trestního řádu prohlášení viny obviněného, což je nevratný úkon podle §206c odst. 7 trestního řádu. Prohlášení viny tedy není možné odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadnout opravným prostředkem, kterým je třeba rozumět jak řádný, tak mimořádný opravný prostředek. Zákon neumožňuje zpětné hodnocení obsahu prohlášení. Výše popsané dovolací námitky obviněného proto nelze akceptovat, neboť obviněný ve vztahu k nim nemohl podat opravný prostředek. Mohl jej podat pouze do ostatních skutečností, na které se nevztahovalo jeho prohlášení viny. Proti výroku o trestu však odvolání nepodal. To podal státní zástupce, a to v jeho neprospěch. Dovolací námitky proti výroku o vině jsou proto v daných procesních souvislostech nepřípustné.
Lze dodat, že Nejvyšší soud neshledal namítanou nedostatečnost a vnitřní rozpornost mezi popisem skutku ve skutkové větě a v odůvodnění rozhodnutí. Napadená rozhodnutí nejsou ani nepřezkoumatelná, naopak splňují všechny zákonné požadavky. Nelze tak přisvědčit ani námitkám na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž garantují právo na spravedlivý proces.
Obviněný částí své dovolací argumentace brojil proti uloženému trestu, když namítal, že odvolací soud nesprávně právně hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti, zejména okolnost pobytu v zahraničí a skrývání se před trestním stíháním, délku doby uplynulou od spáchání skutků, tvrzenou recidivu a okolnosti hrazení škody způsobené trestným činem. Uvedenou námitku obviněný subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu . Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména námitky stran nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na kterém je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat pouze jiné vady tohoto výroku spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný, úhrnný nebo společný trest. Zásah do výměry trestu v rámci řízení o dovolání přichází v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, pokud by byl uložený trest v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takovou výjimečnou situaci však v posuzovaném případě nejde. Uložení úhrnného trestu odnětí svobody v trvání čtyř let je plně v rámci zákonné trestní sazby, přičemž odvolací soud měl při stanovení druhu a výměry trestu na paměti zákonná kritéria pro ukládání trestu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu