ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1293.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1293/2021-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 12. 2021 o dovolání, které podaly obviněné J. D. , nar. XY, bytem XY, XY, a M. M. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 44 To 370/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 21/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 51 T 21/2020, ve kterém je podrobně popsán skutkový děj, na který tímto Nejvyšší soud odkazuje, byla obviněná J. D. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (pod bodem 1.), dílem samostatně (pod bodem 2.). Obviněná M. M. byla uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (pod bodem 1.). Za to byla obviněná J. D. odsouzena podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněné J. D. dále uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Obviněná M. M. byla podle §209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněné M. M. uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. částku ve výši 400.000 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou.
O odvolání obviněných J. D. a M. M. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 44 To 370/2019 , jímž pod bodem A) podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu ve vztahu k obviněné J. D. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou shledal vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (pod bodem 1) dílem samostatně (pod bodem 2) a odsoudil ji podle §209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku obviněné J. D. uložil, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněnou M. uhradit poškozenému J. H. částku ve výši 400.000 Kč. Dále Městský soud v Praze pod bodem B) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu ve vztahu k obviněné M. M. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině obviněné přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku obviněnou M. M. odsoudil podle §209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku obviněné M. M. uložil, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Jinak zůstal napadený rozsudek ve vztahu k této obviněné nezměněn (náhrada škody).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadly obě obviněné dovoláním . Obviněná M. M. uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítla, že ani před soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, jí nebyl prokázán úmysl, a to v žádné formě. Nevyplývá to z žádného provedeného důkazu. V rámci odvolacího řízení byl jí předložen a soudem proveden výpis z katastru nemovitostí ze dne 21. 9. 2020, z něhož vyplynulo, že bylo cca 90 % bytů v bytovém domě Vlastina 846 zprivatizovaných a zbylé čekaly na privatizaci. Současně bylo v řízení přečteno i usnesení ZMČ Praha 6 č. 285/16 ze dne 23. 6. 2016, kterým bylo schváleno ponechání pronajatých bytů v majetku hlavního města Prahy, ve svěřené správě Městské části Praha 6. Pokud se tedy skutek měl stát dne 10. 3. 2016, pak neobstojí právní konstrukce podvodu v tom, že by k tomuto datu nebyla privatizace možná. Městská část Praha 6 rozhodla o tom, že se byty v ulici XY nebudou privatizovat, až více jak 3 měsíce po údajném spáchání skutku. Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze nelze seznat, proč obhajoba obviněné neobstála. Soud nikterak nevysvětlil, jakými úvahami byl veden. Dále namítla, že Obvodní soud pro Prahu 10 se s usnesením ZMČ Praha 6 č. 285/16 ze dne 23. 6. 2016 vůbec nevypořádává a navíc v bodě 12 se mluví o úplně jiném usnesení Městské části Prahy 6. Není tak zřejmé, na jaké konkrétní vypořádání Městský soud v Praze odkazuje. Podle odviněné není rozsudek Městského soudu v Praze řádně odůvodněn, nelze jej přezkoumat, a ani z něj nevyplývá, jaké úvahy vedly odvolací soud k tomu, že obhajoba odsouzené neobstojí. Rozsudek odvolacího soudu je proto v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV ÚS 219/03, i s provedeným dokazováním. Rozsudek odvolacího soudu je rovněž v rozporu s právním stavem k předmětnému bytu, přičemž k danému bytu získal H. ml. nájemní smlouvu a nejméně do dne rozhodnutí odvolacího soudu je jeho stávajícím nájemníkem. Nebyl-li by H. ml. nájemcem bytu, nemohl by ani privatizovat. Pokud tedy podle J. H. st. mělo být prvních 400.000 Kč za uzavření nájemní smlouvy, tak toto bylo splněno. V daném případě proto i s ohledem na tuto skutečnost došlo k chybnému právnímu posouzení skutku, jelikož škoda nemohla být 800.000 Kč, ale toliko 400.000 Kč, protože první část platby měla být, podle tvrzení samotného poškozeného, k zajištění nájmu bytu. Je nepochybné, že svědci – oba H., popsali advokátní kancelář a prostory advokátní kanceláře B. zcela odlišně, než je popsal sám B. Obviněná proto nechápe, že odvolací soud neměl pochybnosti, že jednání v advokátní kanceláři proběhlo.
Obviněná M. M. proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 44 To 370/2020, a ve spojení s ním i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 51 T 21/2020, a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná J. D. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Blíže uvedla, že ačkoliv nemůže namítat nesprávnost skutkových zjištění, má za to, že tato nesprávnost je zcela zjevná, neboť soudy postavily svá skutková zjištění výhradně na svědeckých výpovědích údajného poškozeného a jeho rodiny, které jsou účelové. Nicméně i za stávajícího stavu skutkových zjištění lze dospět k závěru, že obviněná se žádného trestného činu nedopustila. K tomu odcitovala jednotlivé pasáže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na to konstatovala, že nebylo nijak prokázáno uvedení v omyl, že privatizace obecních bytů za součinnosti třetích osob je možná a dochází k ní a že poškozený byl s poněkud nestandardním postupem srozuměn a požadoval ho. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by obviněná M. nebyla schopna a nechtěla pro H. tuto privatizaci zajistit. Nebylo ani nijak prokázáno, že by obviněná D. věděla cokoliv o způsobu, jakým obviněná M. tak chce učinit. Nemůže se tedy jednat o trestný čin podvodu, neboť nebyla naplněna zásadní část skutkové podstaty, a to uvedení v omyl. Dokazování tímto směrem bylo zcela nedostačující.
Obviněná J. D. navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná se vyjádřila k dovoláním obou obviněných. Uvedla, že podle skutkových zjištění, plynoucích z odůvodnění rozsudků obou soudů je sice zřejmé, že přislíbená privatizace předmětné bytové jednotky na Praze 6 měla proběhnout ve dvou fázích, a to cestou nezbytného sjednání nájemního vztahu, vedoucího až ke kýženému převodu vlastnického práva. Z hlediska uskutečněného modu operandi však zůstává rozhodným, že pod bodem 1. výroku o vině jednala obviněná D. na podkladě spolupachatelské dohody s obviněnou M., založené na klamavém příslibu zařízení takové záležitosti, a že pod bodem 2. výroku o vině pod zcela shodnou lživou legendou v takovém jednání, na jehož podkladě připravila poškozeného o další finanční obnos, pokračovala. Pro naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“, tak nemůže být nikterak rozhodným, že to byla obviněná M., která privatizaci předmětného bytu měla (osobně) zajistit. Poškozený totiž byl o možnosti zařídit tuto jeho zájmovou záležitost informován v rozporu s realitou ze strany obou obviněných, jednajících ve spolupachatelské formě trestné součinnosti, aniž by bylo významným, která z nich se měla ve smyslu klamavé prezentace uvedené možnosti nacházet v takovém postavení, aby předmětnou záležitost tzv. dotáhla do konce. Pokud obviněná D. poukázala na pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že bylo možné (ačkoliv nejisté) za součinnosti dalších osob zajistit privatizaci uvedeného bytu, pak nelze takovou úvahu vykládat ve prospěch závěru, že se poškozenému (nejen) z její strany nedostalo klamavého, ale naopak reálného příslibu. Nelze přehlédnout, že klamavý příslib zařízení zájmové bytové záležitosti byl ve vztahu k poškozenému jiný, neboť byl postaven na jisto, byť se mělo jeho uskutečnění odehrát ve dvou navazujících fázích a pokud se poškozenému dostalo bližší informace, že obviněná D. takovou záležitost umí zařídit a obviněná M. „dělá přímo na městě“, pak lze ze způsobu jeho podání vyrozumět např. i to, že by posledně jmenovaná obviněná mohla využít svých pracovních kontaktů a tedy v rámci tzv. finální fáze předmětné záležitosti postupovat za součinnosti dalších nekonkretizovaných osob. Opatřená skutková zjištění, vyplývající ze sdělení příslušného odboru Městské části Praha 6 a v podrobnostech rozvedená pod bodem 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, však jednoznačně vypovídají o tom, že takto postupovat objektivně nemohla. Přiložený seznam domů navržených k prodeji totiž neobsahuje předmětný byt. Splnění poskytnutého příslibu bylo nereálným právě z důvodu posledně uvedeného, neboť ze strany správce obecního majetku bylo (dokonce více než půl roku před časovým vymezením obou přisouzených skutků) zcela jasně a způsobem vztahujícím se i na tento konkrétní případ, rozhodnuto o budoucím právním režimu bytových jednotek. Mohlo tak stěží dojít k situaci, že privatizace předmětného bytu bude i přesto docíleno nestandardní cestou s paušálním odůvodněním, že ke „kšeftování“ s obecními byty podobným způsobem (běžně) dochází. Příslib obou spoluobviněných daný poškozenému byl totiž postaven zcela na jisto, neboť právě na jeho podkladě poskytnul finanční plnění v celkové výši 800.000 Kč, když v opačném případě by tak rozhodně nečinil. Námitce obviněné D., že se nemůže jednat o trestný čin podvodu z důvodu absence naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“, tak nelze přiznat žádného opodstatnění. K námitce obviněné M., že ji rovněž nebyl prokázán podvodný úmysl, státní zástupkyně uvedla, že toto vyvrátily provedené důkazy i ve světle doplněného dokazování před odvolacím soudem. Tomu byl k důkazu předložen výpis z katastru nemovitostí ze dne 21. 9. 2020, z něhož vyplynulo, že bylo cca 90 % bytů v bytovém domě XY zprivatizovaných a zbylé čekaly na privatizaci. Současně ovšem bylo v řízení konstatováno i usnesení ZMČ Praha 6 č. 285/16 ze dne 23. 6. 2016, kterým bylo schváleno ponechání pronajatých bytů v majetku hl. města Prahy, ve svěřené správě Městské části Praha 6. Ve vztahu k otázce nepravdivosti poskytnutého příslibu k poukazovanému datu 10. 3. 2016 rozhodně nelze přisvědčit dovolatelčině názoru, že privatizace předmětného bytu možná byla, neboť bylo zjištěno, že byt měl být stále pronajímán na podkladě výsledků výběrového řízení a stále se neměl stát předmětem prodeje. Pokud obviněná M. namítla, že Městská část Praha 6 rozhodla o tom, že se byty v domě XY nebudou privatizovat, až více jak 3 měsíce po údajném spáchání skutku, pak měla na mysli ono schvalovací usnesení z měsíce června 2016. Přehlédla však, že k poukazované změně došlo pouze u bytů původně zařazených do prodeje, ke kterým však konkrétní zájmový byt na dotčené adrese na Praze 6 nikdy nepatřil. Pokud se tak ve smyslu tvrzeného způsobu uskutečnění takto daného příslibu mělo stát ve dvou fázích, pak nelze jinak, než na fázi zařízení pronájmu bytu nahlížet pouze jako na přechodnou. Nelze ji tedy považovat za takovou, se kterou by se poškozený ad eventum mohl spokojit. Bylo by tak možno jen stěží připustit úvahu, že přislíbené uzavření nájemní smlouvy, za které mělo být inkasováno 400.000 Kč, splněno bylo a že tedy nemohla způsobená škoda představovat částku 800.000 Kč, ale toliko 400.000 Kč. V takto namítaném směru však obviněná M. přehlíží, že byla uznána vinnou pouze skutkem ad 1. výroku o vině se způsobeným škodlivým následkem ve výši 400.000 Kč.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných J. D. a M. M. tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Obviněná J. D. i obviněná M. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), dovolání obou obviněných byla podána prostřednictvím jejich obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a obě současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byly obviněné uznány vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněné opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v obou dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že obě obviněné v dovolání uplatnily argumentaci známou již z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Tato argumentace byla zaměřena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu a na zpochybňování hodnotících úvah soudů. Všechny jejich námitky směřovaly do oblasti skutkových zjištění a dokazování. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitkami vznesenými v obou dovoláních se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů našly výraz ve správně zvolené právní kvalifikaci jednání obou obviněných.
Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že byť měla přislíbená privatizace předmětné bytové jednotky na Praze 6 proběhnout ve dvou fázích, a to cestou sjednání nájemního vztahu a následného převodu jejího vlastnického práva, zůstává rozhodným, že pod bodem 1. výroku o vině jednala obviněná D. na základě spolupachatelské dohody s obviněnou M. založené na klamavém příslibu poškozenému zařídit potřebné záležitosti k takovému převodu, přičemž poškozený by finanční prostředky nevynaložil, věděl-li by, že lze realizovat pouze nájemní vztah a následná privatizace možná není a nebude. Pro naplnění znaku „uvedení jiného v omyl“ není rozhodným, že to byla obviněná M., která privatizaci předmětného bytu měla osobně zajistit. Důležitá je skutečnost, že poškozený byl o možnosti zařídit jeho záležitost informován v rozporu s realitou ze strany obou obviněných, aniž by bylo významné, která z nich měla předmětnou záležitost dokončit. Zařízení zájmové bytové záležitosti se mělo uskutečnit ve dvou navazujících fázích. Skutková zjištění vyplývající ze sdělení příslušného odboru Městské části Praha 6 jednoznačně vypovídají o tom, že obviněná M. takto postupovat objektivně nemohla. Přiložený seznam domů navržených k prodeji totiž neobsahoval předmětný byt. Příslib obou spoluobviněných daný poškozenému byl postaven zcela na jisto, neboť právě na jeho podkladě poskytnul finanční plnění v celkové výši 800.000 Kč, přičemž v opačném případě by tak neučinil. Proto nelze přiznat žádné opodstatnění námitkám stran absence znaku „uvedení jiného v omyl“. Co se týká námitky, že Městská část Praha 6 rozhodla o tom, že se byty v domě XY nebudou privatizovat, až více jak 3 měsíce po údajném spáchání skutku, pak je třeba uvést, že obviněná M. přehlédla skutečnost, že ke změně ohledně neprivatizování některých bytových jednotek došlo pouze u bytů původně zařazených do prodeje, mezi které však předmětný byt na dotčené adrese na Praze 6 nikdy nepatřil. K námitce, že přislíbené uzavření nájemní smlouvy, za které mělo být inkasováno 400.000 Kč, splněno bylo, a že tedy nemohla být způsobená škoda ve výši 800.000 Kč, ale pouze 400.000 Kč, se toliko podotýká, že obviněná M. přehlíží, že byla uznána vinnou pouze skutkem ad 1. výroku o vině se způsobeným škodlivým následkem ve výši 400.000 Kč.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obou obviněných dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu