ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1341.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1341/2020-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 7 To 67/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 27/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 4 T 27/2020, byl obviněný J. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. M. nemajetkovou újmu ve výši 675.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, jdoucím od 13. 6. 2020 do zaplacení, poškozenému P. M. nemajetkovou újmu ve výši 675.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, jdoucím od 13. 6. 2020 do zaplacení, poškozené A. M. nemajetkovou újmu ve výši 675.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, jdoucím od 13. 6. 2020 do zaplacení, poškozené A. V. nemajetkovou újmu ve výši 400.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, jdoucím od 13. 6. 2020 do zaplacení, poškozenému J. V. nemajetkovou újmu ve výši 400.000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, jdoucím od 13. 6. 2020 do zaplacení.
O odvolání Krajského státního zastupitelství v Praze proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 7 To 67/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §140 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že rozhodnutím soudu druhého stupně byl uložený trest stanoven nepřiměřeně přísně a že trest mu uložený rozsudkem soudu prvního stupně byl adekvátní a zohledňoval všechny rozhodné skutečnosti pro stanovení výše trestu odnětí svobody. Rozhodnutí soudu prvního stupně označil za správné, neboť tento soud posoudil věc komplexně a v souladu s ustanoveními trestního zákoníku. Nalézací soud zohlednil všechny polehčující okolnosti, tedy že se jednalo o první trestný čin obviněného, přičemž jej spáchal v silném rozrušení, že spáchání skutku bezprostředně oznámil na Policii ČR a v průběhu trestního řízení plně spolupracoval, že svého činu lituje a že vedl řádný život a staral se o svou rodinu, že skutek byl spáchán vlivem tíživých rodinných poměrů a v afektu. Soud prvního stupně podle jeho mínění správně dospěl k závěru, že ke splnění účelu trestu bylo na místě uložit trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Odvolací soud přehlížel řadu okolností, které v průběhu řízení vyšly najevo, např. že se obviněný nacházel v dlouhodobě nepříznivé rodinné situaci, že poškozená neměla zcela vyvinutý mateřský pud, že neměla velký zájem o výchovu dětí a spíše se zajímala o svou vlastní svobodu, že obviněný byl rodinně založený a chtěl situaci zachránit a celou rodinu udržet pohromadě a fungující. K tomu blíže popsal jeho rodinnou anamnézu. Dále uvedl, že mělo být taktéž přihlédnuto k jeho chování po činu, k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky svého činu. Taktéž by mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že sám je nejvíce potrestán tím, že skutek spáchal, což ho velice trápí a odloučilo ho to od rodiny, na kterou je velmi vázán. Uloženým trestem odnětí svobody jsou rovněž potrestáni jeho děti, přičemž je žádoucí, aby svého otce měly k dispozici co nejdříve. S ohledem na jejich věk proto dva roky navíc sehrávají velmi zásadní roli a mohou mít velmi negativní vliv na jejich budoucí vývoj. Dodal, že si plně uvědomuje škodlivost svého jednání, nezpochybňuje nezbytnost uloženého trestu, je však přesvědčen, o tom, že je dostačující uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici, tedy ve výměře deseti let.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 7 To 67/2020, zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného odsoudí podle §140 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deset let, přičemž podle §56 odst. 3 trestního zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadí do věznice s ostrahou, tedy aby potvrdil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně, činná tamtéž, zdůraznila, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Uvedla, že obviněnému byl ukládán trest v trestní sazbě za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku a uložený trest odpovídá všem rozhodným hlediskům. Podle jejího mínění správně odvolací soud poukázal na to, že povaha a závažnost projednávaného zločinu, především s ohledem na způsob jeho provedení, se blíží kvalifikované skutkové podstatě zločinu vraždy ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Obviněný vedl útok proti poškozené více mechanismy a způsob jeho spáchání označila za velmi krutý a pro poškozenou trýznivý. Souhlasila také s názorem odvolacího soudu, že pokud nalézací soud jednání obviněného neposoudil jako spáchané zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem ve smyslu citového ustanovení, potom dostatečně nezohlednil přitěžující okolnost uvedenou v §42 písm. c) trestního zákoníku. Konstatovala, že další významnou přitěžující okolností byla skutečnost, že trestný čin spáchal na osobě blízké, na své manželce a současně matce jejich tří nezletilých dětí, čímž do jejich dalšího života zasáhl zcela neodčinitelným způsobem. Uložený trest soudem druhé stupně považovala za zcela přiměřený. Následně popsala, v čem spočívá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a jaké námitky lze v jeho rámci uplatňovat. Dodala, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jeho závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Dále uvedla, že obviněný se navíc ve své dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, resp. komentoval rozsah dovolání a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudů jsou podle jejího názoru náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Protože výhrady obviněného nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu výroku o vině, jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Své vyjádření uzavřela, že výhrady obviněného nelze mít za důvodné a má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrhovaným způsobem.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Obviněný zpochybňoval důvodnost výše trestu, který mu byl uložen rozhodnutím odvolacího soudu. Konkrétně šlo o námitky, že trest mu uložený rozsudkem soudu prvního stupně byl adekvátní a zohledňoval všechny rozhodné skutečnosti, že na rozdíl od odvolacího soudu posoudil nalézací soud věc komplexně a v souladu s ustanoveními trestního zákoníku a zohlednil všechny pro obviněného příznivé okolnosti, tedy že se jednalo o jeho první trestný čin, že ho spáchal v silném rozrušení, že spáchání skutku bezprostředně oznámil na policii a v průběhu trestního řízení plně spolupracoval, že svého činu lituje a že vedl řádný život a staral se o svou rodinu, že skutek byl spáchán vlivem tíživých rodinných poměrů a v afektu, že ke splnění účelu trestu stačilo uložit trest na spodní hranici zákonné trestní sazby, a že se po činu snažil nahradit škodu a odstranit škodlivé následky. Dále šlo o námitky, že odvolací soud přehlížel řadu okolností, konkrétně, že se obviněný nacházel v dlouhodobě nepříznivé rodinné situaci, že poškozená neměla vyvinutý mateřský pud, že neměla velký zájem o výchovu dětí a zajímala se o svou vlastní svobodu, že obviněný byl rodinně založený, chtěl situaci zachránit a celou rodinu udržet pohromadě a fungující a že je nejvíce potrestán skutkem, který spáchal, neboť ho to odloučilo od rodiny a trpí v důsledku toho i jeho děti, přičemž je žádoucí, aby jim byl co nejdříve k dispozici.
Všechny tyto jeho námitky směřovaly do výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán důvod dovolání proti výroku o trestu, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že obviněnému byl ukládán trest v trestní sazbě za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud při ukládání trestu správně poukázal na skutečnost, že se povaha a závažnost projednávaného zločinu, zejména s ohledem na způsob jeho provedení, blíží kvalifikované skutkové podstatě zločinu vraždy ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Obviněný útok vedl více mechanismy a způsob jeho spáchání byl velmi krutý a pro poškozenou trýznivý. Významná byla i skutečnost, že trestný čin obviněný spáchal na své manželce a současně matce jejich tří nezletilých dětí, čímž do jejich života zasáhl neodčinitelným způsobem. Uložený trest soudem druhé stupně lze proto považovat za zcela přiměřený, odpovídající všem zákonným hlediskům.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký v. r.
předseda senátu