ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1393.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1393/2020-1062
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. M., nar. XY, trvale bytem XY, okres Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 68 To 175/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 113/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 4 T 113/2018, byl obviněný P. M. uznán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem I.), přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem II. 1-2), přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem III. 1-2), zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku (pod bodem IV. 1-7), zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku (pod bodem V. 1-14) a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem VI.). U trestných činů pod body I. - III. soud podle §44 trestního zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 trestního zákoníku se zřetelem na uložený trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zkušební dobou na 42 měsíců ve věci Okresního soudu Žďár nad Sázavou sp. zn. 2 T 122/2015 z rozsudku ze dne 8. 9. 2015, který nabyl právní moci téhož dne, za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za trestný čin pod bodem IV. byl obviněný podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za trestné činy pod body V. – VI. byl obviněný podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu, §229 odst. 2 trestního řádu a §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku a podle §229 odst. 3 trestního řádu byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného a jednoho z poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 68 To 175/2019 , jímž z podnětu odvolání poškozeného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl o nároku poškozeného podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. O odvolání obviněného rozhodl odvolací soud tak, že je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v napadeném rozsudku nesprávně aplikoval §116 trestního zákoníku. Podle obviněného měl soud ohledně jednání uvedeného ve výrocích ad IV. a V. rozsudku aplikovat §116 trestního zákoníku, tedy posoudit všechna tato jednání jako dílčí útoky jednoho pokračujícího zločinu podvodu, a ukládat za ně jen jeden trest odnětí svobody za jeden zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a to jako trest úhrnný spolu s trestem za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku podle výroku ad VI. rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný má za to, že pro posouzení všech dílčích útoků uvedených ve výrocích ad IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně jako jeden zločin podvodu jsou splněny všechny zákonné předpoklady, jako je naplnění stejné skutkové podstaty stejného trestného činu, je dána subjektivní souvislost spatřovaná v uskutečňování jednotného záměru, stejný či podobný způsob provedení, jakož i souvislost objektivní daná blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 9. 2019, č. j. 68 To 175/2019-982, a ve věci rozhodl tak, že podle §265l odst. 1 trestního řádu věc přikáže Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k novému projednání a rozhodnutí.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že souhlasí s názorem krajského soudu. Pokud se obviněný domáhá pokračování mezi oběma skutky, pak tento požadavek nelze akceptovat, protože přetržka mezi jednáním obviněného v bodě IV. a bodem V. je značná. Poslední jednání ve skutku pod bodem IV. bylo obviněným spácháno dne 6. 9. 2016 a první jednání v bodě V. bylo obviněným spácháno až v únoru 2017. Proto nelze uvažovat o blízké časové souvislosti mezi těmito dvěma jednáními obviněného. K tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1116/2014.
6. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ani Okresního soudu ve Vsetíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Obviněný založil dovolání na jediné výhradě, podle které měly být skutky uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku pod body IV. a V. posouzeny jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, neboť pro to jsou splněny podmínky uvedené v §116 trestního zákoníku. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání se jedná o námitku relevantní, s ohledem na okolnosti projednávané věci ji však nelze přisvědčit.
14. Podle §116 trestního zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány. Útoky (1) musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, (2) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), (3) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a (4) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
15. Otázkou pokračování v trestném činu ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body IV. a V. se zevrubně zabývaly již nalézací i odvolací soud. Oba soudy správně dovodily, že mezi posledním útokem pod bodem IV. (spáchaný 6. 9. 2016) a prvním útokem pod bodem V. (nezjištěný den v únoru 2017) nelze vzhledem k několika měsíční přetržce dovodit potřebnou blízkou časovou souvislost. Časovou souvislost sice nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde obvykle o několik dnů či týdnů. Časová souvislost bude zpravidla přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Zatímco sedm útoků u skutku IV., stejně jako čtrnáct útoků u skutku V., po sobě následovalo vždy v řádu dní či několika málo týdnů, od posledního útoku pod bodem IV. do prvního útoku pod bodem V. uplynulo přibližně pět měsíců. Takto dlouhou přetržku přitom nelze odůvodnit ani charakterem trestné činnosti páchané obviněným, kdy by se například jednalo o dobu potřebnou k časově náročné přípravě dalšího útoků. Mezi dílčími útoky dvou pokračujících trestných činů (skutky IV. a V.) proto nelze nalézt objektivní souvislost. Dovolací soud mezi uvedenými skutky postrádá také souvislost subjektivní. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Přestože k tomu nebylo blíže zaměřeno dokazování, lze v projednávané věci vysledovat jistou změnu chování obviněného v průběhu měsíce září 2016. Do této doby obviněný způsobem svého života v podstatě vytloukal klín klínem, měl velké dluhy, exekuce, povinnost splácet výrazné finanční částky, neplatil zdravotní ani sociální pojištění. Naopak 19. 9. 2016 opět zahájil živnost, kterou předtím přerušil 31. 3. 2011, a téhož dne v září 2016 se zaevidoval jako osoba samostatně výdělečně činná také u příslušné správy sociálního zabezpečení. Lze proto dovodit změnu vnitřního postoje obviněného k dosavadnímu způsobu života a jeho rozhodnutí řešit své majetkové záležitosti legálním způsobem. K páchání trestné činnosti se obviněný vrátil až s odstupem přibližně pěti měsíců poté, kdy ve své snaze o vedení řádného života nebyl úspěšný. Za této situace nelze hovořit o témže jednotném záměru páchat trestnou činnost. I z tohoto pohledu je posouzení obou skutků jako samostatných pokračujících trestných činů plně odůvodněno. Odvolacímu ani nalézacímu soudu tak nelze vytknout žádné pochybení, které obviněný v dovolání namítal.
16. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu