ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.156.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 156/2021-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného A. S. , nar. XY, trvale bytem XY, a o dovolání obviněného A. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 1 To 64/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 34 T 7/2019, byl obviněný A. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 1 To 64/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 16. 5. 2019 v době po 21:00 hodině, v obci XY, v rodinném domě č. XY, který obýval společně se svou manželkou - poškozenou M. S., nar. XY, po předchozí konzumaci alkoholických nápojů, frustrován dlouhodobějšími manželskými neshodami, pramenícími z pravidelného a nadměrného užívání alkoholu ze strany poškozené a z neuspokojivého sexuálního soužití, poté, co jej poškozená, nacházející se ve stavu těžké opilosti, probudila boucháním na uzamčené dveře vedoucí ze sklepních prostor do přízemí rodinného domu, tyto dveře odemkl a otevřel, načež, v akutní zlostné reakci, kombinované s trestajícími a dehonestačními tendencemi a navazujícími sexuálně agresivními tendencemi, vědom si skutečnosti, že jeho následný razantní útok povede ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozené.
Poškozenou na chodbě v přízemí domu nejprve úderem rukou do ramen srazil na zem a vzápětí ji střední až velkou intenzitou síly napadl četnými údery s největší pravděpodobností vedenými rukou sevřenou v pěst, loktem, případně i kopy či údery kolenem, a to jednak do oblasti hrudníku, jednak do oblasti hlavy, kterou zároveň uchopil za ušní boltce a narážel s ní na podlahu místnosti. Fyzický útok vedený až střední intenzitou síly zaměřil rovněž na pohlavní orgány poškozené, které roztrhl a vysvlékl riflové kalhoty, včetně spodních kalhotek, jež měla na sobě, násilím se snažil rozevřít její dolní končetiny a poté uchopil do rukou trekingovou hůl, jejíž spodní konec, opatřený hrotem s tvrzenou ocelovou válcovou špicí, se pokusil zasunout do obnažených genitálií.
Tímto jednáním poškozené způsobil
- vznik mnohočetných povrchových úrazových změn kožního krytu hlavy, trupu i končetin, včetně otevřených zranění vlasaté části hlavy, obličeje, oblasti genitálu a prsteníku pravé ruky, konkrétně pak krevní podlitiny ve vlasaté části hlavy, v obou temenních i levé týlní krajině, na čele oboustranně, v oblasti obočí, víček obou očí, na nose, rtech, pravé tváři, zadní straně ušních boltců, na krku, hrudníku, prsech, břiše i zádech oboustranně, na pravé hýždi, ve stydké krajině, v oblasti kyčelní, v místě stehen, kolenou, bérců i nártů, na ramenou, pažích, loktech, předloktích i hřbetních stranách obou rukou, kožní oděrky na levé straně hrudníku, v místě břicha oboustranně, v oblasti zevního genitálu, na stehnech, kolenou a na pravém předloktí, a také tržně-zhmožděné rány v levé temenní krajině, na rozhraní pravé temenní i spánkové krajiny, na levé tváři, sliznici horního rtu, na pravém velkém i malém stydkém pysku a na prsteníku pravé ruky,
- a současně komplex úrazových změn zahrnující vícečetné nitrolební úrazové změny, konkrétně krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v rozsahu obou mozkových polokoulích a otok mozku, dále zlomeninu těla kosti hrudní, sériové zlomeniny žeber v podpažních čarách oboustranně, tj. 2. - 9. žebra vpravo a 2. - 11. žebra vlevo, a v neposlední řadě též známky otoku plic a dušení při vdechnutí krve do plic.
Po takto realizovaném útoku poškozená výrazně krvácela z hlavy i pohlavních orgánů a nepohybovala se, obžalovaný ji přenesl do kuchyně, kde ji položil na podlahu, hlavu uložil na polštář a tělo přikryl dekou, a namísto toho, aby ji alespoň základním způsobem ošetřil, telefonicky přivolal záchrannou službu a do doby příjezdu záchranářů kontroloval její životní funkce, zanechal ji zcela osamocenou a v době před 24. hodinou dne 16. 5. 2019 odešel do vedlejšího pokoje spát, ačkoli si musel být vědom, že taková závažná poranění a stav poškozené mohou vést k jejímu úmrtí, přičemž v důsledku úrazového otoku mozku při nitrolebních zraněních a dále vdechnutí krve do plic s navazujícím dušením, za spolupůsobení zátěžového faktoru v podobě ovlivnění organismu alkoholem, poškozená M. S. bez jakékoliv poskytnuté pomoci v době kolem 05:00 hodin dne 17. 5. 2019 zemřela“.
3. Za tento trestný čin obviněnému podle §145 odst. 3 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce a obviněný .
5. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného A. S. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce namítl, že odvolací soud nevyhodnotil zavinění obviněného správně. Obviněný poškozenou surovým útokem uvedl do stavu, kdy byl její život bezprostředně ohrožen, což muselo být i pro obviněného patrné. Smrt poškozené byla adekvátním a předvídatelným následkem té formy a intenzity útoku, kterou obviněný zvolil. Vlastní provedení tohoto jednání mělo jednoznačnou souvislost s možností úmrtí, a tato souvislost byla i pro obviněného běžně rozpoznatelná a jevila se i vysoce pravděpodobnou. S ohledem na způsob a intenzitu útoku, použité opakované zraňující mechanismy a lokalitu zásahu na těle poškozené, musel obviněný předpokládat, že v důsledku jeho jednání může dojít k závažným zraněním životně důležitých orgánů poškozené, jež ji bezprostředně ohrozí na životě, přičemž pro případ, že k její smrti dojde, byl s tím srozuměn, o čemž svědčí zacházení s tělem poškozené a jeho postoje po činu. To koresponduje s požadavky kladenými na zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nebyla zaznamenána žádná okolnost, na kterou by obviněný mohl ve smyslu uvedeného ustanovení spoléhat, byť i bez přiměřených důvodů, v tom smyslu, že nedojde ke smrti poškozené, že nezpůsobí porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Srozumění obviněného mělo podle nejvyššího státního zástupce podobu tzv. nepravé lhostejnosti.
6. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 1 To 64/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný A. S. v dovolání odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru obviněného se v průběhu celého řízení nepodařilo prokázat úmysl směřující k usmrcení poškozené ani úmysl směřující k těžkému ublížení na zdraví poškozené. Uvažovat lze toliko o jednání směřujícímu k ublížení na zdraví, resp. těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání je třeba rozdělit do několika samostatných dílčích situací. V první fázi, kdy poškozená ve sklepě upadla, praštila se o schody, zrcadlo a okenici do sklepa, šlo pouze o opileckou hádku mezi manželi mimo vnější svět, proto nelze dovodit ani jednání přestupkové. Když následně poškozená vyšla ze sklepa a snažila se obviněnému zavřít dveře a zamknout jej ve sklepě, obviněný do ní skrze dveře strčil a ta upadla na záda v nekontrolovaném pádu na zem. Toto jednání obviněného lze kvalifikovat jen jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 trestního zákoníku. Poté již obviněný aktivně nejedná, a teprve, když se snaží poškozenou zvednout a pomoct jí, začnou se vzájemně fyzicky napadat. Podle obviněného tedy došlo fakticky k přetržení jednotlivých souvislostí a začíná separátní skutková okolnost, kterou lze posoudit jako ublížení na zdraví s následkem smrti podle §146 odst. 4 trestního zákoníku. Použití trekingové hole je pak jednáním ve smyslu §146 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný potom odnesl poškozenou do kuchyně, kde jí dal polštář a deku. Jestliže ji nechal v kuchyni a nepomohl jí, jednalo se maximálně o neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 trestního zákoníku. Jediným úmyslným jednáním obviněného je potyčka v předsíni, přičemž je třeba dále zjišťovat, k jakému následku toto jednání směřovalo.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil soudu prvního stupně, aby tento věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
9. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že v podstatě obsahuje dvě námitky. Jednak tvrdí, že soudy chybně vyhodnotily otázku jednoty skutku, když jeho jednání nesprávně posuzovaly jako skutek jeden, ačkoli se mělo jednat hned o skutků několik. K tomu obviněný trvá na tom, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění ve vztahu k těžšímu způsobenému následku, tzn. smrti poškozené, a ani k těžké újmě na zdraví. Jestliže obviněný užil proti poškozené fyzické násilí, byť v několika fázích, s úmyslem, aby poškozené ublížil na zdraví, v důsledku čehož také došlo k trestněprávně relevantnímu následku v podobě smrti poškozené, postupovaly soudy v otázce vyhodnocení jednoty a posouzení celého jednání popsaného v tzv. skutkových větách výroku o vině v obou rozsudcích jako jednoho skutku správně. Nadto se obviněný požadavkem na rozdělení nyní jednoho skutku na hned několik samostatných činů vlastně domáhá změny k horšímu, neboť jeho důsledkem by muselo být posouzení otázky viny podle více skutkových podstat trestných činů, což by při zachování těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví znamenalo ztížení pozice dovolatele, oproti té, která pro něj nyní z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá. To je však vyloučeno vzhledem k procesním zásadám, jež jsou uvedeny v §265p odst. 1 a §265s odst. 2 trestního řádu. V případě námitky týkající se úmyslného zavinění obviněný své výhrady nesměřuje přímo k právnímu posouzení formy zavinění, nýbrž buduje je na námitce, že úmyslné zavinění nebylo prokázáno. Podle státního zástupce jde tedy spíše o námitku skutkovou, týkající se procesu dokazování. Obviněný nadto neprokázání úmyslu v podstatě pouze konstatuje, aniž by je blíže podpořil nějakou věcnou argumentací. Lze tedy mít za to, že obviněný v tomto směru uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pouze formálně.
10. Státní zástupce proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
11. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
12. Obviněný A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
14. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
15. Obviněný A. S. i nejvyšší státní zástupce podali dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
16. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
17. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
18. Obviněný v dovolání argumentoval tím, že jeho jednání se sestávalo z několika samostatných dílčích situací, které měly být posouzeny jako samostatné trestné činy, a dále namítal, že se nepodařilo prokázat úmysl směřující k usmrcení poškozené ani úmysl směřující k těžkému ublížení na zdraví poškozené. Obě výhrady lze sice pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit, nelze jim však přisvědčit. Je tomu tak především proto, že obviněný ve své argumentaci vychází ze své vlastní skutkové verze, odlišné od skutkových závěrů soudů. Podle obviněného si poškozená nejzávažnější zranění způsobila sama (pád poškozené z okna ve sklepě, pád z posledního schodu schodiště vedoucího do sklepa, pád ve sklepě a razantní bouchnutí se čelem do kovového rámu okna), dále její zranění souvisela s tím, že se oba přetahovali o dveře do sklepa, což vedlo k pádu poškozené na zem, a rovněž se jednalo o důsledek reakce obviněného na útok poškozené ležící na zádech, zejména kopy do břicha obviněného a fackování. Taková obhajoba obviněného však byla dokazováním vyvrácena. Soudy v průběhu trestního řízení upravované verzi obviněného neuvěřily, mj. s odkazem na závěry znalců z oboru soudního lékařství, podle kterých obviněným popisované mechanismy zranění nevysvětlují celkový komplex rozsáhlých zranění, která poškozená daného dne prokazatelně utrpěla. Ohledně skutkového stavu věci je proto třeba vyjít z jeho popisu ve skutkové větě. Jelikož námitku absence zavinění vystavěl obviněný výlučně na odlišném skutkovém základě, než ze kterého vycházely při právním posouzení soudy, neodpovídala jeho argumentace deklarovanému důvodu dovolání.
19. Pokud jde o námitku rozdělení jednání obviněného na dílčí situace, lze v obecné rovině připomenout, že za jeden skutek de iure lze považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84, uveřejněné pod č. 8/1985 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 3 Tz 73/2000, uveřejněný pod č. 10/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. K jednání pak musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo. Týž trestněprávně relevantní následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 172). Ve vztahu k projednávané věci je celé popsané jednání příčinou nastalého následku, když obviněný směřoval k tomu, aby poškozené způsobil minimálně těžkou újmu na zdraví. Proto je posouzení jednání obviněného jako jediného činu správné. Státní zástupce v této souvislosti správně poznamenal, že požadavkem na rozdělení nyní jednoho skutku na hned několik samostatných činů se obviněný navíc domáhá změny k horšímu, neboť jeho důsledkem by muselo být posouzení otázky viny podle více skutkových podstat trestných činů, což by při zachování těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví znamenalo ztížení pozice dovolatele, oproti té, která pro něj nyní z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá. To je však vyloučeno vzhledem k procesním zásadám, jež jsou uvedeny v §265p odst. 1 a §265s odst. 2 trestního řádu.
20. N ejvyšší státní zástupce argumentoval z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního zákoníku relevantně, když podle jeho názoru bylo na místě posoudit jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku, neboť obviněný musel být nezbytně srozuměn s tím, že poškozenou svým útokem usmrtí.
21. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a činem způsobí smrt. Uvedené trestné činy se od sebe liší jen formou zavinění – alespoň eventuální úmysl směřující k usmrcení člověka v případě vraždy, způsobení smrti z nedbalosti v případě kvalifikovaného těžkého ublížení na zdraví.
22. O zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 trestního zákoníku). Podle §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku jde o zavinění ve formě vědomé nedbalosti tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
23. Obecně platí, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 219).
24. Z provedeného dokazování v projednávané věci vyplývá, že největší intenzita násilí působila vůči hlavě a hrudníku poškozené, přičemž zranění patrně vznikla jak působením aktivního násilí, tak jedním či více pády. Ke zranění hlavy muselo vést kolem desítky úderů, příp. pokud se na zranění hlavy podílel i jiný mechanismus (údery kolenem nebo kopy), mohl být celkový počet úderů menší. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by obviněný při útoku na hlavu či hrudník poškozené užil jakoukoliv zbraň. Poranění na zadní straně ušních boltců vzniklo jejich uchopením a narážením hlavy o pevnou podložku. Zlomenina těla hrudní kosti a sériové zlomeniny žeber mohly vzniknout v době, kdy poškozená žila, nelze ale vyloučit, že vznikly i při laické resuscitaci. Obviněný napadl poškozenou tak, že ji nejprve úderem rukou do ramen srazil na zem, poté jí střední až velkou intenzitou síly zasadil četné údery, s největší pravděpodobností rukou sevřenou v pěst nebo loktem, příp. i kopy či údery kolenem. Tyto údery poškozené zasadil do oblasti hrudníku a do oblasti hlavy, zároveň ji uchopil za ušní boltce a narážel s ní na podlahu místnosti. Za použití trekingové hole útokem vedeným až střední intenzitou síly způsobil poškozené tržně zhmožděné rány na genitáliích. Způsob a intenzita útoku (ovšem v souvislosti s okolnostmi dalšími, viz níže) v tomto případě nesvědčí pro jednoznačný závěr, zda obviněný jednal v úmyslu poškozenou usmrtit, nebo ji způsobit „pouze“ těžkou újmu na zdraví. Přestože nejvyšší státní zástupce označil některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy byl fatální útok vedený na poškozeného beze zbraně pouze holýma rukama kvalifikován jako vražda (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 543/2016), lze poukázat také na rozhodnutí, kdy byl obdobně intenzivní útok posouzen jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1560/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 4 Tdo 994/2020).
25. Vedle samotného útoku je třeba podpůrně zvážit i další okolnosti případu. Pokud jde o dobu před útokem, nebylo prokázáno, že se na něj obviněný jakkoliv připravoval. Jednalo se o akutní zlostnou reakci na jednání poškozené. Poté, kdy obviněný s útokem přestal, poškozená žila a on ji přenesl do kuchyně, kde ji uložil na deku a polštář. Přestože věděl, že poškozená silně krvácí a není schopna si sama pomoci, nepřivolal ji lékařskou pomoc. Musel vědět, že po utrpěných zraněních může bez lékařské pomoci po delší době i zemřít. Podle vyjádření znalce, pokud by byla poškozené v tomto stavu poskytnuta lékařská pomoc, byla by zachranitelná. S odkazem na vyjádření soudního znalce nelze ovšem vyvrátit obhajobu obviněného, že se v této době domníval, že poškozená usnula a chrápe, ačkoliv se ve skutečnosti dusila, což se projevovalo sípavým dýcháním a lapavými dechy. Obviněný šel následně do vedlejšího pokoje spát. Nelze však vyvrátit ani další vyjádření obviněného, že v průběhu noci poškozenou kontroloval, ona dýchala a již nekrvácela. Doba smrti poškozené byla lékařkou na místě stanovena na přibližně pátou hodinu ranní, což koresponduje se zjištěními znalců. Když obviněný zjistil, že poškozená již nedýchá, nemá hmatný puls a její ústa mění barvu, v 6:20 hodin skutečně telefonicky přivolal rychlou záchrannou službu a do jejího příjezdu se pokoušel poškozenou resuscitovat. V tomto kontextu nelze přeceňovat význam vyjádření obviněného proneseného k lékařce záchranné služby. Jednalo se o dobu, kdy se smrtí poškozené již bylo seznámeno více osob, přičemž obviněný znal svůj podíl na ní, a mohlo jít tak jen o způsob jeho vyviňování se ze své odpovědnosti. Poznatelný dlouhodobý způsob soužití mezi obviněným a poškozenou (v jejím stavu střízlivosti) nesvědčí pro motivaci obviněného zbavit poškozenou života.
26. Uvedené okolnosti případu svědčí o přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Následek v podobě smrti poškozené je kryt jeho zaviněním ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť nelze shledat bez důvodných pochybností převahu významných skutečností, svědčících pro kladný vztah obviněného k takovému následku, aby bylo možné hovořit alespoň o srozumění či smíření ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku s přímým usmrcením poškozené, tedy naplněním zločinu vraždy podle §140 trestního zákoníku. Chování obviněného po činu hovoří spíše pro závěr, že způsobit smrt poškozené buď vůbec nechtěl, anebo mu byl další osud poškozené lhostejný (tzv. pravá lhostejnost), přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že ke smrti poškozené nedojde. Právní závěry odvolacího soudu jsou v tomto směru přiléhavé rozhodným skutkovým zjištěním. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto nebylo možné přiznat opodstatněnost.
27. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného ani nejvyššího státního zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu