ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.164.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 164/2021-1243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný S. D. , nar. XY, státní příslušník Ukrajiny, v ČR bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 55 To 170/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 57/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 1 T 57/2018, byl obviněný S. D. uznán vinným přečinem neoprávněného zaměstnávání cizinců podle §342 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v XY, okr. Liberec, v době od 1. 2. 2012 do července 2017 jménem spol. P. na základě smlouvy o dílo a zastupující na základě generální plné moci ze dne 6. 4. 2016 udělené jednatelem společnosti E., IČ XY, jménem B. C., společnost E., IČ XY, se sídlem XY, XY, za kterou fakticky jednal, zaměstnal minimálně ve třiadvaceti případech cizince, a to následující osoby jménem:
- O. P., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, v červnu a v červenci roku 2016,
- O. V., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, v červenci roku 2016,
- M. T., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, od října roku 2016 do prosince roku 2016,
- N. Y., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, od dubna 2016 do července 2016,
- M. D., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, od února roku 2016 do července roku 2016,
- Z. D., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, od února roku 2016 do července roku 2016,
- A. F., nar. XY, státní příslušnici Moldavské republiky, v červnu a červenci roku 2016,
- Y. S., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, od května 2014 roku do prosince roku 2016,
- Y. R., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, v červnu a červenci roku 2016,
- A. T., nar. XY, státní příslušnici Moldavské republiky, v červenci roku 2016,
- R. T., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, od dubna do července roku 2016,
- E. V., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, v červnu a červenci roku 2016,
- L. M., nar. XY, státní příslušnici Moldavské republiky, v červnu a červenci roku 2016,
- O. Ch., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, v červnu a červenci roku 2016,
- M. K., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, v červenci roku 2016,
- I. M., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, v červnu a červenci roku 2016,
- V. N., nar. XY, státní příslušnici Ukrajiny, od května do července roku 2016,
- O. S., nar. XY, státního příslušníka Ukrajiny, v červenci roku 2016,
- A. M., nar. XY, státní příslušnici Moldavské republiky, od května do července roku 2016,
- G. H., nar. XY, státního příslušníka Moldavské republiky, v červenci roku 2016,
- M. H., nar. XY, státní příslušnici Moldavské republiky, od dubna do července roku 2016,
- S. C., nar. XY, státní příslušnici Moldavské republiky, od května do července roku 2016,
- N. C., nar. XY, státní příslušnici Moldavské republiky, v červenci roku 2017,
kterým však nebylo vydáno platné povolení k zaměstnání na území České republiky podle zákona č. 453/2004 Sb., o zaměstnanosti a kteří vykonávali práci, za kterou byli vypláceni, kdy práci prováděli ve výrobním prostoru společnosti L. P., IČ XY, na adrese XY, XY, okr. Liberec, přičemž jejich zaměstnání vědomě zprostředkovával a zajišťoval právě S. D. jménem společnosti E., přičemž jednal za tuto právnickou osobu v rámci její činnosti a v jejím zájmu jako oprávněná osoba a jejím jménem.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §342 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
3. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti spojené se zprostředkováním zaměstnání, jako fyzické osoby anebo v rámci činnosti obchodní korporace, a to v trvání 1 (jednoho) roku.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 1 T 57/2018, podal obviněný odvolání.
5. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 55 To 170/2020, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 55 To 170/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1232), v rámci něhož výslovně neodkázal na konkrétní dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný nicméně v rámci dovolání namítl, že se jemu vytýkaného jednání nedopustil, neboť pouze plnil úkoly svého zaměstnavatele, tj. společnosti P., resp. E. Uvedl, že nikdy nebyl jejich statutárním orgánem a za jejich právní jednání tak není odpovědný. Poukázal na to, že jednatelé těchto společností nebyli ve věci vůbec vyslechnuti, stejně jako nebyly řádným procesním způsobem vyslechnuty osoby uvedené ve skutkové větě, čímž mu byla znemožněna případná konfrontace s nimi a možnost prokázat, že nikdy nebyl zaměstnavatelem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 To 1341/2019) uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle §342 odst. 1 tr. zákoníku dochází pouze v takovém případě, kdy pachatel ví o skutečnosti, že dotčená osoba není oprávněna k pobytu nebo vykonávání práce na území ČR. Povinnost zajistit si informace o oprávněnosti dotčené osoby má ale pouze zaměstnavatel, což dovolatel v projednávané věci nebyl.
7. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 55 To 170/2020, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 1 T 57/20218, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 1. 2021, sp. zn. 1 NZO 1/2021.
9. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný nesouhlasí převážně se skutkovými zjištěními soudů. Zjišťování skutkového stavu je však upraveno procesními normami a jejich porušení nezakládá žádný z důvodů dovolání. V postupu soudů při zjišťování skutkového stavu nelze spatřovat žádnou libovůli ani jiný exces, který by vedl k porušení ústavně zaručených práv obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je zřejmé, jaké důkazy postačovaly pro zjištění skutkového stavu, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a že výpovědi dalších osob či jiné důkazy by z toho hlediska byly nadbytečné, neboť např. B. C., na kterého obviněný odkazoval, se na činnosti společnosti E. fakticky nijak nepodílel a nemohl znát relevantní skutečnosti. Důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle státního zástupce mohla odpovídat částečně námitka, že pro naplnění skutkové podstaty přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle §342 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje vědomost pachatele o tom, že cizinec nemá platné povolání k zaměstnání, které je vyžadováno podle jiného právního předpisu. K tomu lze uvést, že soudy, pokud jde o subjektivní stránku uvedeného trestného činu, dospěly k závěru o nepřímém úmyslu obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Poukázaly na smlouvy o dílo, které obviněný sjednal a které obsahovaly ujednání o povinnosti společností, za které jednal, zaručit, že zaměstnaní cizinci budou mít pracovní povolení. Mimo rámec jakéhokoli důvodu dovolání uvedeného v zákoně je skutková námitka, že obviněný nebyl zaměstnavatelem. Ve skutkové větě výroku o vině vyjádřil soud prvního stupně zjištění, že obviněný, který jednal jménem dvou obchodních společností, v delším období zaměstnával cizí státní příslušníky, kteří neměli potřebné pracovní povolení, resp. jim zaměstnání zprostředkovával a zajišťoval. Tomu odpovídala i právní věta výroku o vině, kdy do úvahy připadá i alternativní forma jednání pachatele uvedená v §342 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že zaměstnání zprostředkuje. Tato neúplnost však nemá na správnost právního posouzení skutku vliv.
10. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 55 To 170/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. D. vznesené námitky naplňují zákonem stanovené dovolací důvody. Obviněný výslovně na žádný konkrétní dovolací důvod neodkázal, kdy dovolací důvod nevymezil ani slovně, ani odkazem na příslušné písmeno ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., jak je uloženo ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Z obsahu spisu se podává, že nalézací soud nepostupoval podle ustanovení §265h odst. 1 tr. ř., tedy dovolání nelze odmítnout pro nesplnění náležitostí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Stejně tak nepřichází v úvahu ani postup podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť podané dovolání se posuzuje jako celek a takto se posuzuje i jeho přípustnost. Proto je lze odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jen v případě, že není přípustné v celém rozsahu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1121/2020).
14. Obviněný v rámci svých námitek brojí proti skutkovým zjištěním soudů, kdy namítá, že nebyly řádným procesním způsobem vyslechnuty osoby uvedené ve skutkové větě rozsudku, stejně jako jednatelé společností P. a E., a bylo nesprávně posouzeno jeho postavení v těchto společnostech, jelikož byl toliko zaměstnancem nikoli statutárním orgánem těchto společností, tj. osobou za tyto společnosti jednající.
15. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů – výslechů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění (odlišné vyhodnocení jeho postavení ve společnostech P. a E.), ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný své námitky nezaložil na hmotněprávních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Provádění důkazů (obviněným poukazované výslechy), včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ale neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku, jak lze z obsahu jeho námitek dovodit, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení však může být důvodem k dovolání jen v případě výslovně stanovených dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007), kdy však námitky obviněného žádnému z těchto neodpovídají, resp. neodpovídají žádnému z důvodů dovolání uvedených v zákoně.
16. Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
17. Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
18. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
19. V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
20. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých došlo k neoprávněnému zaměstnávání cizinců ve výrobním prostoru společnosti L. P. (T. L., P. B., Y. S.), tak rovněž řady důkazů listinné povahy (zejména záznamy Policie ČR k šetřením ohledně osob jmenovaných ve skutkové větě rozsudku – zaměstnanců dovolatele, smlouva o dílo včetně přílohy se společnostmi P. a E., notářský zápis o založení společnosti E., generální plná moc udělená dovolateli společností E., úřední záznamy o provedené lustraci osob jmenovaných ve skutkové větě rozsudku, osoby dovolatele a osoby B. C. v cizineckém informačním systému a o šetření k jeho pobytu, zprávy Úřadu práce ČR ke společnosti E., úřední záznam o prověření zaměstnanců společnosti E., zpráva OSSZ vč. přehledu konta plátce, seznam vykázaných zaměstnanců, podklady k zaměstnání jednotlivých osob jmenovaných ve skutkové větě rozsudku – konkrétně pak bod 7. rozsudku).
21. Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých úvah rozhodl o nadbytečnosti výslechu k soudu předvolaných svědků a proč nevyhověl návrhům na výslech ostatních osob (bod 6. rozsudku), a to včetně osoby B. C. (bod 11. rozsudku). Zcela dostačujícím a přesvědčivým způsobem se vypořádal s tvrzením obviněného, že nebyl osobou, která by byla zaměstnavatelem osob jmenovaných ve skutkové větě, kdy popsal roli obviněného ve společnosti E., přičemž dospěl k závěru, že „ společnost E. byla v podstatě ,prázdná schránka‘ a veškeré její aktivity vykonával právě obžalovaný, který je proto za jednání, právně zastřešované uvedenou společností, odpovědný “ (bod 10. rozsudku). Současně rozvedl, proč neuvěřil obhajobě dovolatele. Provedeným dokazováním bylo rovněž zjištěno, že to byl právě obviněný, který za společnost E. vystupoval a byl i jedinou osobou, se kterou zaměstnanci (osoby jmenované ve skutkové větě) či společnost L. P. jednali, kdy mu byla společností E. udělena generální plná moc k zastupování společnosti ve všech vztazích s jinými právnickými či fyzickými osobami. Ze smluv uzavřených mezi oběma společnostmi a společností L. P. se pak podává, že „ předmětem smlouvy není zprostředkování agenturního zaměstnání cizinců v klasické podobě (u něhož je ale také zaměstnavatelem osoby pracovní agentura, která pak zaměstnance v podstatě ,pronajímá‘ konkrétní společnosti), ale že se jedná o smlouvy o dílo, jejímž předmětem je výroba a dodávka zboží na pronajatých lisech spol. L. P., kdy za dodávání tohoto zboží je sjednána cena, vyplácená zhotovitelským společnostem; reálně tedy obžalovanému, a z této ceny za dílo pak logicky obžalovaný sám vyplácel odměny svým zaměstnancům “ (bod 10. rozsudku). Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. Lze odkázat zejména na body 9. až 12. odůvodnění napadeného usnesení. Odvolací soud pak zcela správně uvedl, že trestní odpovědnost za právní jednání nesou i obě společnosti, P. a E. a to včetně odpovědnosti trestní, kdy společnost E., již byla pravomocně odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 4. 2018, č. j. 1 T 57/2018-1131. Není třeba připomínat, že trestní odpovědnost právnických osob nevylučuje možnost trestního stíhání fyzických osob fakticky za takovou právnickou společnost jednajících.
22. Pokud pak obviněný namítá, že v rámci přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle §342 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje vědomost pachatele o tom, že cizinec nemá platné povolení k zaměstnání, jedná se o námitku, kterou lze s jistou dávkou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle §342 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo soustavně, opakovaně , za zvlášť vykořisťujících pracovních podmínek nebo ve větším rozsahu neoprávněně zaměstná nebo zprostředkuje zaměstnání cizince, který se zdržuje neoprávněně na území České republiky nebo nemá platné povolení k zaměstnání, které je podle jiného právního předpisu vyžadováno .
25. Na podkladě provedeného dokazování bylo postaveno na jisto, že pracovněprávní odpovědnost byla na straně obviněného, který byl osobou disponující právy statutárního orgánu společnosti E. na podkladě udělené generální plné moci a fakticky jedinou osobou za tuto společnost jednající, kdy jménem této společnosti osoby jmenované ve skutkové větě rozsudku zaměstnal. V rámci smluv o dílo uzavřených mezi společnostmi zastoupenými obviněným (zhotovitel) a společností L. P. (objednatel), pak možno odkázat na článek 5.1, v němž je uvedeno, že „ zhotovitel garantuje objednateli, že pokud jeho pracovníci budou cizinci, budou mít v pořádku pracovní povolení a veškeré potřebné doklady pro pobyt v ČR “, a to pod hrozbou případných pokud a penále. Jak nalézací, tak odvolací soud shodně dospěli k závěru, že obviněný se jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud pak otázku úmyslného zavinění rozvedl nad rámec odůvodnění nalézacího soudu v bodě 13. napadeného usnesení, kdy přiblížil podmínky zaměstnávání cizinců v České republice, přičemž konstatoval, že „ tím, že obžalovaný rezignoval na povinnost zaměstnavatele zjišťovat, zda jsou dané osoby, které byly cizinci, o čemž věděl, způsobilé být přijaty do zaměstnání, tj. zda mají platné doklady dle zákona o zaměstnanosti, či zda vůbec mají platné povolení k pobytu na území ČR, naplnil subjektivní stránku trestného činu a jednal zaviněně přinejmenším ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť tato povinnost byla v jeho působnosti, jak lze dovodit z §30 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce “.
26. Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu.
27. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil v drtivé většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
V.
Způsob rozhodnutí
28. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného S. D. odmítl .
29. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu