ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.176.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 176/2021-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný T. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. 5 To 226/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 23/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 226/2020 ze dne 21. října 2020 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 4 T 23/2019 ze dne 21. července 2020 zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 4 T 23/2019, byl obviněný T. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §147 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Dopravní společnosti Zlín – Otrokovice na náhradě škody částku 355,49 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 5 To 226/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti. Za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu pak nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel hromadné dopravy na dobu 2 let.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že okolnosti skutkové povahy byly oběma soudy nesprávně právně kvalifikovány podle příslušných ustanovení trestního hmotného práva. Je přesvědčený, že se posuzovaného trestného činu nedopustil, nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Namítl, že neporušil žádnou důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a během trestního řízení ani nebylo prokázáno, jakou povinnost měl porušit. Ve výrokové části rozsudku není tato povinnost přesně označena a není uvedeno, jakým způsobem měl obviněný tuto povinnost porušit. Pouze se obecně odkazuje na popis pracovního místa bez uvedení konkrétní porušené povinnosti. V popisu pracovního místa číslo 83311 a číslo 83313 není uvedeno, kdy má řidič stisknout tlačítko k zavření dveří. V podobných případech výroková část rozsudku obsahuje citaci konkrétního paragrafu. Je přesvědčený o tom, že se na vzniku zranění poškozeného žádným způsobem nepodílel. K tomu zdůraznil, že ke zranění poškozeného došlo nikoliv během jízdy autobusu, ale během stání v zastávce. Uvedl, že je mu líto, že k tak závažnému následku na zdraví poškozeného došlo, nicméně tvrdil, že to bylo nezávisle na jeho konání. Obviněný navrhl vypracování znaleckého posudku, který by objasnil jeho výhledové podmínky. K tomu dodal, že závěr nalézacího soudu o tom, že výhledové podmínky byly dostatečné, nemá oporu v provedeném dokazování. Poškozeného nemohl vidět vnějším zrcátkem autobusu, protože výhled z vnějšího zrcátka byl zakryt otevřenými dveřmi autobusu. Také poukázal na to, že poškozený trpí onemocněními, která závažným způsobem omezují jeho pohyb. Navíc jej doprovázela manželka, která mu měla při výstupu z autobusu poskytnout patřičnou pomoc. Ta rovněž mohla obviněného upozornit na skutečnost, že dochází k výstupu starší osoby, která má problém s pohybem. Manželka poškozenému ale žádnou pomoc ani součinnost neposkytla. Obviněný se domnívá, že nehodový děj nebyl soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem prokázán a zjištěn. Základem trestního řízení mělo být objasnění skutečnosti, zda noha poškozeného byla zachycena ve dveřích a zda následkem tohoto zachycení poškozený upadl, nebo zda došlo z jeho strany k zakopnutí o výstupky na podlaze autobusu. Obviněný má za to, že k výstupu poškozeného nemohlo dojít způsobem, který uvedl on a svědek Ž. Jako důkaz navrhl provedení vyšetřovacího pokusu, který by jednoznačně prokázal, jak k nehodovému ději došlo. Dále dodal, že výrobce daného typu autobusu se sevřením člověka dveřmi počítá, tudíž se nejedná o žádný exces, dveře autobusu jsou proto konstruovány tak, aby bylo vyloučeno jakékoliv zdravotní poškození sevřeného člověka. Nebylo možné, aby byla noha poškozeného zachycena dveřmi autobusu nad kotníkem pod lýtkem, obviněný se domníval, že poškozený se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, měl trpět neuropatií, pohyboval tak, že nohami šoupal. Obviněný dodal, že kdyby zavinil sevření poškozeného dveřmi autobusu, nezakládalo by to jeho trestní odpovědnost. Má za to, že vyvstaly důvodné pochybnosti, a proto měl být obžaloby v plném rozsahu zproštěn.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 4 T 23/2019, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 5 To 226/2020, a poté, aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného obžaloby v plném rozsahu zprostí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství, konstatoval, že výhrady obviněného ve vztahu k nejasnosti o tom, jakou povinnost porušil, nejsou důvodné. Povinnost je podle jeho názoru ve skutkové větě identifikována jednoznačně. Vyplývá z popisu pracovního místa č. 83311, 83313 a spočívá v nutnosti počínat si při řízení vozidla tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost vlastního provozu, cestujících ani ostatních účastníků silničního provozu. Jedná se o projev všeobecně platné zákonné prevenční povinnosti. V případě obviněného se její porušení konkrétně projevilo tím, že jako řidič autobusu nevěnoval přiměřenou pozornost vystupujícím lidem, v důsledku čehož přivřel nohu vystupujícího poškozeného dveřmi, a tak způsobil jeho pád a zranění vykazující znaky těžké újmy na zdraví. Podle státního zástupce je povinnost obviněného v přezkoumávaných rozhodnutích specifikována dostatečně. Zřetelně je v nich vyjádřeno zavinění obviněného, jakož i příčinný vztah mezi jeho nedbalým jednáním a újmou na straně poškozeného. Dodal, že není nutné, aby předpis přesně stanovil vyčerpávajícím způsobem podmínky, za kterých lze zavřít dveře autobusu. Zcela postačuje pravidlo, že řidič tímto úkonem nesmí ohrozit bezpečnost cestujících. Je na konkrétním řidiči, aby si tuto otázku s ohledem na podmínky v daném místě a čase vyhodnotil. Není nezbytné, aby přezkoumávaná rozhodnutí uváděla konkrétní paragraf zákona, neboť obviněnému je kladeno za vinu porušení povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání. Obviněný v podstatě nebrojí proti právnímu posouzení skutku ani vůči jinému hmotněprávnímu posouzení, ale míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Námitky navíc nejsou důvodné ani v obecné rovině. Průběh nehody byl objasněn dostatečně, mj. výpověďmi svědků. Soudy vzaly ohled též na osobní dispozice poškozeného a i s touto problematikou se vypořádaly. O skutkových zjištěních nelze mít žádné pochybnosti. K vadě opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že tato vada není dána za předpokladu, že soudy náležitě vysvětlily, proč důkazním návrhům nevyhověly. Na podkladě skutkových zjištění soudy vyhodnotily, že jsou předmětné důkazní návrhy obviněného nadbytečné. Zamítnutí takových důkazních návrhů tudíž nezakládá vadu opomenutých důkazů. Státní zástupce poukázal na to, že přivírání cestujících do dveří jistě není standardem v hromadné dopravě osob. Přivření cestujícího do dveří vždy zahrnuje riziko ztráty stability a možnost pádu. Zdůraznil přitom, že obviněný nebyl odsouzen proto, že by zavinil sevření, ale proto, že v důsledku své nepozornosti způsobil pád. Uvedl, že rovněž nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z posuzované věci vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu, resp. §134 odst. 2 trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný T. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Zlíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla částečně založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu. Těmito námitkami nenapadal právní posouzení skutku, ale směřoval do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a na základě vlastního posouzení předestřel odlišný skutkový stav a dovozoval, že se předmětného trestného činu nedopustil. Konkrétně šlo o námitky, že nehodový děj nebyl soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem zjištěn, že obviněný neměl dostatečné výhledové podmínky, že poškozeného nemohl vidět vnějším zrcátkem autobusu, protože výhled z něj byl zakryt otevřenými dveřmi autobusu, že poškozený trpí onemocněními, která závažným způsobem omezují jeho pohyb, že mu měla při výstupu poskytnout pomoc manželka, která rovněž měla obviněného upozornit na skutečnost, že vystupuje starší osoba, která má problém s pohybem, že nebylo prokázáno, zda poškozený nezakopl o výstupky na podlaze autobusu, že k jeho výstupu nemohlo dojít způsobem, který uvedl svědek Ž. Nešlo o žádný exces. Obviněný těmito námitkami nebrojil proti právnímu posouzení skutku ani vůči jinému hmotněprávnímu posouzení. Všechny tyto jeho námitky směřovaly do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Z tohoto důvodu je nelze považovat za relevantní, neboť nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování a nejsou extrémně vadné, jsou souladné s provedenými důkazy.
Nejvyšší soud toliko stručně podotýká, že skutkové námitky obviněného nejsou důvodné. Průběh nehody byl dostatečně objasněn, mimo jiné výpovědí poškozeného a především výpověďmi svědků. O skutkových zjištěních proto nelze mít žádné pochybnosti. Vozidlo městské hromadné dopravy osob je dostatečně vybaveno prostředky, zajišťujícími přehled řidiče o dění uvnitř vozu v prostoru všech dveří, ale i vně vozu podélně po jeho boku. Obviněný připustil, že výhled na kritické místo měl. Je lhostejné, zda a jakou měrou byla omezena mobilita poškozeného, zda potřeboval či nepotřeboval pomoc jiné osoby při výstupu. Již z logiky věci je totiž naprosto zřejmé, že řidič může uvést v činnost mechanismus zavírání dveří teprve tehdy, přesvědčí-li se náležitě, zda v prostoru dveří se nenachází již nikdo z cestujících, zda je jejich výstup zcela ukončen. To obviněný neučinil. Příčina pádu poškozeného byla objasněna i svědecky. O příčinné souvislosti mezi jeho zraněním a nepozorností obviněného při zavírání dveří nemůže být pochyb. Ten navíc připustil vědomost o tom, že ve voze se nachází lidé vyššího věku, obecně potřebující více času na výstup. Námitka obviněného, že k nehodě nedošlo za jízdy, nemůže obstát. Nedílnou součástí řízení vozidla hromadné dopravy osob je samozřejmě činnost řidiče na zastávkách, při nástupu a výstupu cestujících. Obviněný je proto odpovědný za následek, který nastal bez spoluzavinění poškozeného. Jeho trestní odpovědnost při nedbalostním zavinění je dána.
K námitce existence opomenutých důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že tato vada není dána, pokud soudy náležitě vysvětlily, proč konkrétním důkazním návrhům nevyhověly. V rozhodnutích obou soudů je tato podmínka splněna. Zamítnutí takových důkazních návrhů tudíž nezakládá vadu opomenutých důkazů.
Za relevantní však lze považovat námitky, kterými obviněný zpochybňoval, že okolnosti skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Argumentoval tím, že nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neporušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání. Během trestního řízení nebylo dostatečně zjištěno, jakou povinnost měl porušit, ve výrokové části rozsudku nebyla tato povinnost přesně označena, pouze se obecně odkazuje na popis pracovního místa.
Tyto námitky souvisí s naplněním znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 trestního zákoníku. Při zvažování aplikace této skutkové podstaty trestného činu v daném případě je třeba důsledně posoudit, zda pachatel z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání , povolání , postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona . Za povinnost uloženou podle zákona se přitom považují nejen povinnosti výslovně uložené zákonem, ale i ty, které jsou uloženy předpisem provádějícím zákon, resp. příkazem vydaným v souladu se zákonem. Jde o široké spektrum povinností, jejichž porušení vede ke škodlivému následku na zdraví či životě člověka. V posuzovaném případě soudy nižších stupňů shledali porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání poškozeného, tedy porušení důležité povinnosti řidiče dopravního prostředku veřejné hromadné dopravy.
Z hlediska subjektivní stránky, jak ze samotného názvosloví trestného činu vyplývá, se vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b)]. Podle zásady vyslovené přímo v §16 okolnost, zda byl nebo nebyl dodržen určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného v §147 trestního zákoníku, je sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že bude jednat tak, že tím může způsobit následek uvedený v §147 trestního zákoníku. Porušení předpisů, které mají zabránit následku, nestačí pro nedbalost tam, kde pachatel mohl vzhledem k novým poznatkům nebo i vzhledem ke svým odborným znalostem předpokládat, že postupem jím zvoleným následek způsoben nebude. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. NS 11/2002-T 279). Zavinění rovněž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. R 21/1981). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
Judikatura (srov. R 11/1964) obecně upřesňuje pojem „ porušení důležité povinnosti “ tak, že jde o porušení jen takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Ve vztahu k nyní posuzovanému specifickému případu jsou relevantní především rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 632/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 814/2013) vztahující se k řízení dopravního prostředku veřejné dopravy a týkající se situace, kdy byl vystupující cestující zachycen dveřmi dopravního prostředku. Rozdíl oproti nyní posuzovanému případu je v tom, že v uvedených rozhodnutích byli poškození po sevření dveřmi vlečeni různě dlouhou vzdálenost s rozdílnými následky na zdraví, protože řidiči (strojvedoucí) z rozličných důvodů nezjistili sevření a uvedli dopravní prostředky do chodu. Ve zmíněné judikatuře zaujal Nejvyšší soud stanovisko, že v takových případech je naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty porušení důležité povinnosti, přičemž podstatou nesprávného jednání bylo, že se dotyční pachatelé dostatečně nepřesvědčili o tom, že dveřní prostor dopravního prostředku je opuštěn vystupujícími cestujícími, mohou zavřít dveře a zahájit jízdu a i přesto, že došlo k zachycení osoby, dále pokračovali v jízdě, než po nějaké době zastavili dopravní prostředek.
V těchto případech Nejvyšší soud konstatoval porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 trestního zákoníku. Nicméně ne každé porušení povinností řidiče dopravního prostředku hromadné dopravy zakládá porušení důležité povinnosti ve smyslu tohoto ustanovení. Judikatura týkající se obecně dopravní problematiky v mnohých případech dospěla k opačnému závěru např. v situaci, kdy řidič nepoužil zvukového výstražného znamení, ač bylo nutné k odvrácení hrozícího nebezpečí (R 45/1988), nebo v případě, kdy řidič sice překročil maximální dovolenou rychlost, avšak nikoli výrazně. Z rozličnosti uvedené judikatury vyplývá, že vždy je nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem případu, neboť porušení téže povinnosti např. řidičem dopravního prostředku hromadné dopravy může mít rozdílný dopad v závislosti na konkrétní dopravní situaci. Mezi porušením povinnosti a způsobeným následkem musí být příčinná souvislost (R 31/1966). Výrok odsuzujícího rozsudku by měl obsahovat výčet všech povinností porušených pachatelem (R 67/1958, R 43/2002).
V nyní posuzovaném případě je shledáno porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání obviněného. Obviněný jako řidič autobusu městské hromadné dopravy nevěnoval patřičnou pozornost vystupujícím lidem, v důsledku toho přehlédl vystupujícího poškozeného v prostoru dveří, které zavřel. Dolní končetina poškozeného byla jimi sevřena, po jejich otevření došlo ke ztrátě stability poškozeného, jeho pádu a těžkému zranění. Nedovření dveří je signalizováno řidiči, je tím zabráněno v rozjetí se vozu.
V odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud neshledal dostatečným posouzení naplnění kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu, porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání podle §147 odst. 2 trestního zákoníku. Ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu se tento omezil na konstatování porušení povinnosti řidiče řídit vozidlo tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost vlastního provozu, cestujících ani ostatních účastníků silničního provozu, stanovené v číselně označeném popisu pracovního místa. Soud takto nezmínil, že primárně je řidič povinen podle §5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu v platném a účinném znění zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu.
V bodě 9. odůvodnění rozhodnutí nalézací soud popisuje, jakou povinnost měl obviněný svým jednání porušit, nicméně chybí akceptovatelné zdůvodnění, proč shledává tuto povinnost za důležitou z hlediska naplnění příslušného kvalifikačního znaku trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
Odvolací soud porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání dovozoval pouze formálně na základě popisu pracovního místa číslo X a číslo XY. Nezabýval se tím, z jakých důvodů shledává porušení této (těchto) povinnosti(í) za porušení povinnosti(í) důležité(ých).
Nalézací i odvolací soud se v daném případě dostatečně nevypořádaly ani s naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 2 trestního zákoníku ve vztahu k objektivním skutečnostem. V odůvodněních rozhodnutí obou soudů absentuje důkladné posouzení intenzity porušení povinností obviněného jako řidiče vozu MHD.
Co se týká námitky, že v podobných případech výroková část rozsudku obsahuje citaci porušení konkrétního paragrafu zákona, poznamenává se, že tomu tak skutečně může být, pokud je porušena důležitá povinnost uložená zákonem. V nyní posuzovaném případě se obviněný měl dopustit porušení povinnosti vyplývající sice jednak ze zákona, ale podrobněji specifikované v podzákonné normě, popisu pracovního místa, které bylo ve výroku rozsudku číselně označeno.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 226/2020 ze dne 21. října 2020 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 4 T 23/2019 ze dne 21. července 2020, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to podle §265l odst. 1 trestní řádu Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení bude Okresní soud ve Zlíně povinen danou věc znovu projednat. Po zhodnocení skutkového stavu věci si ujasní ta zákonná a podzákonná normativní ustanovení, která upravují povinnosti řidiče vozidla hromadné dopravy osob, jejich jednotlivou důležitost ve vzájemných souvislostech celkové činnosti řidiče. Konkretizuje, která z nich obviněný porušil, následně posoudí míru jejich porušení se zřetelem k okolnostem případu, ve vztahu k následku. Úvahy soudu najdou odraz v přezkoumatelném zřetelném zdůvodnění nalezené právní kvalifikace jednání obviněného co do naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu.
Protože zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu